Schematický fenomén

Přečtěte si ukázku z podcastu: 

Jak si vysvětlujete úspěch Šikmého kostela v kontextu české prózy, která je přesycená historickými tématy? Co přináší Karin Lednická jiného?

KČ: To není jen fenomén literatury, platí to i pro film a divadlo. Z historie se v současné české společnosti stalo základní, všudypřítomné téma, jehož prostřednictvím se dá komunikovat téměř cokoliv. Chcete psát o násilí na ženách nebo situaci nějaké menšiny? Volba historického rámce je první na ráně a je to nasnadě, protože je to bezpečný a efektní způsob, jak to téma zprostředkovat. Poskytuje čtenáři možnost distance, je to jenom minulost. Neřeší se aktuální problémy, které by nás zavazovaly k občanskému postoji nebo k nějaké sebereflexi. Můžeme do minulosti vstoupit jako do fikce. Tady doslova.

Přesto ta trilogie nabízí zajímavý set nosných témat — vazba na místo, silné téma zániku a příběh z okraje. Nese se na vlně, že jsou to dějiny, které neznáme, objevujeme, na které jsme zapomněli. A svou roli jistě hraje i to, že obsahuje silné ženské postavy.

JMH: Myslím, že je za tím i to, že čtenáři už nechtějí jen nějakou postpostmoderní hravost, ale něco autentického, co vychází ze skutečných událostí, touží po příběhu s fundamentem. A Šikmý kostel to poskytuje. A zároveň máme potřebu vrátit se k příběhu, o kterém jsme buď nemluvili, nebo mluvili jinak. Prošel jsem základním vzděláním ještě za minulého režimu a Karvinsko potažmo Ostravsko pro mě bylo něco jako tajemná, vzdálená země, kde se odehrávaly obrazy, které jsme museli kreslit — na pozadí černých obloh se rudě žhnou vysoké pece a rýsují těžební věže... Pro mě to má velkou přitažlivost. To místo je velmi mytické a mytogenní. A Karin Lednické se daří ten region demytizovat a demytologizovat, zbavovat ideologických a historických nánosů, které na Karvinsku ulpěly.

KE: Zároveň Karin Lednická konstruuje ten románový svět velmi přehledně a čtenářům je v nich podle reakcí na Databázi knih dobře a bezpečně. Netýká se to zkrátka jen historie, ale i literárního zpracování — můžeme životy postav sledovat od začátku do konce, lineárně, ztotožňovat se s nimi.

Pane Činátle, vy jste se zabýval čtenářskými reakcemi na Šikmý kostel ve studii pro časopis Moderní dějiny. Co nejčastěji zmiňují?

KČ: Jednak kladou velký důraz na tu zmíněnou vazbu k místu, je to pro ně autentizační prvek. Je pro ně důležité, že ten kostel existuje, že se tam můžou vypravit a na ten kostel si sáhnout, můžou vidět to zmizelé město. A druhá věc souvisí s emocionalitou — kvalitu historického zpracování čtenáři poměřují s emocionalitou zážitku.

Z historického hlediska to lze hodit jen pozitivně. Je skvělé, že příběh Karviné, horníků, zániku kdysi krásného města se dostal k tak širokému publiku a ještě se opírá o historický výzkum. Akcentoval bych i linku nacionalismu, který Karin Lednická zpracovává hlavně v druhém díle. To je až exemplum toho, jak se rodí etnická nesnášenlivost a násilí. A přitom to Karin Lednická nereprodukuje na obvyklém rámci česko-německých vztahů.

A pak je tu ten symbol zániku — třetí díl je plný postav, které mají úzkost z budoucnosti a její příčiny jsou velmi snadno překlopitelné do našich aktuálních horizontů a překračují ten žánr rodinné ságy, který může odkazovat až někam do 19. století.

Kryštofe ty jsi v kritice pro Host označil Šikmý kostel za eskapistickou četbu, co jsi tím myslel?

KE: Ukázal bych to na srovnání s Bílou vodou Kateřiny Tučkové, která svým románem říká: Všímejte si role žen nejen v církvi, je nespravedlivá, pojďme s tím třeba i něco dělat. Karin Lednická žádný takový moment nemá. Do jejího románové světa můžete utéct a vynořit se z něj poznamenaný pouze zážitkem, které jste prožili spolu s postavami, nepotřebujete ale přemýšlet o naší přítomnosti. Proto to označuju za eskapistickou literaturu. Ovšem bez negativního přídechu, který s sebou ten pojem obvykle nese. Kdybychom měli eskapistickou literaturu téhle úrovně, tak si můžeme pískat — pro kontext bych zmínil Alenu Morštajnovou, Vlastimila Vondrušku nebo Evžena Bočka.

Jak se vyvíjí ta triologie literárně, stylisticky?

KE: Mně se zdá, že v tom třetím dílu, který je nejrozsáhlejší, už se obnažuje narativní schéma. Vždycky jsme vrženi do nějakého dění, ve kterém se objeví nějaká postava v konkrétní, přítomné situaci. Pak následuje retrospektiva, během které se odhalí, co se mezi minulostí a současností stalo… A tenhle vzorec se opakuje až nesmyslně a únavně často. Zároveň Karin Lednická v posledním díle ztratila jeden z atraktivních atributů — dříve jsme si četli o období, o kterém jsme nevěděli takřka nic, kdežto teď se věnuje poválečnému období, kterého je česká literatura plná a ten historický rámec je známější. Konec 19. století byl zkrátka přitažlivější, exotičtější. I kvůli tomu působí třetí díl nejúmorněji.

JMH: Tomu bych oponoval. Přitažlivost třetího dílu vidím v tom, že si myslíme, že víme, co se dělo v letech 1948 až 1961, ale nevíme, co se tehdy dělo na Karvinsku. A Karin Lednická ukazuje, že ono se tam leccos dělo trochu jinak než ve zbytku republiky. Napadá mě nejkřiklavější případ, kdy rok po měnové reformě přijede do Karviné komunistický funkcionář a horníci ho natvrdo vypískají. To se domnívám, že se obecně neví. Známe hornický kult, ale neznáme ten protiproud. V tomhle mi přijde, že Šikmý kostel spoustu historických okolností demytizuje. A to je beletrie prosím.

A jinak si myslím, že Karin Lednická píše dobře, dokonce velmi dobře po formální stránce. Je to robustní vyprávění, které buduje cihličku po cihličce, motiv po motivu, v mikrohistorické perspektivě. Je pravda, že se tahle autorská metoda po nějaké době vyčerpá, ale mě ta formální repetitivnost nevadila.

KČ: Já vidím posun v třetím díle v počtu těch autentických, historických postav. Symptomaticky s tím přibylo historie a faktů, které autorka musí respektovat, chce-li být dokumentárně ukotvená. A ten příběh se do značné míry podřizuje narativní struktuře těch životopisů. Ostatně i na Databázi knih se objevují kritické komentáře, které u těch předchozích dílů nebyly. Zmiňují například, že je to občas jako z učebnice dějepisu.

Nevadila vám schematičnost nebo modelovost postav? Je tam polský nacionalista, vášnivý komunista, každý naplňuje nějaký konkrétní, jednoznačný typus...

JMH: Myslím, že v tomhle Karin Lednická schematická je. Pro mě je ale ještě významnější, že jsou to postavy bez vývoje, bez vnitřních rozporů. Jsou to v podstatě neorealistické typy.

KČ: Mně se zdá, že ty ženské postavy nejsou jen tradiční a schematické. Tam je několik silných ženských postav, které ztělesňují emancipaci nebo jsou hybatelkami příběhu — například Halka, která na začátku třetího dílu řeší vnitřní dilema spojené se znásilněním a otěhotněním a s tím, jak to komunikovat s manželem a rodinou.

Občas se tam navíc objevují zajímavé momenty, které z té schematičnosti vybočují. Třeba starý Ludwig, který za ušetřené peníze před měnovou reformou nakoupí poslední pivo ze zanikajícího laryšovského pivovaru. A to pivo upíjí a přitom probírá svůj život, jeho minulost se mu prožene před očima. A je to velmi temné, depresivní, bezvýchodné. Tohle jsou velmi zajímavé motivy bez ohledu na tu zmíněnou schematičnost, a je jich v té trilogii víc. 

Přiměla by vás ta trilogie vyrazit na Karvinsko?

JMH: Já to obvykle u některých knih dělám. Jestli to zvýší zájem o ten region, tak je to dobře.

KČ: Chápu tuhle motivaci a nevidím na ní nic špatného. Jedna z instrukcí románu Karin Lednické je: Jděte tam a sáhněte si na to místo. A na ten příběh si můžete sáhnout nejen u kostela svatého Petra z Alcantary, ale i jinde. Ve výsledku na tom může vydělat peníze nejen spisovatelka, ale i region, třeba někdo, kdo tam bude prodávat pivo a bude se tvářit, že je to pivo vařené podle staré laryšovské receptury, že je to stejné pivo, které pil starý Ludwig.

Celý podcast si můžete poslechnout zde.