Neznám jazyk, jímž se mezi sebou chlapi baví

Třetí most Lászla Szilasiho je mimo jiné román o životě bezdomovců v maďarském Szegedu. Marná sláva, to město máme pořád nejvíc spojené se segedínským gulášem. Servíruje ho v Szegedu nějaká charitativní organizace tamním bezdomovcům?

Ten text zavleče čtenáře i do prostředí bezdomovecké skupinky, je to tak. Samotný román podle mě ale otevírá spíše jiná témata: klade si otázky, jaké životy žijeme, kam to generace dnešních padesátníků ve „svobodném světě“ dotáhla, táže se po tom, co v životě a ve světě stojí za to a co ne. K druhé otázce: segedínský guláš s knedlíkem je pochoutkou neodmyslitelnou od československých laciných samoobslužných jídelen, v Szegedu ho nehledejte.  

Aha, tak už vážněji: liší se něčím maďarské bezdomovectví od toho českého? Nejste na to teď díky překladu toho románu tak trochu odbornice?

Odbornice opravdu nejsem, kompetentněji by vám něco řekl třeba autor fotografie na obálce českého vydání, Petr Macl, který se jako sociální pracovník mezi bezdomovci pohybuje každý den. Vzpomínám na chvíli, kdy jsem si v Szegedu roku 1997 při výhledu z okna svého prvního bytu uvědomila, že ten starý člověk dole na parkovišti do kontejnerů věci nevyhazuje, ale naopak je z nich vybírá, sevřelo se mi srdce. Jestli ten člověk tehdy nějaké bydlení měl nebo neměl, těžko říct. Dnes jsme si na tohle už zvykli, i v Čechách, i v malých městech, kde se lidé navzájem lépe znají, ani nám to nepřijde, myslím. Koupíte si Nový prostor a myslíte si, že jste udělal dobrý skutek, že to stačí.   

Jak postupoval László Szilasi při psaní? Ten román má místy až dokumentární kvalitu, probíhalo něco jako terénní výzkum?

Szilasi o tom párkrát veřejně hovořil. Ano, nějaký průzkum si dělal. Pro zkušenost dnes nemusíte daleko, bezdomovcem se stal jeho dosavadní soused, ten už nežije. Szilasi má ale také zkušenost z rodiny, kdy se jeden z jeho příbuzných pokusil odstřihnout od systému a žít v maringotce. Ta hranice bezdomovectví není úplně jednoznačná. Jeden ze Szilasiho vojvodinských přátel získal jako uprchlík z Jugoslávie v Szegedu uplatnění v sociálních službách a o bezdomovce se stará již pětadvacet let, měl se tedy koho důkladně zeptat i na pohled z té strany pečujících a pomáhajících. Na konci naší ulice podávají dobrovolníci každou neděli bezdomovcům teplé jídlo, občas tam zanesu prázdné sklenice od zavařenin, v nichž si to jídlo můžou odnést a sníst tak v klidu „doma“. Když tam tak odpoledne stojíte na chodníku před venkovskou nádražní budovou a v hloučku čekáte na auto s teplou večeří a buchtou, uvědomíte si, že vnějškově ten rozdíl mezi vámi a těmi bez domova není nijak závratný. Někteří vypadají ošuntěleji, ale při letmém protnutí pohledů jim v očích vyčtete svoje vlastní starosti a trápení lidí, jako jste vy, vašich vrstevníků.

Co z toho tématu pro vás bylo nejobtížněji uchopitelné jako pro překladatelku?

Je to dost mužský text, neznám bezpečně jazyk, jímž se chlapi mezi sebou baví, jímž přemýšlí o své tělesnosti, zejména u takových pasáží jsem byla vděčná redaktorovi Robertu Svobodovi, že text prošel i jeho důkladnýma očima. 

Porota Litery ve svém zdůvodnění nominace napsala, že váš překlad se čte jako původní text a to že je pro překladatele nejvyšší meta. Jak to prožíváte vy, když čtete originál a svůj překlad?

Nevím, dost mě to překvapilo. Ten překlad by mohl být klidně o něco lepší. Kdybych věděla, že to dojde do takového extrému, že knížka dostane cenu a bude se takto propagovat, nechám text uležet a pak do něj znovu hrábnu, jistě by mu prospěla trochu větší uvolněnost.

Vybrala jste si Szilasiho román sama, nebo šlo o zakázku z nakladatelství Protimluv?

Szilasi mě jako autor zajímá už dlouho, původně jsem chtěla přeložit jiný jeho román, ale nakonec padla volba na tento. Byla to, ano, moje volba a jsem vděčná Jiřímu Macháčkovi za důvěru, že ten výběr na mně nechal a že se pak knize věnoval tak pečlivě, jako by to byla jeho vlastní kniha, vlastní volba.

A bude Jiří Macháček ve vydávání autora pokračovat? Třetí most je první jeho do češtiny přeložená kniha, je pro něj typická?

V něčem je ten román typický pro určitou část Szilasiho tvorby, v níž se uplatňuje různou měrou autofikce. Když se Szilasi rozhodl, že opustí akademické prostředí — byl velmi úspěšný docent prestižní katedry na prestižní univerzitě, vedoucí katedry a oblíbený pedagog i kolega —, že přestane zkoumat barokní maďarskou poezii a bude psát svoje vlastní texty, napsal román Cithara Sanctorum, který situoval do své rodné Békéscsaby, což je v maďarském povědomí město vybudované luteránskými Slováky, kteří tam byli přesídleni v době kolonizace na přelomu 18. a 19. století. Byla to dost úspěšná komunita, která si vybudovala školy a hospodářské zázemí, a tahle dávná minulost, jakýsi dávný protestantský étos a také pevné sociální vazby v té komunitě, která ovšem v důsledku událostí 20. století prakticky zanikla, ještě rezonuje. Literárně se jí věnuje zejména bývalý sociolog Pál Závada. Szilasi s tímhle tématem nepracuje takto přímo a dokumentárně, ale jeho texty tematizují maloměstské prostředí, jeho specifické sociální vazby. Do Békéscsaby je situován i Třetí most, tam se na srazu spolužáků celý příběh nikoliv odehrává, ale vypráví. Ptala jsem se autora, jak na ty knihy reagují jeho známí, prý většinou vstřícně, rádi se v knihách poznávají. Extrémně autofikční je pak Szilasiho román Lutherovi psi, situovaný do Szegedu, nahlížený ale z pohledu fyzického kolapsu a zejména pak kolapsu vědomí způsobeného nádorem na mozku a jeho operací. Po Frigyesi Karinthym (Putování kolem mé lebky) nebo Nádasově textu Vlastní smrt a v kontextu Esterházyho Deníku se sl. Inivkou je to další maďarský literární text ohledávající prostřednictvím hranic tělesnosti hranice života a bytí.

Maďarská literatura má několik velkých jmen, jako Márai, Kertész, Nádas nebo Esterházy. To jsme však těžištěm díla spíše ve 20. století. Co byste vypíchla z té současné?

Péter Nádas stále žije a tvoří, stejně tak László Krasznahorkai, snad je to tedy stále současná literatura… László Márton, který mj. prosadil překlad Moníkové Fasády do maďarštiny, vydal nedávno román věnovaný Sidonii Nádherné a Karlu Krausovi. Ale rozumím, tihle autoři jsou stále spojeni s úspěchem maďarské literatury na knižním veletrhu ve Frankfurtu roku 1999, a zdá se tedy, že by nyní mělo přijít něco nového, jiného.

A přichází?

Maďarská literatura je stále dobrá a živá. Nedávno jsem si listovala skvělou antologií Bez obalu, kterou v roce 2001 sestavila Lucie Szymanowská spolu s Istvánem Vörösem, někteří z autorů z téhle antologie pak v češtině byli i důkladněji představeni, zejména Szilárd Borbély. Možná bych „vypíchla“, abych použila tohle vaše slovo, že i díky elektronické komunikaci a novým médiím se daleko snadněji dostávají ke čtenářům maďarští autoři žijící mimo Maďarsko, uvyklí na vícejazyčné prostředí. Na Slovensku třeba působí mimořádně sečtělý překladatel a klasický filolog Zoltán Csehy, který nedávno vydal skvělý intelektuální cestopis po Švýcarsku. Téměř neznámý je u nás nepřehlédnutelný vojvodinský autor Ottó Tolnai. V Brně hostovala i Andrea Tompa, která žije a působí v Kluži a píše o zkušenosti tohoto dnes již hodně rumunského města, které je přitom kulturním centrem sedmihradských Maďarů. Jako každá literatura má i ta maďarská různé hlasy, výborný je třeba humor Andráse Cserny-Szabóa, který se vedle povídkářské tvorby věnuje také literárně pojaté gastronomii. Je dobře, že je do češtiny překládaná Krisztina Tóth. Z autorek, které do češtiny přivedla Lucie Szymanowská, je to zejména Zsuzsa Takács a Zsuzsa Rakovszky. Tenhle seznam by mohl být ještě delší, kdyby sám o sobě nebyl zbytečný.

Nemůžu se na závěr nezeptat: před pár měsíci zemřel Evžen Gál, jedna z klíčových postav zdejší hungaristiky. Jak na něj vzpomínáte vy?

Stále nějak nemůžu uvěřit, že tu není. Gál mě učil na univerzitě, psala jsem u něj diplomku, snad i proto ho mám spojeného především s Péterem Esterházym a s pokusy uvést tohohle spisovatele vhodně do české literatury, což se mu, myslím, dost povedlo. Byl to neobyčejně společenský, sečtělý člověk, skvěle se s ním pobývalo a povídalo. Spolu s manželkou Danou tvořili ideální překladatelský pár, maďarská literatura v nich měla skvělé interprety. S Jencim pro mě odchází taky tenhle typ věrných Čechoslováků a skutečných Středoevropanů, kteří vyrostli v maďarském prostředí jihu Slovenska a svoje naděje na důstojný život upnuli k Praze. Pořád mám takový zvláštní pocit, že jim, nebo sobě, něco ještě dlužíme.