Dočista normálně napsaná

Insideři současné české poezie o tobě často spiklenecky mluvili v tom smyslu, že jsi byla jedna z našich nejméně nápadných básnířek, za kterou přitom stojí silné básnické dílo. To už ale neplatí, protože tvoje sbírka Červený obr se dostala do užší nominace ceny Magnesia Litera v kategorii poezie. Překvapila tě porota svým výběrem?

Byla jsem překvapená, to víš, že byla. Vychází toho spousta a spousta dobrého. Upřímně si neumím představit, jestli jde být v takové situaci nepřekvapená. Taky jsem měla ale radost.

Nevypadá tam ta tvoje útlá knížka, která pojednává o velmi obyčejných a všedních věcech, trochu nepatřičně? Třeba v porovnání s opulentním triptychem Dokumenty od Kamila Boušky, jenž připodobňuje báseň k atomové bombě. Ty si v Červeném obru vystačíš s jedním olivovníkem, třesavkou nebo měchuňkou…

Vypadá? To mi řekni ty. Ale ne, samozřejmě mě to taky napadlo, že je taková drobná a útlá a vypadá tam nepatřičně. Naštěstí se jmenuje aspoň Červený obr. A mluví se v ní o rozpínání hvězd.

Já jsem byl rád, že se tvá kniha v nominacích objevila. Ale k obrovi — proč zrovna červený? Na wikipedii jsem se dočetl, že narazit můžeme i na obry žluté a oranžové…

Měla jsem v dětství takové období, kdy mě nesmírně fascinovaly kosmické děje, učila jsem se nazpaměť různé údaje, rozměry. Tehdy jsem se dozvěděla, že Slunce není věčné, že podléhá vývoji a zániku, a s ním tedy jednou zanikne i sluneční soustava a planeta Země. Doopravdy mě to tehdy zasáhlo. Samozřejmě se mi teď vybavuje scéna z Annie Hall, kde je malý Woody Allen u psychiatra, protože je znepokojený tím, že se vesmír rozpíná. Moje osmileté já mu rozumí. Zůstala mi nicméně vzpomínka na informaci, že se Slunce vyvine právě v červeného obra. Pro vesmírné pasáže v knize jsem tedy použila neověřené vzpomínky na mé znalosti z dětství. Ale kdybych si měla vybrat z těch dalších obrů, které zmiňuješ, volila bych stejně toho červeného.

V kontextu všech tvých vydaných sbírek mi Červený obr přijde čtenářsky nejpřístupnější. Možná i proto, že výsledný text není filtrován skrze nějaký předem stanovený tvrdý koncept. Třeba tvoje prvotina Souborná zkouška (2014) vznikla tak, že jsi napodobovala texty ze skript semestrální zkoušky z psychologie. Pamatuji si na tu nadšenou recenzi od básníka a literárního teoretika Ondřeje Buddeuse, který byl ale snad jediný, kdo si knihy tehdy všiml. Jak tě vlastně vůbec napadlo, že něco tak antilyrického, jako jsou studijní materiály, použiješ jako poetický text?

Ta čtenářská přístupnost se mi obtížně posuzuje. Ale ano, máš pravdu, že poslední sbírka je psána nejpřímočařeji. Řekla bych dokonce, že je konceptů prostá. Naopak Souborná zkouška, o které se zmiňuješ, byla vystavěná na konceptu beze zbytku. Na tu Ondřejovu recenzi si samozřejmě taky pamatuju a vzpomínám přímo s vděčností, to byla neuvěřitelná podpora. Ale k tvé otázce. Učila jsem se na závěrečnou zkoušku, byla to spousta informací a dny vyčerpávajícího biflování. Přeříkávala jsem si texty nahlas a v jeden moment jsem si všimla, že se slova spojují v malé celky, které zní až poeticky, absurdně či zábavně. Napadá mě, že tomu pomohla únava a lehce změněný stav vědomí způsobený úmorným memorováním.

Na jakých autorech jsi vlastně vyrostla? Vím, že jsi měla zálibu v konceptuálních umělcích šedesátých let. Pro některé z nich, například pro Petra Štemberu nebo Jiřího Kovandu, přitom nebyl text primárním sdíleným kódem…

To je pravda, i když svou roli měl text například jako záznam nebo jediný dochovaný artefakt akce. Namátkou, kteří autoři a autorky mě teď napadají… Měla jsem ráda Dalibora Chatrného, Mariana Pallu, Vladimíra Havlíka. Líbilo se mi, jak s textem v obrazech pracuje Tracey Emin. A opravdu velikým zážitkem bylo pro mě na střední škole setkání s dílem land artisty Andyho Goldsworthyho, to mi připadalo fantastické, tehdy jako z jiného světa. A tak dál. Tito umělci také nepracují primárně s textem, ale stejně mi připadá, že to, co mě přitahuje v jejich práci, nějak volně souvisí s tím, co mě samotnou zajímá v textu.

Mohla bys ještě popsat blíže okolnosti tvé druhé a třetí sbírky? Knihu Pan Bína (2016) jsi sestavila z hovorových výpovědí svých rodinných příslušníků. Sbírka Mezera je prázdné místo (2017) je zase ze všech tvých titulů nejminimalističtější. Unikátní je v tom, jak tematizuje samotný proces psaní, který je z podstaty nezachytitelný. 

Pan Bína je portrét mého dědečka, který už je padesát let po smrti, a kterého jsem tedy poznala jenom skrze vyprávění. Dlouho jsem si všímala, že příběhy o něm se opakují. Opakovala se i slova, kterými ho mí blízcí vykreslovali. Stal se vlastně jakýmsi rodinným mýtem. To mě zajímalo. V té době mě ještě pořád hodně přitahovaly možnosti apropriace textu. Lákalo mě téma paměti, vyprávění, vytváření skutečnosti skrze vyprávění. Nejčistší mi tedy přišlo použít surový materiál těch sebraných narativů. To bylo pro mě působivé samo o sobě, sledovat, kde se potkávají, ty drobné odlišnosti, rozdíly v jazyce, posuny ve vzpomínkách. Silná zkušenost. Zároveň samozřejmě intimní, protože jsem mluvila se svými blízkými o věcech, o kterých třeba běžně nemluvíme, a nořila se s nimi do jejich vzpomínek. Ukazovali mi svět, kam jsem nepatřila, protože se neodehrál v mé době. Byl jen jejich, kdysi.

V Mezeře už mě začal hodně zajímat čas, změna, pomíjivost. Zkoušela jsem si, jak o takové látce psát, zároveň jsem zkoušela pracovat nejen s obsahem, což je tedy dejme tomu téma času, ale i s formou. Jak se zkrátka něco může odehrát přímo v té sbírce, třeba během toho, co ji člověk čte. Jak nejlíp zachytit pomíjení, plynutí. Taky jsem zkoumala podobu, v jaké byly texty nakonec zapsané, různě jsem texty opakovala do úmoru. Tříštila jsem je, abych dala čtenáři i sobě možnost číst tu knížku různými způsoby a v různých směrech.

Tento řekněme možná modernistický princip psaní, ve kterém se v kumulujícím opakování vrství jeden a ten samý okamžik, je typický i pro už zmiňovanou aktuální sbírku Červený obr. Neustále se tam vracíš k některým momentům/obrazům tvého života. Až obsesivně je opisuješ stále dokola, ale pořád jako by ti něco unikalo. Mám takovou teorii, že to děláš z toho důvodu, že tím jaksi konceptualizuješ svoje emoce. Získáváš od nich odstup, lépe je pak analyzuješ. Trefil jsem se?

Jak je libo. Proč ne, může to tak být. Každopádně to unikání, jak říkáš, mě zajímá. Zároveň to vracení se a stálé opakování odpovídá tomu, jak poznávám, jak se setkávám se světem, něco poodkrývám. Takže je to čistý přepis nějakého poznávacího procesu. Tohle cyklování mě taky vrací k ohledávání času, ten zájem o čas se vtiskuje do formy, jakou píšu. Dává to smysl? Taky tam hraje roli, že mám ty repetice nějak ráda, i v tvorbě druhých. Vidíš, možná jsem zkrátka obsedantní.

Jedna z ústředních básní sbírky zní: „Ráda píšu redisperem, / protože drhne po papíře, / a já tak získávám čas k rychlému rozmýšlení. / Jsem o dvě nevyslovená slova napřed, / o dvě napsaná slova pozadu. / Stačí na mě promluvit, / a minimálně dvě slova se ztratí, / i se svou důležitostí.“ Proč je pro tebe tak důležité tematizovat samotný akt psaní?

Připadá ti to jako ústřední báseň? Tak jo. Když jsem sbírku sestavovala, tak jsem si ji zařadila do tematické linky „teoretizování“. Řekla bych, že mým tématem je pro mě i v téhle básni plynutí času. A ten akt psaní, jak říkáš, je moment, kdy se něco o čase dá dobře pozorovat. Zapomínání, jak se proměňují informace, píšu v nějakém kontextu, ale to, co píšu, je čteno úplně v jiném kontextu. Je to velmi banální, ale mě to přitahuje a dráždí. Já vím, že se to dá nazvat obyčejnými a všedními situacemi, to je fajn a je to tak, ale pro mě mají takový neodolatelný a zároveň taky znepokojivý, až existenciální náboj.

Když tě někdo označí — a nestává se to v našem literárním prostředí zas tak zřídka — za konceptuální básnířku, bereš to jako pochvalu, anebo tě to nechává chladnou?

To mě nenapadlo, že to může být bráno jako pochvala, vida. Konceptuální má pro mě neutrální náboj, takže to jako pochvalu neberu. Chápu to tak, že se zkrátka potřebujeme orientovat, a tak věci různě nazýváme a vymezujeme. Navíc rozhodně nezastírám, že často ke konceptualistům tíhnu, třeba konkrétně ve výtvarném umění. Ale na druhou stranu je to nějaká nálepka, která se pak s člověkem trochu táhne. Já si totiž myslím, že třeba Červený obr vlastně konceptuální práce není, že je to prostě dočista normálně napsaná sbírka.

Spojení „dočista normálně napsaná sbírka“ se mi líbí. Ptám se proto, že konceptuální umění je občas chápáno sterilně, bezemočně a zbytečně vykonstruovaně. Říkáš, že Červený obr není ryze konceptuální, zároveň ale ty verše netonou v nějaké emočně intuitivní strategii. Důležitá je pro sbírku hravost a myšlenka. Když bych parafrázoval Craiga Dworkina, tak i tvou poezii bychom mohli prohlásit za událost intelektu spíše než sentimentu. 

S tím souhlasím. Zároveň si uvědomuju, že takhle nad tím přemýšlím už ex post v rámci nějaké diskuse, teď třeba během našeho rozhovoru. Rozuměj, mým plánem ani cílem není například udělat konceptuální text nebo volit cestu intelektu před introspekcí. Spíš volím to, co nejlépe poslouží nějaké látce nebo co mě zrovna láká. Také si nejsem jistá, jestli vlastně funguje ta dělicí čára intuitivní versus racionální. Představuju si to spíš jako nějaké kontinuum a překrývající se přístupy.

Už několik let žiješ se svým manželem a rovněž básníkem Radkem Štěpánkem. Jak moc tě toto soužití ve tvé tvorbě ovlivňuje? Radkova poezie je v soudobé tuzemské poezii synonymem pro tzv. environmentální lyriku, ke které patří i jistá forma apelu. Tobě byly ale angažované polohy vždy cizí. Hádáte se doma o současném poslání poezie?

S Radkem si o poezii povídáme, to mám ráda. Mluvíme o tom, co píšeme, co čteme, zkrátka vedeme řeči a všemožně rozumujeme. Samozřejmě mě taky ovlivňuje to, že docela prachobyčejně sdílíme každodenní život, a tak se zkrátka ocitáme často na stejných místech nebo nás zaujmou podobné věci, o kterých pak píšeme. A jak se ptáš na ty hádky… Moc se na tohle téma nehádáme. Já respektuju angažované polohy a apely. Máš pravdu, že moje texty tuhle angažovanou polohu nemají. Ale je to proto, že dovednost takhle psát nemám. Zároveň jsem ráda za ty, kteří ji mají.

Nejsi jenom básnířka, ale i psycholožka a matka dvou dětí. Hodně se teď mluví o pracovních podmínkách matek pracujících v umění. Kladla sis někdy ve svém životě otázku, zda si vybrat mateřství, anebo uměleckou tvorbu?

Nejprve řeknu, že jsem ráda, že se o tom mluví. A taky se těším na dobu, kdy se budou v rozhovorech lidé ptát taky mužů na podobné otázky a muži budou mít prostor mluvit o tom, jak se jim kloubí role otců a tvůrců. Ale k tomu osobnímu. Zrovna tuhle otázku jsem si v souvislosti s mateřstvím nekladla, což je popravdě hodně dané tím, že se bavíme o psaní básní, které má z mého pohledu určitá specifika oproti jiným uměleckým oblastem. Teď hodně času trávím bloumáním, pozorováním, děláním rutinních úkonů, sisyfovským opakováním téhož, což ale mému kreativnímu procesu docela svědčí. Práce na plný úvazek byla rozhodně méně příznivá. Teď popisuju opravdu svoji momentální jedinečnou situaci, která o jiných ženách tvůrkyních neříká zhola nic. Tohle jsou takové citlivé věci. Skloubit například tvorbu a péči o stárnoucí rodiče může být taky nesmírně těžké a o tom nemluvíme snad vůbec.