Buďte drzé a dělejte problémy. Je na čase!

Když na začátku května vyšla v Argu tvá třetí kniha Radikální potřeby, napsala jsi, že vznikla díky tvým blízkým, kteří ti dávali „psací úkoly“, a iniciativě Petra Onufera. Kdy a jakým způsobem text vznikal? 

Vzniklo to opravdu z velké části na základě terapeutického psaní. Doba před covidem a během covidu pro mě byla hodně náročná. Dvě moje kamarádky mě držely nad vodou tím, že mi vždycky zadaly, ať něco napíšu. Já mám pocit, že vždycky je o čem psát, jen se k tomu člověk (já) musí donutit nebo mít čas nebo oboje a dát tomu nějaký tvar opakovaným editováním. Pak jsem měla nápad dělat z toho podcast, vlastně takový načtený blog, ale ztroskotalo to na tom, že mě děsilo, že to nebude nikdo poslouchat. A taky je to dost práce. Párkrát jsem něco dala na blog, kde to četl můj redaktor z Arga Petr Onufer, a ten mi řekl, že čeká na další rukopis.
Pak můj život nabral jiné obrátky. Když se mi narodilo dítě, chtěla jsem hodně psát, ale nešlo to časově ani jinak stíhat, protože jsem nepřerušila žádné svoje pracovní ani dobrovolnické aktivity v Asociaci spisovatelů. Nakonec mi přišlo nejlepší využít čas pro editaci rukopisu, který vlastně neexistoval. Byly to jen soubory. Asi týden poté, co jsem Petrovi ten rukopis poslala se slovy: „Dala jsem něco dohromady. Je to dlouhý! Byla bych ráda, kdybys mi k tomu něco řekl. Asi to chce zkrátit, to vím.“, se mi smazal celý počítač. Vím, že tam byly ještě nějaké zápisky o etice v informatice a příběhová linka se záhadnou diagnózou v nemocnici, přátelství na chodbě se spolupacientem. Čert je vem.  

A jak tomu bylo u tvých jiných knih?

V případě Skříně to byl spíš jakýsi truc, protože já dřív hodně psala rozhlasové hry a pak už o ně nebyl zájem. Zároveň jsem si uvědomila, že próza je v tomhle svobodnější, text neprochází procesem natáčení, kde se leccos ztratí, režijně a herecky interpretuje, pokud si to teda člověk všechno nedělá a nehlídá sám, což ovšem nebyl můj případ.

Hlavní hrdinka knihy Ve skříni i hlavní hrdinka z Radikálních potřeb se obě jmenují stejně. Je to náhoda? 

Je a není. Myslím, že jednou či dvakrát se tam její jméno objeví, je to pokračování osudů „skříňové“ Hany, zároveň to není žádný seriál, ty knihy jsou na sobě nezávislé, ale můžou se doplňovat. Každopádně jde číst jen jednu z nich. 

Pokud knihou Ve skříni i knihou Radikální potřeby prostupuje stejná hrdinka, může být pravdivá parafráze výroku o autorovi či autorce, co celý život píše jednu knihu, podobně jako se o některých filmařích tvrdí, že celý život točí jediný film? Nemyslím tím, že je to stále to stejné dokola, ale že je v tvorbě návaznost v tématech nebo že postavy procházejí napříč dílem.

Nedělá mi problém psát o sobě, zároveň to nikdy není tak úplně o mně. Mám ráda autory/ky, co celý život píšou v podstatě jednu a tutéž knihu a pokaždé s jiným výsledkem. Když čtu před lidmi, tak se občas stydím, že zase servíruju sebe a jen sebe. Ale když mi někdo řekne, že se v tom našel, tak to zase opadne. Opravdu si myslím, že osobní je univerzální a že naše pocity a zápletky nejsou zase tak originální. To však neznamená, že by jejich prožívání nebylo náročné a tíživé… Právě díky umění se ta tíživost dá trochu odlehčit, povznést se nad to.

Jsi spisovatelka, překladatelka z němčiny, píšeš pro rozhlas, jsi redaktorka česko-německého online magazínu JÁDU. Jak se všechny tyto vlivy promítají do tvého psaní?

Moje aktivity jsou rozličné proto, že jsem dlouho žila jako workoholička a ono se to všechno celkem dobře doplňovalo. Všechno, co dělám, je vlastně o vyhledávání a zachycování příběhů, hledání té správné formy a práci s jazykem. To mě baví.

Hrdinka knihy Radikální potřeby je sochařka a ironicky a s odstupem se vyjadřuje k uměleckému provozu. V některých částech jako by se postřehy tebe-autorky prolínaly s postavou Hany. 

Jsem to já a nejsem to já. Takže ano, je to autofikce. Původně to bylo mnohem víc o sochařství, ale pak jsem to přestala tlačit. Mě sochařství fascinuje ve smyslu toho, že z hmoty vzniká duch, jenže to je taková moje romantická představa, ve skutečnosti o tom nic nevím. Hana ze Skříně byla vystudovaná sochařka, ale nevěnovala se tomu, protože k tomu neměla podmínky. Tady je tato její umělecká stránka naopak důležitá, souvisí s jejím vztahováním se ke světu.
Dnešní výtvarné umění není tak rigidní jako literatura, kdy pořád řešíme žánry a co je podle pravdy a co ne a jestli je něco takzvaně uvěřitelné. Sochař/ka může hodně pracovat i s textem, videi, audionahrávkami, tahle představa se mi vlastně líbila, že to není jen nějaké hnětení hmoty. A když například na Západě řeknete, že jste „umělec/umělkyně“, tak se v některých kruzích nikdo moc nevyptává a leccos se tím vysvětluje, že máte jako člověk určitý životní styl, potřebujete čas na tvorbu a podporu. To se mi vlastně taky líbí.
Když jsem si po porodu přiznala, že potřebuju psát a nemám na to čas a musím si ten čas vybojovat, i když nebude spojený s výdělkem, tak mi toto smýšlení hodně pomohlo. 

Zmínila jsi, že kniha vznikala během pandemie a část příběhu se během koronavirové krize odehrává. Při čtení se mi tyto pasáže jevily jako důkaz toho, že něco takového skutečně proběhlo, že to nebyl jen zlý sen. Přišlo ti zachycení individuálního prožívání pandemie důležité? 

Pro mě byla pandemie opravdu náročné období, hlava mi šrotovala ze všeho toho dění a zároveň jsem na nic moc nepřišla. Myslím, že až časem si uvědomíme, že to byl zvláštní historický okamžik, který každému z nás ukázal, dal a vzal něco jiného. Šíleně mě iritovalo to romantizování některých lidí ve stylu „konečně peču chleba“ nebo „konečně mám čas si povídat se svými dětmi“. Chtěla jsem to zachytit, ale po svém. V jednom rozhovoru s fotografkou Libuší Jarcovjákovou jsem ji slyšela říct, že osobní je univerzální, čili má smysl zaznamenávat naše příběhy, protože jiné se v nich můžou najít. O tom je umění a lidství.  

Stejně tak je v knize přítomná změna klimatu, politické dění…

No a s tou klimatickou krizí jsem to moc daleko nedotáhla, tematizuju ji hlavně na začátku knihy. A chtěla jsem ukázat greenwashing, jistou bezmoc spojenou s tím tématem. Protože já na to nemůžu ani myslet, tak bezradnou mě to téma činí. Vědět, že jako planeta se řítíme do propasti a nedokážeme se dohodnout na ničem, kromě třídění odpadu, haha, co by mohlo ten proces zkázy aspoň trochu zpomalit. 

Příběhy a komunikace se v knize částečně odvíjí online. Reflektuje to náš běžný život, přesto jako by v literatuře pro tento současný pohled nebylo tolik místa. Nebo se pletu?

Máš pravdu. V současné literatuře mi hrozně chybí zachycení té virtuální reality, kterou žijeme. Přitom každý z nás posílá maily, pokud má Facebook, tak tam roluje a četuje na Messengeru s kdekým, koho třeba už rok neviděl. A i tahle realita utváří náš den, naši identitu, nás. Dobře to umí Sally Rooney.
Přestože o současné české poezii si myslím, že drží krok s dobou a je ve skvělé kondici, tohle mi tam trochu chybí. Jako by ideální báseň musela vzniknout v bezčasí a působit jako politá savem, zbavená autorského subjektu. Jako bychom si pořád nechtěli přiznat, že už nesedíme s husím brkem v ruce u stolu, kde z nás v momentu náhlého osvícení vypadne shluk slov, co se nás vlastně moc netýkají. Žijeme v době tekuté, která se vyznačuje hyperfokusem a zároveň nepozorností, instantní komunikací a zároveň obrovskou lhostejností, denně absorbujeme vědomě i nevědomě spoustu podnětů a myšlenek, a to se do textů i jejich vnímání promítá. 

Zmínila jsi, že jsi členka Asociace spisovatelů a že svoje dobrovolnické aktivity v ní jsi nepřerušila ani po narození dítěte. Proč je podle tebe důležité se sdružovat a co je vlastně posláním asociace?

Profesní organizace je důležitá, protože jejím jménem lze zastupovat spisovatelskou obec a hájit profesní zájmy navenek — a to jak vůči státnímu aparátu, například připomínkovat status umělce nebo chystané grantové programy, ale také směrem do zahraničí (jsme součástí evropské spisovatelské organizace European Writers’ Council). Bohužel to vypadá, že status umělce bude takový pahýl, ze kterého nic moc mít nebudeme. Přitom například v Irsku rozjeli pilotní projekt základního příjmu pro umělce. A vyplatilo se jim to. U nás spisovatele a spisovatelky necháme vyhladovět a pak je s pompou prezentujeme v zahraničí.
V Česku panoval k organizovanému sdružování léta odpor, až v posledních letech s nadšením pozoruju, že vznikla Kulturní federace nebo jak vzkvétá Obec překladatelů. Vřele doufám, že to stejné čeká časem Asociaci spisovatelů. Naštěstí mladší generace si už uvědomuje, že sdružování má smysl, přestože je to činnost dobrovolnická a představuje spoustu otravných úkonů. Ale zase se přirozeným způsobem vídáš s kolegy/němi.

Tím mi nahráváš na otázku, která mi vyvstává vždy společně s názvem tvé poslední knihy: čeho má žena zapotřebí, aby se mohla věnovat literatuře? Čeho se nesmí bát a jak bude vypadat velké ženské dílo budoucnosti? 

To právě nevím. Ten název trochu mate, vlastně nechci říct nic radikálního. Radikální potřeby jsou termín, který používala filozofka Ágnes Heller. Mně se líbila ta myšlenka, že některé potřeby si nemůžu splnit sama doma, i kdybych se přetrhla. A dost možná tak to bude i s těmi ženami. Staletí tu veřejný prostor patřil mužům a panují všelijaké nerovnosti. Aby se to aspoň trochu vyrovnalo, potřebujeme k tomu sílu společenství. 
Čeho se ženy nesmí bát? Hm. Čistě psychologicky to nejde ovlivnit. Když se něčeho bojíš, tak se toho bojíš. Pocit neodpářeš. Dá se s tím nějak pracovat, ale strach není nic slabošskýho, mnohdy nás prostě jen chrání. Problém s výchovou dívek u nás je ten, že se jim klade na srdce, ať se usmívají, nejsou drzé a nedělají problémy. Není to potřeba. Klidně se neusmívejte, když se vám nechce, buďte drzé a dělejte problémy. Je na čase!
Velké ženské dílo budoucnosti bude spousta knih, které postupně budou napravovat dluh, který literatura a literární provoz vůči ženám má. Chce to ženské hlasy, které bez cenzury a autocenzury konečně sdělí to, co mají na srdci. Vůbec nevím, co všechno by to mohlo být, takže jsem hodně zvědavá.