Pracujeme, abychom mohli překládat

Skoro polovina literárních překladatelů podle výzkumu uvažuje o změně povolání. Jde o neudržitelnou profesi?

V současné podobě ano. Pouze 17 % z nás si překladem vydělá tolik, aby to bylo srovnatelné s průměrnou mzdou. A to se bavíme o hrubém příjmu, protože v naprosté většině překládáme na autorskou smlouvu nebo na živnostenský list. Průměrný honorář nám sice za tři roky stoupl, ale jen o 17 %, zatímco kumulativní inflace činí 33 %. Zároveň se sluší dodat, že jen pro čtvrtinu z nás je překladatelská činnost hlavním zdrojem příjmů. Třetina je zaměstnaná na poloviční a vyšší úvazek. Další velkou část živí ještě jiná profese, ať už v literárním provozu (redakce, korektury, publicistika), nebo mimo něj. Zjednodušeně řečeno — pracujeme, abychom mohli překládat. A to je neudržitelné.

Kdo přesně je současnými podmínkami nejvíc ohrožený?

Vzhledem k tomu, že o změně profese často uvažují ti, kteří přeložili velké množství titulů, můžeme si z toho dovodit, že právě ti, které to dosud živilo, dospěli k bodu, kdy se pro ně situace stává neúnosnou. Nejohroženější jsou tedy ti zkušení, a to je právě alarmující, protože na kvalitě překladu se podílí i to, jestli tuhle činnost člověk vykonává soustavně a soustředí se na ni, není to pro něj jen přivýdělek nebo koníček, kterému se věnuje po večerech.

Kolik toho vlastně člověk musí přeložit, aby se dostal na důstojnou mzdu? 

Uvedu hodně zjednodušený výpočet. Dejme tomu, že ve výsledku chceme dosáhnout na 35 000 Kč čistého. V případě paušálního zdanění je nejnižší sazba 7500 Kč. Tedy hrubý příjem minimálně ve výši 42 500 Kč měsíčně. Ty pak vydělíme 210 Kč, což je mediánový honorář za normostránku, a vyjde nám 202 stran, které by měl průměrný překladatel přeložit měsíčně. Jenže proveditelné množství je minimálně o padesát stránek nižší, a to se ještě dotyčný — nebo spíš dotyčná — bude muset pěkně ohánět a zároveň jí nezbude čas na jednání o smlouvách, čtení zredigovaného textu a sazby a podobně. Navíc v tom nejsou započítané výdaje: počítač, software, nájem pracovny, chůva pro nemocné dítě (protože nemáte nárok na tzv. OČR), komerční nemocenské pojištění, zároveň musíte pokrýt čas, který strávíte s rodinou na dovolené (a během kterého nevyděláváte), atd.

A dá se to vůbec takto kvantifikovat? Někdy si jedna strana vyžádá víc práce než dalších dvacet… Lze si u literárního překladu představit jiný systém odměňování?

Přesně tak, tohle je velmi hrubé zjednodušení. Jiný systém odměňování si jistě představit lze, každý má však nějaké „ale“. Byly tu například snahy odměňovat paušálně, jenže je velmi těžké předem odhadnout, kolik času práce na překladu zabere. Podle agentury Dilia by měl systém zohledňovat to, co je běžné v jiných oborech, kde autor poskytuje licenci — odměnu za vytvoření a podílový honorář. Z průzkumu však vyplynulo, že 80 % překladatelů podílový honorář nedostává nikdy. Část překladatelů má to štěstí, že obdrží nějaké přilepšení, když licenci koupí vydavatel audioknih nebo třeba Český rozhlas. Ale tady je také patrné, že neumíme vyjednávat a často přistupujeme i na velmi nízké odměny za licenci.

Za literárními překlady v Česku podle průzkumu většinou stojí ženy. Proč je obor feminizovaný?

Protože jsou feminizované jazykové obory na vysokých školách. Protože překládání se leckdy dá skloubit s péčí o malé děti (zvlášť pokud rezignujete na důstojný výdělek). Protože obecně lze pozorovat vyšší procento žen v prekarizovaných profesích. Vysvětlení je mnoho a jistě by se dalo dodat i to, že v Česku převládá názor, že rodinu má živit především muž, a protože překládáním literatury se rodina dost dobře uživit nedá, muži tohle povolání nevykonávají.

Jednou z pozitivních zpráv je, že se překladatelé začali sdružovat a snaží se kolektivně vyjednávat. Iniciativy však naráží na legislativu o kartelech. Jsou tu ještě nějaké další překážky?

Kolektivně vyjednávat skutečně nesmíme, dokonce nesmíme ani zveřejňovat doporučené ceny, podle antimonopolního úřadu by se totiž jednalo o kartel. Jsme OSVČ, takže si máme konkurovat. Proto se o kolektivní vyjednávání ani nesnažíme. Snažíme se především vysvětlovat našim členům, aby nepřistupovali na nevýhodné podmínky.

Hlavní překážkou je samotný nerovný vztah při vyjednávání. Stojí tu jedinec proti firmě. A ten jedinec se bojí, že když si bude klást podmínky, tak o zakázku přijde. Protože lidí, kteří se domnívají, že umějí přeložit knihu (přinejmenším z angličtiny), je strašně moc. A ti, kteří řemeslo neovládají, nevěnují zpravidla překladu náležitou péči, takže jim i nízká cena za normostranu přijde přijatelná.

Často je velkou překážkou naše vlastní ostýchavost, snaha nerozházet si to s nakladatelem nebo nízké sebevědomí. A v některých jazycích velká konkurence.

Jaký je vlastně ideální stav, kterého by české překladatelské organizace chtěly dosáhnout?

Tak já si zafantazíruju — rámcová smlouva mezi překladatelskými svazy a nakladateli. Ale ne taková, jakou by si představoval SČKN, nýbrž taková, jakou má například norský svaz překladatelů Norsk oversetterforening. Základní — důstojné — podmínky jsou předem jasně dané, jedná se už jen velmi stručně — o termínu a o ceně, přičemž stanovená minimální cena se pravidelně valorizuje.

Zarazilo mě, jak málo překladatelé řeší práva na překlady audioknih a podobných formátů: je to nejrychleji rostoucí segment knižního průmyslu a zjevně se jen tak nezastaví. Například v Dánsku už digitální formáty představují více než polovinu trhu a zbytek Skandinávie, kde už se audioknihy běžně streamují, je rychle dotahuje. Čím si tento nezájem vysvětlit?

Podle průzkumu více než polovina dotázaných v posledních dvou letech licenci k audioknize vůbec neposkytla. U nás se zkrátka tenhle segment rozvíjí pomaleji. I v případě bestselleru se prodají třeba jen dva až tři tisíce audioknih. Pomaleji se tedy šíří i povědomí o tom, jak a za kolik bychom měli my překladatelé licence k audiu poskytovat. Vydavatelé audioknih přitom dnes už často neplatí za výrobu, skladování a distribuci nosičů, a tak není důvod, abychom poskytovali licenci zdarma nebo skoro zdarma. Bez nás by přece herec či herečka neměli co načíst.

Nelze se vyhnout tématu AI a strojového překladu. Jak moc je to pro české překladatele ohrožující technologie? Výsledky zatím nejsou — pokud zůstáváme v literárním překladu — příliš ohromující a často je s nimi víc práce, než kdyby překládal člověk.

Polovina z dotázaných jisté ohrožení cítí, k malému vzorku z nás se už také dostala poptávka na posteditaci strojového překladu. Tři čtvrtiny respondentů uvedly, že se pro ně pracovní podmínky po nástupu AI nezměnily. Existují však nakladatelé, kteří tyhle technologie využívat chtějí a domnívají se, že jim to sníží náklady. Jenže posteditace je časově velmi náročná, v podstatě skoro srovnatelná s vlastním překladem, a jak sám říkáš, výsledek nebývá příliš ohromující. Kniha je totiž výsledkem kreativního procesu a je trochu naivní se domnívat, že překlad by jím být nemusel.