Když básníci vstanou ze židle

Eleno, v tiskové zprávě k festivalu kromě té vytržené věty říkáte, že se snažíte pracovat s textem jako s nedovršeným objektem. Stěžejním tématem jsou pro vás „intermediální průniky a performativní čtení“, tradiční prezentace poezie vás nechává chladnou. Co vám na klasickém čtení vadí?

Ať si samozřejmě každý čte, jak potřebuje a je mu v tom dobře, to je ostatně to nejdůležitější. I já si někdy ráda zajdu na klasické čtení. To tvrzení je záměrně trochu provokativní, aby vyvolalo diskusi. Pro mě osobně bylo důležité vstát pomyslně ze židle a zbavit se negativních konotací, které s sebou básnická čtení nesou. Poezie není staromódní šperk, ale žánr, který je schopný komentovat současnost, a to se od stolečku s lampičkou dělá blbě. Přijde mi škoda ignorovat situaci čtení jako významotvorný prvek. 

Co si ale představit pod „prací s textem jako produktivním materiálem a nedovršeným objektem“?

První klade důraz na materialitu a druhé na medialitu textu, debata o obojím v českém prostředí poněkud absentuje. Pokud mluvím o materialitě textu, myslím tím zacházení s ním jako s materiálem. Ten nemusí být nutně v psané, vytištěné podobě. Jsme zpět u intermediality. Text má dýchat všemi směry. Může se stát videem nebo zvukovou stopou. Pokud mluvím o jeho medialitě, mám tím na mysli, co říká ještě jiného, než je v něm významem obsaženo, jakým způsobem funguje. Produktivní materiál se nezavršuje. Nedovršený objekt také znamená neuzavřený proces interpretace, dílo je otevřené — to, že knihu vydáme a myslíme si, že se zamrazilo její čtení, je jen zbožné přání. Co děláme s knihou například my autoři, když z ní veřejně čteme? 

Ano, co s ní třeba děláte vy? Co se děje, když vstanete z té židle?

Důležité vždy je, čím na mě tlačí — kde by se chtěla objevit? V jaké situaci chce být zakoušena? Já pracuji pro ni, ne ona pro mě. Spekulativní obrat v soudobé filozofii tvrdí, že objekty jsou schopny na nás mluvit „vlastní řečí“, tedy estetickými asociacemi, které se vymykají lidské kognici. Moje první kniha byla například zamýšlena jako objekt sám o sobě, nebo ještě lépe řečeno, jako báseň. Když si spojíte dohromady její název, obal a text na zadní straně, měla by vyvolat pocit, který všichni dobře známe ve chvíli focení — jako kdybychom koukali na své budoucí já. Tenhle aspekt jsem vzala do hry na křtu při performativním čtení v autě, kdy jsem cíleně pracovala s pohledem do zpětných zrcátek a s opakováním a jemným pozměňováním textu obsaženého v knize. Bude vám to připadat úsměvné, ale v tu chvíli jsem byla s knihou v dialogu.

Festivalu se zúčastní 16 nesourodých hostů — vystoupí Elsa Aids nebo Nela Bártová, vedle nich Miloš Doležal nebo Petr Onufer a Ondřej Buddeus, kteří povedou veřejné přednášky. Podle čeho jste básníky a hosty vybírali?

Pro výběr používáme systém kurátorovaných výběrů, stejně jako je tomu u digitální platformy pro současnou poezii Psí víno. Klíčem ke skladbě hostů a hostek jsou tedy čtyři osoby, já, Libor Staněk II., Bernardeta Babáková a Klára Krásenská — každý z nás vybral vystupující z jiného spektra. Na první pohled se může zdát náš výběr nesourodý, ale při pečlivějším pozorování možná zjistíte, že se tímto přístupem pokoušíme nabourávat současné sociokulturní tendence — snažíme se v poezii místo homogenity kultivovat spíše heterogenitu. 

Hlavním tématem je letos „hranice, břeh a rozmezí“. Proč právě tyhle kategorie?

Každý, kdo sleduje dění v současné české poezii, zaznamenal, že se vedle hlavního lyrického proudu, který tu straší už pěknou řádku let, zhmotnilo i něco jiného — říct v tomto případě nového by bylo nasnadě, ale byla by to lež. Odvažuji si říct, že počátek našeho tematického uchopení leží už někde u nepochopení Jiřího Koláře jako básníka, ale spíše jako umělce. Co vymezuje tuto hranici? S postupnou demokratizací veřejného i digitálního prostoru a osvobozením se od institucí jako arbitrů kvality se začala objevovat mnohost a ta má různé hranice a břehy. Tématem festivalu se ptáme na to, co je to, co se nám to tlačí do zorného pole?

A co je to „nové“? Myslíte poezii, která je konceptuální, koketuje s performativitou, zvukovou nebo ruchovou složkou, videem?

Myslím, že tohle nové jde ještě trochu dál. Co se stane s konceptem, když v určitém bodě autor účelně ztratí kontrolu a zakouší hranice myslitelného? Co je medialita poezie? Je poezie dobrá ještě k něčemu jinému než k prožívání? Co se stane, když se poezie stane videem? A video poezií? Jak je v knize přítomná performativita, když absentuje performující? Tady nejde o pouhé koketování, ale bujení, páření a stávání se. Je škoda to přehlížet. 

S poezií vyrážíte do ulic, na poštu, do nezvyklých míst v Táboře, slibujete dokonce okružní jízdu. Jak probíhá výběr a komunikace s těmi prostory? 

Festival „Poezie je.“ má za sebou silnou podporu místních kulturních institucí, takže naše propisování se do prostoru jde snáz. Třeba městská knihovna nám poskytne krásný prostor bývalé pošty na náměstí, Divadlo Oskara Nedbala zase kvůli našemu festivalu odhalí své jeviště. Epicentrum festivalu bude i letos na legendárním místě CESTA, kde žije americký živel Chris Rankin z kapely Sabot. Letos jsme navíc navázali spolupráci s nově vzniklou iniciativou AutoMatky, která má za cíl zkvalitnit celkově život ve městě. V rámci festivalu tak dokonce díky jejich podpoře prodloužíme některé pěší zóny. Z dálky to bude vypadat jako nehoda, ale zblízka se staneme jednou krajinou. 

Pracujete nějak i s geniem loci těch míst? 

V první řadě je pro nás vždy důležitý konkrétní autor či autorka — atmosférou místa se vždy snažíme vystihnout něco, co v poezii daného autora už dávno je. Například Elsa Aids bude číst v klasické pivnici U Zlatého lva a dovolím si říct, že zde nejde o žádnou estetizaci, to místo má svůj narativ, který hraje při čtení klíčovou roli. Dalším takovým místem byla například márnice u Nely Bártové či divadlo s otočným hledištěm u Miloše Doležala. Jde vždy o to, co to místo na tu konkrétní poezii řekne. Dalším důležitým prvkem také je, co se bude číst a jakým způsobem — baví nás přemýšlet nad performativitou čtení. Když mám sbírku, dostává fyzický tvar ve formě knihy, cílem je dát fyzický tvar i čtení — kurátorovat místo, vnímat poezii v rozšířeném poli.

Básník Daniel Hradecký v kostele Proměnění Páně na hoře Tábor   

Uvedla byste příklady té různosti čtení, třeba právě u básníků, které jste letos pozvali?

To bych moc ráda, ale snažíme se to do poslední chvíle držet jako překvapení. Kdo ví, třeba až někdo ze čtenářů přijede, Elsa bude číst někde úplně jinde. Vloni bylo ale třeba neskutečné čtení Daniela Hradeckého v kazatelně kostela Proměnění Páně na hoře Tábor. Daniel tam četl svá Kázání. I když je to nasnadě, nebylo tam žádné „jako“ — jako kněz, jako v kostele. Daniel si tam stoupl a byl, u čtení v kazatelně střídavě mizel a opět se objevoval. Dokonce tam někomu ukápla i slza. Jako další mě napadá participativní textová skladba Luboše Svobody s názvem „Chci scrollovat všemi směry“, která se díky rotování repráky na provazech opravdu rozléhala všemi směry. Nebo mě ještě napadá mizející Klára Krásenská v botanické zahradě nebo mučení Mariana Pally Njkpůúp kkléedc ozývající se celý den u Kafe Knihy Jednota.

Jaká byla vůbec loni návštěvnost, reakce?

Návštěvnost byla na první ročník velice hojná a atmosféra udělala své — přilákali jsme kolem 200 návštěvníků. Lokace byly uzpůsobené na menší počet diváků, zato jich bylo ale více. V rámci festivalu „Poezie je.“ se snažíme kultivovat komornější atmosféru, která tak vytváří určitý druh jedinečnosti a bezpečného prostředí. Hodně nás také překvapilo, že na festival přijelo obecenstvo z různých oborů — kromě básníků a básnířek, kteří jsou samozřejmostí, jsme zaznamenali hojný počet umělců, grafiků, performerů. Uvědomujeme si, že poezie je ve světě literatury okrajová záležitost, to ale nutně nemusí být na škodu, díky tomu totiž můžeme zkoumat samotné okraje a odhalovat tak její vznikavost. Stoleček s lampičkou se běžně tváří, jako že tam není, to ale není možné. „Poezie je.“ je o tom, jak poezii prožívat společně.