Příliš rychle vynášíme soudy nad druhými

Jak moc jste se rozmýšlela, zda se pustit do psaní o stárnoucích bílých mužích z jejich vlastního pohledu, a jak obtížné bylo proniknout do mentality vašich hrdinů?

Moc dlouho ne. Ostatně i v mnoha jiných oblastech života jsem, jak by řekla jedna moje dobrá kamarádka, tak trochu „hrc prc“. Což znamená, že o věcech většinou moc nespekuluju. Nerada bych, aby to znělo nabubřele, ale do hlav a srdcí mých hrdinů se mi vstupovalo plynule a příjemně, byla to pro mě radost a zábava. Je to možná proto, že muže mám ráda, stejně jako ženy. Ráda jejich hovory poslouchám, v hospodě, v tramvaji… ačkoliv si někdy v duchu říkám — no ty vole!

Ani při samotném psaní si nekladu otázky, jestli zrovna tahle pasáž se bude někomu líbit, nebo ne. Je to takový proud, který samozřejmě různě meandruje, někdy těžkopádně zpomalí a jindy zase sviští až příliš rychle, no a pak je na tom spousta přísné redakční práce, aby se román od různých slepých uliček trochu vyčistil.

Ze svých postav neděláte žádné karikatury, naopak vůči jejich mnohdy problematickým vlastnostem a názorům projevujete značnou empatii. Souvisí s tím nějak, že sdílíte jejich zálibu v tvrdší muzice?

Záliba v tvrdší muzice mi v porozumění hrdinům rozhodně pomohla, ale je za tím určitě i něco jiného. Někdy mám pocit, že se na druhé lidi díváme příliš příkře a rychle vynášíme soudy. Mnohdy například stačí, aby někdo vyslovil názor, který se nám nelíbí, a hned si dotyčného zařadíme do nějaké škatule, nebo si ho rovnou v duchu (případně na sociální síti) označíme jako špatného, skoro nepřijatelného člověka. Já se snažím lidem spíš naslouchat a respektovat je, i když třeba věci vidím jinak, volím jinou politickou stranu a podobně. Znám opravdu hodně mužů i žen, se kterými toho mám na první pohled společného dost málo, a přitom je považuji za dobré a fajn lidi. Morální rozhořčení nad tím, že někdo má jinou životní perspektivu, často opravdu není na místě.

Hudba hraje v románu důležitou roli i coby prostředek ilustrující rozpoložení hrdinů či atmosféru přítomné chvíle. Vyprávěním se vinou útržky textů řady zahraničních i tuzemských skladeb, vyznačující se leckdy nečekanou hloubkou a poetičností. Jak blízko mají podle vás k poezii?

Myslím si, že některé metalové texty opravdu mohou mít blízko k poezii. Napadá mě kapela Tool — v terapii mám šestnáctiletého intelektuála, který zná její texty nazpaměť. Těch kapel, které mají skvělé texty, je samozřejmě nepočítaně, ale teď jsem si vybavila jeden konkrétní song od kapely Metallica. Jde o píseň ve stylu country, která je pro jejich tvorbu dost netypická. Jmenuje se „Mama Said“. James Hetfield v ní zpívá o složitém vztahu mezi matkou a synem. Syn usiluje o nezávislost a chce odejít z domova, ale zároveň cítí vůči matce vinu. Přeje si, aby ho matka nechala jít a dovolila mu vydat se svou vlastní cestou. Místy mě z textu mrazí, třeba když popisuje emocionální vzdálenost matky a syna a touhu po spojení: „But you gave me your emptiness, I now take to my grave.“ A rovnou zmíním i další song od kapely Metallica — song „Enter Sandman“ (ten zmiňuji také v Těžkých duších) zpracovává téma strachů, nočních můr a nespavosti.

Protagonistovi dennodenně nastavuje nelichotivé zrcadlo jeho dcera, teenagerka Žofie. Označila byste Johanese za boomera?

Johanes by asi podle mnohých kritéria boomerovství splňoval na sto procent, především tím, že přestává rozumět současnému světu, trpí nostalgií po starých dobrých časech a depresi mladých by rozehnal pořádnou brigádou. Na druhou stranu ale dokáže být vůči své dceři vstřícný, nebo se o to alespoň snaží. Někdy je v tom úspěšný, jindy méně, ale já jsem přesvědčená, že každá snaha a i drobné momenty porozumění se počítají. Vždycky a u všeho. 

A je dnes mezigenerační konflikt podle vás palčivější téma — jak v české společnosti, tak v tuzemské literatuře —, než tomu bývalo dříve?

Nejsem natolik znalá literárněhistorického kontextu, abych to mohla nějak fundovaně posoudit, ale možná na tom něco bude. Může to být rychlým technologickým pokrokem, rozdílností hodnot a postojů například v otázce ekologie, genderu, lidských práv, možná tam hraje roli i to, že mladí lidé mají pocit, že generace jejich rodičů a prarodičů to měla lehčí třeba v přístupnosti k bydlení. To téma zkrátka visí ve vzduchu a je dobře, že se ho umělci nejen v literatuře pokouší zkoumat.