Život je jinde

Tu vzpomínku si vybavuju docela přesně. Bylo mi kolem jedenácti let, ještě jsem nebyl nijak velký čtenář, ale když mě a mého bratra děda na výletě dovedl na brněnské náměstí Svobody, to jediné, co mě doopravdy zajímalo, byla vitrína knihkupectví Academia. Pamatuju si, jak jsem dědu marně přemlouval, abychom šli dovnitř. Četl rád, jenže knihkupectví ho děsila. Na knihy neměl dost peněz, připadal by si tam nepatřičně, pokaždé vešel dovnitř a zase rychle utíkal. Myslel jsem, že ho nalákám jinak, a tak jsem zvedl ruku a ukázal na nápis Literární kavárna. 

„Tam my nepatříme.“ Jeho hlas zněl zároveň příkře a vystrašeně. Popadl mě za ruku a s bratrem nás táhl pryč. „Tam se jen žvaní o věcech, kterým ani já nerozumím. Víš? My sme jim úplně jedno.“

Několik následujících let jsem i já strávil s představou literárního světa jako nedostupné a exkluzivní skupiny lidí. Představoval jsem si jej o něco větší než brněnskou Literární kavárnu, a když jsem o něco později zjistil pravdu, musel jsem se smát. Jako starší jsem po přijímačkách na vysokou seděl právě ve druhém patře knihkupectví Academia a poslouchal vedle sebe dvě postarší paní. Obě pomalu usrkávaly z hrníčků a řešily vnoučata. 

Poslední dobou mě ale trápí otázka — co když měl děda pravdu?

Knihy a literatura kolem sebe rády budují představu nedotknutelnosti — někdy to vypadá, jako by snad šlo o téměř posvátné předměty opředené spoustou protichůdných pravidel. Třeba u nás na základce se knihám na seznamech povinné četby nesměly ohýbat hřbety, nesměla na nich zůstat jediná stopa naznačující, že je už jednou někdo četl, že jsou ty knihy naživu. Můj svět se od té doby dost změnil a já zjistil, že literatura může obsahovat cokoli, co po ní chceme. Je různorodá, pro lidi hodně znamená, nabízí všem svobodný prostor. 

Občas mi ale někdo znovu připomene dědova slova. Jde o jednu z věcí, kterou jsem mu ještě před jeho smrtí toužil povědět. Také já mám často pocit, že do světa, který jsem si vybral, vlastně tak docela nepatřím. Dokázal to i nedávný článek v Orientaci Lidových novin, který v úvodu recenze na novou prózu Kláry Elšíkové rozvíjí téměř konspirační teorie. „Představte si, že by dnes vyšel román, kde by nikdo nebyl obětí ani nepatřil k LGBTQ+,“ píše v něm Ondřej Horák. „Nebyla by to velká úleva, zase jednou si moci přečíst něco, kde by člověk nemusel odrážet všechno tohle módní harampádí, jehož přítomnost znamená body, které jsou pro mnohé bohužel podstatnější než samotná estetická hodnota literárního díla?“ 

Fascinující na Horákově vyjádření je především skutečnost, že termínem „módní harampádí“ označuje žitou zkušenost lidí, kterých je literatura plná už od samého počátku. Podobně lehkovážné soudy jsou ale pro autora typické. Pravidelně například volá po tom, aby byla česká literatura více světová. Ani se nepokouší definovat, co pro něj ona světovost znamená. 

O mechanismech na pozadí světové literární scény a tvorbě jak literárního kánonu, tak trendů skvěle píše komparatista Alexander Beecroft v knize An Ecology of World Literature. Beecroftova kniha je jedinečná především odhalováním systémových znevýhodnění malých jazyků a národních literatur. Beecroft se ale mimo jiné po vzoru literární teoretičky Pascale Casanova, autorky titulu Světová republika literatury, věnuje zkoumání mechanismů, díky nimž různé knihy získávají symbolický kapitál, stávají se literárním dílem a utvářejí literatury. Důležitý je pro něj především širší kontext. Zmiňuje tak další rozměry textů, které dnes máme tendenci číst jinak. Jen těžko si můžeme představit, že by třeba autoři eposu o Béowulfovi považovali text, který právě tvořili, za základní kámen literatury nejen národní, ale literatury vůbec.

V souvislosti s Beecroftovou knihou mě často napadá, jestli náhodou neuvažujeme o literatuře až příliš jednoduše. Jestli nás určitá témata knih a jejich aktuálnost nedráždí právě proto, že jsme si historický kánon pro potřeby osnov vybělili. Ty texty ale vznikaly také v reakci na určitý politický, společenský kontext. O spoustě věcí navíc mohly mluvit jen v náznacích. Zajímavá je ostatně i otázka, co vůbec vytváří literární trend? Dvě nebo tři podobně laděné knihy?

Možná je ale problém někde docela jinde. 

Zatímco knih s queer tematikou a knih tematizujících menšinová, třeba i třídní témata je pořád relativně málo, titulů, kterých se dovolává Ondřej Horák, je spousta. Kvůli podfinancovaným kulturním rubrikám a neustálému nahánění čtenosti ovšem spousta z nich propadne sítem. Do pasti témat se tak nedostává literatura jako taková — ta je dnes mnohem svobodnější než kdy dříve —, ale především samotní kritici. A tak se jen z loňské produkce nedočkal recenze v Lidových novinách stylisticky vytříbený „román o životě“ nazvaný Ekstase. Jakuba Šponera bychom přitom jen těžko mohli osočit z levného sbírání tematických bodů. Zarážející je navíc skutečnost, že pod oním strašidlem tématu, tedy onoho „módního harampádí“, se pokaždé skrývají chytře ukrytá menšinová, queer nebo třídní témata, zatímco román, který popisuje něco bližšího kritikově zkušenosti, je vždy „prostě jenom o životě“. A kdo koneckonců dokáže posoudit lépe, co do života ještě patří a co už ne, než dlouholetý literární kritik jednoho z největších mediálních domů v Česku.