O knihách ivného jazykla
Abi Daré hovoří o tom, že si svou hrdinku přála skutečně slyšet. A jak vím, tak řeč není nikdy tak čistá jako na papíře, ale je plná přeřeků, opakování i vlastní slovotvorby. Má se psát dětská literatura spisovaným jazykem, nebo je tvořivost povolena?
Obvykle jsou knihy pro děti napsány spisovným jazykem. Redaktory je tato jazyková korektnost vyžadována, aby si malé a mladé čtenářstvo správně fixovalo pravopis. Pak jsou tu ovšem knihy napsané nejen nespisovně, ale i záměrně špatně. Červená korektorská tužka by se při jejich kontrole nezastavila. A právě třem takovým knihám chci věnovat dnešní sloupek.
Ztracené písmenko
„VZHLEEM K TOMU, ŽE SI KLIENTI PLETOU OPRAVU S OPRAVOU, JIŽ NEMŮŽEME NABÍZET ŠPEITERSKOU OPRAVU,“ stojí na jedné z cedulí, které se zčistajasna začnou objevovat ve světě Dhikilo, a všichni dělají, že se nic nestalo. Jen jí a jejímu bývalému profesorovi dějepisu Dodderfieldovi všechna ta zmizelá „D“ chybí a rozhodnou se je nehledě na nebezpečí vypátrat.
V první dětské knize kosmopolity Michela Fabera D aneb Příběh dvou světů hraje jazyk prim. Nejedná se jen o jedno pohřešované písmenko abecedy, ale o lakmusový papírek svobody, a tedy o metaforu současného světa. Udržet si tvář, a hlavně si za žádnou cenu nepřiznat strach, může totiž stát ve výsledku život.
Nejprve se ztratí jedno písmenko, pak se začnou ztrácet i věci a tvorové, jež už bez písmenka „D“ nelze pojmenovat. Co bude následovat? Když totiž zmizí například živočišný druh nebo stát, ti vnímavější vědí, že dříve či později zmizí zase něco dalšího. A pak dalšího… Otázek se v takové situaci ale vynoří mnohem víc. Proč právě „D“? Když ve svém jazyce najednou nemůžete něco přesně pojmenovat, a když se to nepojmenovatelné dokonce ze světa vypaří, jak zjistíte, proti čemu a za co bojovat? Písmeno „D“ v angličtině i v češtině obsahují hned dvě zásadní slova, jež jsou si vzájemně antonymy: diktatura a svoboda.
Díky metajazykové zápletce před čtenářem vystupují další otázky a on je stále více vtahován do děje. Zároveň se ale takový text stává pro překlad větší výzvou než obvykle. V té ovšem překladatel Viktor Janiš obstál, protože knížka D aneb Příběh dvou světů je i jeho zásluhou aktuálně nominovaná na ocenění Zlatá stuha v kategorii Beletrie pro mládež.
Kníkla a Pískla
„Co tomu říkáškla?“ otázala se Pískla, když vyšla s Kníklou do zahrady.
Nemůžukla vidětkla, jak se trápíkla,“ odpověděla Kníkla.
„Tak jí budemekla musetkla vrátitkla,“ pravila Pískla s povzdechem. „V kapsičkáchkla se ale spalokla dobřekla.“
Když se v muminím údolí objeví dvě nejdrobnější bytůstky vůbec, přinesou s sebou nejen kufřík s tajemným obsahem, ale také jiný jazyk a morálku. Umělkyně a autorka muminích příběhů Tove Jansson v knížce Čarodějův klobouk použila v postavách Kníkly a Pískly jednoduchý trik — neexistující příponu -kla na konci všech významově nosných slov. Do češtiny tento její nápad převedl překladatel Libor Štukavec. Dvojice ustrašených postaviček, jež se věčně drží za ruce a v ostatních vyvolávají ochranitelský pud, tak získala na ještě větší roztomilosti a dialogy na vtipnosti. Jiným jazykem ale Jansson naznačovala především odlišný způsob myšlení. Kníkla a Pískla si berou vše, po čem jejich srdíčka zatouží, měřítkem přitažlivosti je pro ně krása a takové předměty pak žárlivě střeží. Dostanou se proto do sporu se samotnou Moranou, jež si obsah jejich kufříku nárokuje. Během soudního procesu, kdy se má o vlastnictví rozhodnout, se hledají odpovědi na složité otázky. „Nejde přece o to, kdo obsah vlastní, nýbrž kdo na něj má větší právo!“ vykřikne v jednu chvíli Čenich. Zatímco pro Kníklu a Písklu je obsahem nejkrásnější věc na světě, pro Moranu je jím nejdražší věc na světě. A tento rozdíl perspektiv dovede spor ke smírnému řešení — Moraně stačí za věc odpovídajícím způsobem zaplatit. U ostatních okradených se Kníkla a Pískla ustrnou a věci jim vrátí, protože nesnáší pohled na cizí utrpení. Morana však ztělesňuje samo utrpení, není roztomilá ani půvabná, ale obludná. Jansson tak do dětské knížky vznesla mnoho podvratných otázek o objektivitě našeho rozhodování, neomylnosti rozumu nebo neochvějnosti soukromého vlastnictví.
Skutečně slyšet
„Někdy na mě dívá takhle. Jako by mě chtěl bouchat pro nic, jako bysem měla ve tváři hovno, a když otevřu pusu, nevylezou ven slova, ale všude tady bude bejt smrad,“ zní úvodní věty románu Holka se sílícím hlasem nigerijské autorky Abi Daré. Jazyk, který hlavní hrdinka používá, je plný nespisovných výrazů, vulgarismů a nejrůznějších chyb ztěžujících porozumění. „Zezačátku je velmi náročné tento text vnímat, ale později si zvyknete. Cílem je, aby jazyk vystihl prostředí a myšlení hlavní hrdinky a její úroveň gramotnosti,“ interpretovala si autorčin záměr sedmnáctiletá Tereza v recenzi zveřejněné ve facebookové skupině Nezletilí kritici.
Záměr Daré, pro nějž byla překladatelka Viktorie Hanišová nucena vytvořit novou varietu češtiny, byl ale ještě širší. Adunniny vnitřní monology totiž nejsou napsány ani v nigerijské pidgin angličtině, ani v jejím mateřském jazyce jorubštině, přestože by se to nabízelo, ale jsou napsány ve zcela nové jazykové varietě. „Chtěla jsem vytvořit postavu, jejíž příběh je nejen fascinující, ale navíc zůstane v paměti i dlouho po přečtení. Chtěla jsem Adunni skutečně slyšet, přála jsem si zaznamenat její osobitost a také věnovat pozornost slovům, která používám pro popis jejích životních zkušeností, a tím adekvátně vrhnout světlo na její situaci,“ popsala v jednom interview Abi Daré. Společně s novou varietou angličtiny setřela z tématu práva na vzdělání pro dívky v rozvojových zemích prvoplánovou didaktičnost a přidala odlehčující komiku. Především však podobně jako Faber, Jansson a další spisovatelé ukázala, jak moc nás jazyk určuje a jak umocňuje sílu společného prožitku, který literatura umí zprostředkovat.