Není třeba se bát otevřenosti

První z knih Lindy de Haan a Stern Nijland, na jejíž motivy adaptace vznikla, vyšla v Nizozemsku už v roce 2000. Proč podle tebe tak dlouho trvalo přinést queer pohádku na česká jeviště? Hraje v tom roli fakt, že se jedná o dětské diváky?

Než jsem s návrhem titulu přišla, kladla jsem si podobné otázky. Proč má být dětský divák z debaty o rovnosti a respektu vyloučen? Proč u nás existuje tendence děti před těmito tématy „chránit“? A chráníme tím opravdu děti, nebo spíš sami sebe před diskusemi, které nechceme nebo nevíme, jak s dětmi vést? A v poslední řadě, proč s tím už divadla dávno nepřišla sama, když například v dětské literatuře či audiovizi vidíme za posledních deset let takový posun? Je to paradoxní, ale v Česku máme velmi progresivní scény pro děti, které jsou v lecčem velkou inspirací, ať už se jedná o formální uchopení inscenací, možnosti herecké stylizace, využívání objektů a loutek, či experimenty s diváckou interakcí. Myslím, že jen chybí odvaha věci pojmenovat otevřeně a legitimizovat zařazování podobných titulů do repertoárů dětských divadel. Částečně ale obavy uměleckých vedení chápu. To, že se Polárka nebála výběru titulu a jeho následné propagace s explicitním vysvětlením, že se jedná o queer pohádku, ji pak stálo opravdu hodně nenávistných reakcí na sociálních sítích a logicky i obavy o to, jak proběhne samotná premiéra. Ale abych byla spravedlivá, je třeba zmínit nezávislý projekt z roku 2015 Nafouknutý svět, za nímž stojí Radim Vizváry a Marek Menšík jako spoluautoři a performeři. Jedná se o pohybovou inscenaci, v níž šlo taktéž o přiblížení queer tematiky dětem. Je to však opravdu spíš ojedinělá výjimka.

Ačkoliv se divadelní adaptace dočkaly v Česku i na Slovensku např. knihy Édouarda Louise a lze si představit, že by takovou inscenaci mohli navštívit mladí a dospívající, pro děti a mladší podobná produkce spíš nevzniká. Jak situaci vnímáš ty a co si o tom myslíš?

Bohužel ve společnosti stále panuje představa, že děti by se s tématy sexuální orientace, genderové identity či jakékoliv odlišnosti od tradičního schématu rodiny — matka, otec, dítě — měly setkat co nejpozději, ideálně až v pubertě či dospělosti. Přitom neexistuje žádný důvod, proč s dětmi o těchto a mnohých dalších věcech nemluvit otevřeně. Ony se s těmito tématy totiž setkávají zcela organicky ve svém každodenním životě. Jejich spolužáci mohou mít dva tatínky či maminky, kteří je do školky doprovázejí, děti pozorují stejnopohlavní páry držící se za ruce na ulici, paní učitelka ze školky může mít přítelkyni nebo třeba mohou samy vyrůstat v rodině, která neodpovídá tradičnímu schématu. Děti vnímají velmi dobře, co se okolo nich děje, zajímají se o svět, ve kterém žijí, a kladou dospělým otázky. Tím, že tato témata před dětmi tabuizujeme, dáváme najevo, že se jedná o něco špatného. Zvyšujeme tím nejen stres menšin, které se chtě nechtě musí vyskytovat v různých kolektivech, ale i pravděpodobnost, že bude dítě pro jakoukoliv odlišnost šikanováno. A to pouze proto, že se narodilo někým nebo se narodilo někomu. Inscenací a doprovodnými workshopy jsme chtěli vytvořit především prostor pro společný dialog mezi rodiči a dětmi či mezi dětmi samotnými a vést všechny ke vzájemnému respektu.

A tobě samotné chyběly jako malé a dospívající queer pohádky?

To asi nedokážu říct. Vyrůstala jsem v realitě, kdy queer pohádky v češtině neexistovaly v žádné formě. Jako dospívající mi queer příběhy zcela určitě chyběly. Nicméně si velmi dobře vzpomínám, že mě jako dítě úplně fascinovaly pohádky, které zpracovávaly nějaké tabuizované téma, konkrétně například téma smrti, osamění, odlišnosti, tělesných postižení apod. Nebylo jich mnoho, ale o to víc přitahovaly mou pozornost. Takové příběhy se ale četly spíš výjimečně, jakoby „v tajnosti“. Bohužel jsem se s nimi nesetkala na školních besídkách či na recitačních soutěžích.

Na samotné pohádce mě osobně zaráží fakt, že se jedná o čistou love story, že se příběh završí svatbou, že zamilovat se a uzavřít sňatek se stává největší misí hlavních postav. Jak jsi k tomu při dramatizaci přistoupila?

Jednak se součástí dramatizace stal i druhý díl knižní předlohy Král a Král a rodina — postavy po svatbě odjíždějí na svatební cestu do džungle, kde se seznámí s holčičkou, kterou v závěru adoptují. A taktéž jsme tu čistou love story trochu rozbili přidaným konfliktem mezi Princi, který se odehraje na jejich svatební cestě v džungli a který společně s pomocí kamaráda kocoura překonají. Bylo pro mě důležité dodat tuto dějovou linii, abychom ukázali, že vztah není jen svatba, dítě a příjemně strávený společný čas, ale také překonávání vzájemných konfliktů a schopnost společně obstát v nepříjemných situacích. Rozvedla jsem také postavu královského kocoura, který v předlohách vystupuje pouze jako mlčící pozorovatel. V naší úpravě se jedná o téměř ústřední postavu, nejlepšího kamaráda jednoho z Princů, zároveň o trochu znuděnou, domestikovanou kočku, která touží po dobrodružství a své štěstí nachází až v džungli, kam s princi tajně odjede a kde se také v závěru rozhodne zůstat. To, že se do sebe zamilují dva princové, je tudíž jen jeden z mnoha motivů inscenace, který navíc ani není příliš rozváděn nebo jakkoliv nadbytečně tematizován.

Obecně je na pohádkách zajímavý jejich původ, zda se jedná o pohádky autorské nebo folklorní. V takovém případě bychom si měli klást otázku, kdo je píše, případně kdo je sbírá a kategorizuje, a koho tím pádem reprezentují. Nejvýznamnější mezinárodní katalog (Aarneho–Thompsonův katalog) pohádkových bytostí a lidových pověstí bývá kritizován např. pro svoji eurocentričnost. Vztahovala ses během dramatizace i k těmto otázkám?

Knižní předloha Princ a Princ pracuje s dost klasickým, eurocentrickým modelem království, kde se „princ nechce oženit“, královna na něj tlačí, protože už chce předat vládnutí, načež následují „nucené námluvy“, které dopadnou trochu jinak, než si královna představovala. Je to něco, s čím se setkáváme snad v každé televizní pohádce, stokrát opakovaný vzorec, který je sice už strašně nudný, ale všichni mu rozumíme. Předloha pouze nabízí jinou variantu, jak může toto schéma dopadnout, a nijak toto „přepsaní vzorce“ neproblematizuje. Bylo pro nás velmi zábavné hrát si s tak obrovským klišé a otevírat jeho nové možnosti. Tady patří velký dík výtvarníku Davidu Severovi, kterému se scénografií podařilo vytvořit jakýsi metaprostor na pomezí reality a digitality, který celý příběh obrovsky obohatil o otázku identity a flexibility příběhů, které si vyprávíme. Nicméně myslím, že konkrétně tento titul bylo možné zvolit pouze kvůli kontextu, do kterého jej vnášíme. Pokud by u nás již bylo zvykem uvádět podobné tituly pro dětského diváka, hledala bych úplně jinou, možná méně doslovnou variantu. Šlo mi tentokrát především o srozumitelnost, a to pro všechny věkové skupiny.

Anglická spisovatelka Angela Carterová připravila sbírku pohádek, jejichž hlavními hrdinkami jsou ženy a dívky z různých koutů světa, Kytice dívčích pohádek. Ta kniha na mě působí jako jeden z důkazů o tom, že není nutné začít vynalézat a psát dívčí, queer a ne-lidské pohádky, ale možná nám stačí lépe se dívat a více hledat.

Přesně tak. Jen být citlivější k těmto motivům a normalizovat to, že pohádky mohou být mnohem pestřejší. Nejen v literatuře, ale i na divadle. Taky, jak už jsem naznačila dříve, si osobně myslím, že při hledání „o čem“ úplně stačí vycházet z naší každodenní reality. Je tolik zajímavých témat či jevů, které nám unikají a nevěnujeme jim pozornost. Queer či dívčí psaní nemá být něco okrajového či výlučného, má to být norma, která prostupuje uměleckou tvorbu, stejně tak jako se i my ve svém životě setkáváme s opravdu různými lidmi, a tak je to v pořádku. Vlastně mě osobně moc mrzí, že se nad něčím takovým musíme stále pozastavovat, že to stále musíme vysvětlovat a obhajovat, proč má mít lidská pestrost své zastoupení, že je stále ještě nutné bojovat o prostor. Je mi líto všech nenávistných zpráv, které divadlo obdrželo, ale zároveň mě plní nadějí množství podpůrných a pozitivních reakcí od diváctva různých věkových skupin.

Na dramatizaci jste spolupracovali také s Marcelou Poláčkovou z organizace Konsent, psycholožkou a metodičkou v oblasti sexuálně a genderově podmíněného násilí. Jaká byla její role v tvůrčím procesu?

Úplně původně jsme hodně čerpali z knihy Děti to chtěj vědět taky, jíž je Marcela spoluautorkou. Ta kniha nám dodala jistotu, že je v pořádku předkládat toto téma pětiletým dětem. S Marcelou jsem pak konzultovala vývoj scénáře a na začátku zkoušení jsme se s ní dost podrobně věnovali tématu rozlišení sexuální orientace a genderu, komunikace s dětmi, tabuizace témat v rodinách a institucích, v umělecké tvorbě apod. Kromě tvůrčího týmu a herců se mohl zúčastnit kdokoliv z divadla. V generálkovém týdnu jsme pak od Marcely dostali zpětnou vazbu k samotné inscenaci. Celkově nám velmi pomohla v rozhodování o důležitých detailech, s formulací cílů inscenace a především nám neustále připomínala, že není třeba bát se otevřenosti.