Proč je důležité být nenormální

V minulém textu jsem se pokusil co nejstručněji a nejvýstižněji představit spletitý vztah mezi sociologií a literaturou. Zdaleka nešlo o vyčerpávající výčet historických odboček a paradigmat. Psaní bylo směřováno spíš tím, jak ve mně „příběh sociologie a literatury“ osobně rezonuje a jak dává smysl pro moje promýšlení vztahu literatury a sociálna. Myslím si taky, že toto přiznání by mělo být součástí jakéhokoliv historického exkurzu. Dějiny společenských a humanitních věd jsou totiž plné obratů a revolucí, které se následně stávají součástí historií oborů a časem vytvoří zdání nějakého kontinuálního vývoje nebo dějinné logiky.

Všichni milujeme příběh o pokroku

Recept je následující: Do větší mísy si připravíme myšlenkové hnutí nebo směr, jako třeba modernitu, novou kritiku nebo materialismus. Mísu nějak obrátíme, např. vzhůru nohama či na bok ― tím provedeme myšlenkový obrat a zároveň hnutím v míse ještě více pohneme. Pak už stačí přimíchat předponu „post“ a nový směr, jako třeba postmodernita, postkritika nebo postmaterialismus, je hotov. Dobrou chuť.

Co pro mě bylo jako pro studenta matoucí, je propastný rozdíl mezi tím, jak se k této logice vývojových stupňů přistupuje ve vědě a jak v učebnicích pro aspirující bakaláře a magistry společenských věd. Příručky jsou zpravidla chronologicky seřazené. Někdy obsahují všelijaké rámečky s klíčovými pojmy a hlavními postavami. Vztahy mezi mysliteli a myslitelkami připomínají vývojové diagramy: zatímco ten tvrdil v určitém roce něco, o dvě dekády později přišla ta a tezi zpochybnila. O patnáct let později její zpochybnění rozšířil někdo další a trochu z něj umazal. Z hlediska základního vstupu do oboru a například přípravy na závěrečnou práci se takové pojetí jeví jako praktické. Proč by měli studující pracovat s něčím, co už bylo jednou historicky překonáno? Neprokázala se tím snad nedotaženost minulých přístupů a pokročilost těch novějších?

Problém pro mě v tomto výkladu nastal s objevem sociologie vědy a prací badatelů jako Karl R. Popper, Thomas Kuhn, Paul Karl Feyerabend a Imre Lakatos. Na četných příkladech z přírodních i společenských věd ukazuje sociologie vědy, že vědecký vývoj se zdaleka neodehrává za zavřenými dveřmi laboratoří a knihoven, v nichž by formou nějakých kontrolovaných experimentů a osvícených heuréka momentů docházelo k posouvání hranic poznání. Kuhn naopak tvrdí, že věda vzniká v těsném sepjetí s každodenními životy vědkyň a vědců a v návaznosti na široký společenský a kulturní kontext vědeckých institucí.

Běžný vědecký provoz podle Kuhna určuje tzv. „normální věda“ jakožto neproblematický rámec toho, jak se věci dělají v provozu všedního dne. K tzv. „vědecké revoluci“ pak zpravidla nedojde tím, že by někdo usilovnou pílí a sebereflexí dokázal z normální vědy vybočit a tím dosáhl převratného objevu. K paradigmatickým zlomům dochází daleko spíš právě změnou oněch společenských a kulturních podmínek ― podle Kuhna třeba prostým stárnutím jedné badatelské generace, která nemá svoje následovníky. Jenže zatímco sociologie vědy tyto zamotané a mnohdy velmi nenápadné proměny vědeckých přístupů pracně rozplétá, většina vědců a vědkyň prostě nedá dopustit na vyprávění o velkých géniích a jejich velkých objevech. Je to způsob, kterým si zpětně vědeckou produkci vysvětlujeme, aby nám dávala smysl a abychom v ní sami mohli nějak fungovat.

Je to dobré, protože je to praktické

V sociologii literatury do stavu normální vědy dospěla teorie polí Pierra Bourdieua (česky Pravidla umění: Vznik a struktura literárního pole, HOST, 2010). Jedním ze symptomů této normálnosti je, že to byla první a na dlouhou dobu vůbec jediná teorie, se kterou jsem při sociologickém zkoumání literatury v evropském kontextu přišel do kontaktu. Bourdieuova teorie splňuje řadu předpokladů pro to, aby se stala normální vědou. Především přichází s robustním slovníkem definic, konceptů a pravidel, jako jsou již zmíněné literární pole, různé typy kapitálů (kulturní, sociální, symbolický…), homologie polí, pravidla hry atd. Tyto nástroje se dají poměrně jednoduše uchopit jako zahradní náčiní, takže začínajícímu badateli či badatelce dají značný pocit kontroly nad tím, co a jak ve zkoumané realitě rozhrabat. Na rozdíl od Györgye Lukácse, Luciena Goldmanna, Raymonda Williamse a spousty jiných není ― alespoň na první pohled ― u Bourdieua potřeba studovat celé filozofické spisy, aby člověk teorii nějak porozuměl, neřkuli ji dokázal sám použít.

Když jsem v rámci výměnného pobytu Erasmus trávil dva semestry na Fakultě sociálních věd v norském Bergenu, tamní Katedra informačních a mediálních věd se pyšnila tím, že se jí podařilo zapojit studující různých stupňů do rozsáhlého výzkumu norské populace. Výzkum byl založený na Bourdieuových konceptech různých druhů kapitálů a uměleckého vkusu, v tomto případě vkusu hudebního. Na základě dotazování reprezentativního vzorku obyvatel získali výzkumníci a výzkumnice data o oblibě různých hudebních žánrů, interpretů, labelů atd. a dali je do souvislosti s demografickými údaji jako věk, vzdělání, vzdělání rodičů, zaměstnání a podobně. Výsledkem byl klasický, nezaměnitelný bourdieuovský graf; kdo ho někdy viděl, nemůže si jej splést.

Norští kolegové a kolegyně prezentovali graf s opravdovým nadšením. Bylo zřejmé, že dalo spoustu práce a námahy, než se jim takový krásný graf podařilo „vyrobit“. A vyrobit zde dávám do uvozovek, protože podoba grafu byla více méně předem dána už Bourdieuem. Podle Kuhna je toto jeden ze znaků normální vědy: paradigma cestuje v čase a prostoru, aby předvedlo, co umí, i na nové populaci. Na tom v zásadě není nic špatného: není přece možné, aby byla vědecká obec plná Bourdieuů, kteří budou neustále přinášet převratné inovace a bořit vědecká tabu. V sociologii literatury se ovšem teorie polí pro svoji praktičnost stala natolik populární, že téměř vymazala ze zorného pole všechny ostatní přístupy.

Když se z „normálního“ stane jediné možné

Gisèlle Sapiro, současná čelná evropská socioložka literatury a oddaná Bourdieuova následovnice, vydala v roce 2014 příručku La sociologie de la littérature, která má být vstupem do sociologie literatury pro nezasvěcené. Knížka je přehledně členěná, obsahuje výčty přístupů ke zkoumání vztahu společnosti a literatury od poloviny devatenáctého století po současnost. Dokonce v ní najdeme i ony pověstné rámečky s klíčovými údaji, jež by neměl žádný studující minout. Pro vědní disciplínu, která dlouhodobě trpí značnou rozplizlostí ― americká socioložka Wendy Griswold v roce 1993 napsala amébovitostí ― profesní identity, je takový manuál darem z nebes.

Při bližším čtení ovšem zjistíme poněkud znepokojivou skutečnost: i když Sapiro věnuje pozornost přístupům napříč historií i kontinenty, spoustu z nich popisuje jediným, a to právě bourdieuovským, slovníkem. Používá pojmy jako literární pole nebo kulturní kapitál, když čtenářstvo seznamuje s přístupy, které s teorií polí vůbec nesouvisí, nebo jí dokonce odporují. Už samotné užití kapitálů více či méně skrytě předpokládá ekonomizující nebo přinejmenším poměřující a srovnávající pohled na to, co zkoumáme. Literární pole zase automaticky předjímá, že se pohybujeme v nějakém literárním prostoru, v němž panují určitá pravidla, podle kterých zúčastnění soupeří o zdroje, jako jsou společenské uznání a prestiž. Jednoduše řečeno, jak říká klasička, kolem vidíte samé hřebíky ― a když máte po ruce různé druhy kapitálů, všude kolem vidíte hlavně směnu a soupeření.

Těmito úvahami jsem se zabýval na začátku svého dobrodružství se sociologií literatury. Vrtalo mi hlavou, jestli můžu sociologicky zkoumat literaturu, i když mě nezajímá primárně boj o prestiž a prostředky v literárním poli. Jistě, autoři a autorky píší proto, aby je někdo četl a potažmo ocenil ― tvrzení, že se při psaní nemyslí na čtenářstvo, je jedním ze způsobů, jak dát najevo vznešenost a nezainteresovanost svých cílů a tím, slovy Bourdieua, akumulovat symbolický kapitál. Já se ale ptám, dnes jako před lety na začátku svojí dizertace: neztratila se při sčítání a poměřování sil literatura samotná?

Když se oklikou vrátím na začátek tohoto příspěvku, tak objev Bourdieuovy teorie jakožto normální vědy se pro mě ve vlastním vyprávění příběhu literatury a sociologie stal klíčovou kapitolou. Uvědomil jsem si v ní, že pokud je nějaký přístup globálně a dlouhodobě uznávaný, a to dokonce natolik, že vytváří dojem paradigmatické hegemonie, neznamená to nutně, že bude mít nejlepší odpověď na všechny otázky, které mě zajímají. Po letech jsem spíš dospěl k přesvědčení, že ty nejzajímavější otázky si člověk začne pokládat, teprve když se stane nenormálním.