Co je vidět v odraze?

V jeden z prvních skutečně jarních dnů, kdy zářila jasně modrá obloha a v ulicích se pohyboval příjemný vánek, jsem procházela Chelsea, kdysi bohémskou čtvrtí na Manhattanu. Slavný Chelsea Hotel je nyní skutečný hotel namísto umělecké chatrče pro zpěváky, spisovatele a umělce, jako byli Patti Smith a Robert Mapplethorpe, Leonard Cohen, Bob Dylan či Janis Joplin. Léta byla budova pokryta lešením, a jak se proměňovala, poslední, stárnoucí umělci vymřeli nebo odešli. Chelsea je ale stále umělecká čtvrť. Jen tedy s drahými a diskrétními galeriemi. A s hordami turistů, kteří chodí nahoru a dolů po High Line, přestavěné vyvýšené železniční trati, jež po desetiletí ležela v dezolátním stavu. Pohybují se v hejnech jako moderní poutníci, hlavy oddaně skloněné nad telefony, dokud se někde náhle něco neobjeví, a pak se jako ve výbuchu hlav a rukou zvedají telefony ve fotografické extázi. Myslela jsem na ně, když jsem stála v sedmém patře Pace Gallery, kde celou jednu stěnu tvoří veliká okna s výhledem na staré cihlové mrakodrapy, které jejich moderní sklenění bratranci proměnili v trpaslíky. Na druhé stěně viselo šest velkých panoramatických fotografií, na nichž byly prázdné industriální prostory. První newyorská výstava Josefa Koudelky za posledních deset let.

Podle Geoffa Dyera vypadají Koudelkovy krajiny, „jako by nebyly ani tak vykopané z půdy, kterou rámují. Panorámata vytvářejí svět jako místo, kde navzdory všem předpokladům vzkvétal lidský život — ale jen krátce“. Tyto geometrické obrazy nás se svými inkoustovými hloubkami přitahují a zneklidňují. Náš vlastní odraz, který se nejistě vznáší ve skleněné desce, je jedinou lidskou tváří, kterou v nich uvidíme. Přesto jsou to hluboce lidská místa. „Tato zraněná krajina,“ jak říká Koudelka, „je poznamenaná potížemi, utrpením,“ ale stejně se navzdory nám všem obnovuje a nevšímá si nás. Autorka Koudelkova životopisu Melissa Harris argumentuje optimismem těchto fotografií. Podle ní jsou totiž „konečně nadějné — méně o tom, co zmizelo, a více o tom, co zůstalo a co přijde dál“. Protější mrakodrapy na mě mrkly skrz velké skleněné tabule.

Připojila jsem se k pouti na sever po High Line přes plně zregenerovanou část Manhattanu: elegantní, zakřivené sklo svírající boky staré železniční trati. I když jsem v odrazu neviděla jediného člověka, jako by byla Chelsea i tak nakažena Koudelkovou krajinou. Jako by i tyto futuristické skleněné věže šeptaly o své vlastní budoucí opuštěnosti, předvídaly ji podle toho, co zaslechly od svého souseda tady dole, na bývalé trati, která kdysi vozila vlaky do rušných přístavů a nyní nese moře poutníků, kteří si na slunci pořizují selfie.