Portál, kterým se člověk může teleportovat jinam

Vasiliosi, tvá prvotina Flavedo, za niž jsi letos nominován na Cenu Jiřího Ortena, vyšla v roce 2023, ale v literatuře se pohybuješ už dlouho. Od roku 2017 pořádáte společně s přáteli literární čtení Harakiri Czurakami. Jak tahle platforma vznikla, jaké byly její původní záměry a — vzhledem k tomu, že trvá dodnes — jaké jsou její současné vyhlídky?

Jen taková malá poznámka: platformu jsme nově přejmenovali na Literární platforma Harakiri. My jsme to druhé slovo už moc oficiálně nepoužívali, protože jsme z něj asi postupně vyrostli. Harakiri bylo vyústění poptávky po platformě, kde by mohli číst lidé, kteří dosud nepublikovali (a to včetně nás samotných). Pak už to šlo rychle. Vydali jsme stejnojmenný sborník, kde jsou vedle sebe literární pokusy nevalné kvality i velmi povedené texty autorů, kteří se později etablovali a začali vydávat knihy. Po republice jsme udělali spoustu akcí (kromě Ostravy třeba v Brně, Praze, Olomouci, Uherském Hradišti, Českých Budějovicích) a během covidu se soustředili na internetový obsah, ať už články, rozhovory, nebo publikace básní i próz. V současné době chystáme pár akcí, i když už jich není tolik jako minule — nejbližší proběhne 18. května u nás na Provoze a bude mít klasický formát: spoustu autorstva + koncert kapely Market. Také chceme měsíčně vydávat aspoň dva články na našem online Magazínu a publikovat stále nové autorstvo v rámci kurátorské iniciativy Skládka.

Říkáš, že jste hledali místo, kde by bylo možné sdílet vaši tvorbu. Byl to generační pocit? Literární život se od té doby v Ostravě výrazně proměnil. V současnosti například začaly literární večery nejmladší generace z ostravských gymnázií. Váš kolektiv mi už přijde zavedený a svým způsobem prestižní. Jak vnímáš proměnu literárního života v Ostravě od vašich začátků?

Byl to určitě generační pocit. Kromě občasných akcí, které uspořádávali naši vrstevníci, třeba Kristýna Svidroňová, jsme moc neměli prostor, kde prezentovat svoji tvorbu. Bylo to podle mě hlavně tím, že v Ostravě po divoké generaci 90. let, kam patřili Hruškové, Motýlové a další, dlouho nebyl nikdo, kdo by převzal literární otěže. Takže v době okolo roku 2017 byly nejfrekventovanější literární pořady organizované právě těmi staršími, se kterými jsme se tolik neznali, a to ještě v dost specifickém prostředí Absintového klubu Les. Tak jsme se rozhodli něco udělat na Provoze sami. Jsem moc rád, že mezi námi od začátku vlastně nebyla žádná rivalita — šlo jen o jakési upejpání, kdo koho osloví první — a se starší generací autorů máme skvělé vztahy a spolupracujeme na různých akcích. Spolupráce je podle mě klíčová, a proto jsme také pozvali autorstvo kolem literárních večerů nejmladší generace, kteří si říkají Psanci poezie, ať přečte na květnovém Harakiri. Líbí se mi představa, že nebudeme koexistovat izolovaně, ale můžeme se navzájem potkávat a inspirovat. Věřím, že se všechno tak nějak otevírá, zupřímňuje, víc angažuje a zajímá o ostatní. Je parádní, že mladí lidé mají blíže k literatuře, a jsem rád za každou novou literární akci či iniciativu, která se v Ostravě objeví.

Ta mezigenerační spolupráce se pravidelně projevuje na úvodních večerech literárního festivalu Inverze, který opět s vaším kolektivem spolupořádáš. V Ostravě se pravidelně pořádá několik literárních festivalů — Inverze funguje vedle Protimluv festu a ostravské filiálky Měsíce autorského čtení. Čím se od zmíněných festivalů lišíte? Jaká je vaše dramaturgie?

Od začátku nás bavila a inspirovala Letní filmová škola, její atmosféra, rozmanitý program, tudíž jsme chtěli ke klasickým literárním čtením přidat i koncerty a různé workshopy, odborné bloky, diskuse, někdy i divadelní představení či promítání filmů. Vedle již zaběhlých autorů a autorek zveme také debutanty a snažíme se reflektovat různé trendy v literatuře i celkově v kultuře a společnosti. Letos podruhé bude na Inverzi také literární dětský den. Minulý ročník na něm vystoupil Petr Váša a měli jsme pro děti také kreslicí workshop a čtení pohádky o psí detektivce Mii.

Kromě Harakiri a Inverze jste založili i nakladatelství Bílý Vigvam. Jak funguje a jaký je profil nakladatelství?

Funguje to dobře. U všech knih chceme, aby měly zajímavou i vizuální stránku a byly tištěny na kvalitní papír. Vydáváme převážně beletristické debuty, ale na kontě máme také třeba zpěvník, sbírku slamerských textů nebo dětskou detektivku.

Nabízí se otázka, proč jste nakladatelství založili, když přece v Ostravě dlouhodobě funguje Protimluv. Je to opět nějaké zaplnění nakladatelských děr?

Hlavně jsme chtěli tvořit a dělat si věci po svém. Nakladatelství vzniklo, protože díky Harakiri a Inverzi jsme narazili na velmi zajímavé mladé autory a autorky, u kterých jsme si řekli, že by stáli za vydání. Prvotní impuls ale přišel odjinud — byla to nabídka herce Alberta Čuby vydat jeho prvotinu, která celou tu mašinerii nastartovala. Albertova kniha je komerčně úspěšná a to nám pomohlo začít vydávat i méně komerční knihy méně známých debutantů.

A s knihami máte úspěch. Prvotina Nely Bártové byla nominována na Debut roku v Magnesii Liteře a tvá prvotina Flavedo byla nominována na Kulturní moravskoslezskou Cenu Jantar a na Cenu Jiřího Ortena. Český literární areál trpí často předsudkem, že si lidé nemají ve svých nakladatelstvích vydávat vlastní knihy. Zkoušel jsi poslat Flavedo i jinam, nebo jsi to vůbec neřešil?

Já tím předsudkem trpěl taky a vydání knihy jsem ve Vigvamu neplánoval. Vtip je v tom, že já to vydání neplánoval vůbec, ale ozvala se nám Tereza Ignácová, studentka knižního designu a animace z Ostravské univerzity, že by u nás ráda udělala knihu jako svou diplomovou práci. My se studenty z Ostravské rádi a pravidelně spolupracujeme, letos jedné slečně vydáváme knižně její bakalářku a jiná nám zase bude dělat knihu jako svoji diplomovou práci, ale Terka nám napsala zrovna v době, kdy jsme neměli co vydat. Tak jsem si řekl, vem to čert, a navrhl jsem jí, že může udělat moji knihu. Neměl jsem v té době žádný ucelený rukopis, ale utilitárně jsem si řekl, že lepší příležitost už stejně nebude a že tím vlastně ospravedlním to, že si vydám knihu ve vlastním nakladatelství. A tak vzniklo Flavedo — jako diplomka lomeno sbírka.

Jak dlouho texty do sbírky vznikaly?

Nejstarší texty vznikly podle mě tak 2015 a jsou tuším oba v cyklu „moravskoskleslý kraj“, který obsahuje celkem pět textů. Většinu básní jsem napsal a cizeloval ad hoc ty měsíce před vydáním. Ta mnohost tedy není daná časem, ale spíše pestrostí světa, která mě baví a kterou jsem chtěl zachytit.

Jasně, napříč knihou se objevuje Ostrava, sny, krásné obrazy vztahující se k vesmíru či naopak k mikroprostoru, ale i imaginace digitality. Líbí se mi zmínka v jednom z nominačních textů, že je to jakási poetika glitche. Je pro tebe prožívání světa glitchem, tedy prolamováním různých perspektiv naší osobnosti?

Asi ano. Svět vnímám hodně synesteticky. Nějaký obraz, vůně, zvuk nebo slovo mají tu sílu vytvořit portál, kterým se člověk může teleportovat jinam. Třeba do krajiny vzpomínek nebo na jinou planetu. V knize jsem chtěl mít konkrétní reálie, ale i akcentovat právě tu paralelnost světu, snovost, která není vázaná časoprostorem. Zároveň mě fascinuje vesmír, pravidelně koukám na dokumenty o kvantové fyzice, černých dírách a podobně.

V jednom nominačním textu mě zarazila poznámka o „nové básnické ostravštině“. Ve stati, v níž jsem shrnoval mladou básnickou generaci z Ostravy, jsem psal o tom, že se tato generace vymyká tematizování Ostravy a nevnímám tuhle mnohost jako „novou ostravštinu“, ale jako naopak naprosto přirozené bezprostřední psaní, které se nebojí tematizovat Ostravu, ale není jejím ústředním tématem. Jaký je tedy tvůj postoj k Ostravě?

To podle mě byla taková desátka ostravské literární tradici. Všichni mimoostravští často vnímají literaturu tady kauzálně, lineárně. Že přicházíme po někom a máme toho někoho v naší poetice. Když někdo píše recenzi na knihu z Ostravska, tak velice často hovoří o Petrovi Hruškovi. Já myslím, že v mé poetice stejně jako v poetikách jiných autorů a autorek z Ostravy už Ostrava hraje jinou roli. Jsme hodně na sítích, hodně cestujeme, zajímáme se o světová témata.

Nedávno mě pobavila recenze na mou sbírku v souvislosti s Cenami Jantar. Její autorka mi vytkla, že v některých básních (neřekla kterých) cítí ozvěnu Petra Hrušky. To je samozřejmě zcela možné, ale přijde mi to jako taková zkratka kritiky: Nová sbírka z Ostravska → musí tam být něco z Petra Hrušky. Sbírku Elli Tiliu Motýlové, která Jantar vyhrála, zase jiný recenzent přirovnával k Bezručovi… Ale stejně tak si dokážu představit, že brněnské autory přirovnávají k Blatnému a Slívovi. Prostě jsme asi pořád malý rybníček, který v očích kritiky neobstojí bez zmínění tradice, i když tam vlastně nemusí být přítomna, anebo je zcela marginální.

Je to možná předčasná otázka, ale na druhou stranu jednak, jak jsi řekl, jsou básně ve Flavedu už staršího data, jednak je to už rok od vydání této knihy čili — nakolik se posunula tvoje poetika, obrátil ses k jiným tématům či modům?

Těžko říct, svoji poetiku pořád ohledávám, nemá pro mě jasně dané mantinely ani pevnou strukturu. Uvidím, jak se začne rýsovat další rukopis.

Na Katedře české literatury a literární vědy Ostravské univerzity studuješ doktorský program, kde se mimo jiné věnuješ také metamoderně. Můžeš vysvětlit, co je to metamoderna? Jaký vliv má na literaturu obecně a jak přímo na tvé psaní, když se jí teď zabýváš?

Yes, nedávno mi na toto téma vyšla studie ve Slovenské literatuře. Metamoderna se dá označit jako kulturní paradigma, nebo lépe struktura zakoušení (podle Raymonda Williamse), která přichází po postmoderně, tedy od začátku 21. století. Vyznačuje se příchodem autenticity, vážnosti aduchovnosti, ale ne fanatismu, které oslabují postmodernistickou ironii, cynismus a defétismus. Pro literární i jiná díla vykazující metamodernistickou strukturu zakoušení je typický také návrat afektu či hloubky, které v postmodernismu mizely. Typické jsou také oscilace mezi postmodernistickými a modernistickými vzorci: objevuje se modernistická touha po významu, jež se prolíná s postmodernistickými pochybami o smyslu všeho. Mé psaní ovlivňuje asi v tom, že chci vyvažovat to špatné veselým a nestydím se být sám sebou či napsat občas nějaký lehce patetický verš, protože takový život prostě občas je.

Vedle všech činností, které jsme dosud vyjmenovali, ještě produkuješ hudbu. Co je to za projekty, kde si je můžeme poslechnout?

Jmenují se chalapeño a Phil Lemon, obojí je na YouTube i na Spotify. Je to vesměs instrumentální elektronika, tudíž v ní absentuje text. Ale shodou náhod mám jeden track nazvaný Metamodern. V dohledné době se chystáme vydat live session nahranou na zahradě ostravského PLATA, kterou jsme natáčeli minulý rok, a mám další rozpracované tracky, bohužel na to ale poslední dobou nemám vůbec čas ani energii kvůli psaní disertace a práci. Docela mě to mrzí, ale co se dá dělat. Snad se to zlepší.

Závěrem mě zajímá — protože mě to vždy obecně zajímá — kdo je pro tebe ze současného českého básnictva napříč generacemi inspirativní a proč? Koho rád čteš?

Já teď v poslední době čtu hlavně prózu a odborné texty. V poslední době se mi ale moc líbily poslední sbírky od Adolescentu — od Jan Horskx či Antonína Zhořce. Jinak mě baví poetiky od Kláry Goldstein, Nely Bártové, Romana Polácha, Tima Postovita, Alžběty Stančákové, z těch starších pak Ewalda Murrera, Ivana Wernische, Karla Šiktance a Petrů Hrušky či Motýla.