Květinou proti režimu

Od smrti vězněného opozičníka Alexeje Navalného na ruskojazyčných sociálních sítích koluje hořký vtip o tom, že brzy se v trestním zákoníku Ruské federace objeví paragraf za pokládání květin (cvetoložestvo). Je to narážka na sovětský paragraf za pohlavní styk mezi muži (muželožestvo), která se v překladu beznadějně ztrácí. A přestože paragraf zatím není, jedna obyvatelka Ulan-Ude už dostala pokutu za to, že u pomníku obětem stalinských represí položila fotografii zavražděného politika a kytici osmi tulipánů. A jinou, v Soči, policisté varovali, že pokud k pomníku položí květinu, bude obviněna ze zakládání nezákonné skládky: není přece žádný památný den, počkejte si na 30. října.

Hrob Alexeje Navalného zasypaný květinami.

I květina může mít v současném Rusku politický náboj. Co teprve literatura? Přemýšlím o tom, když mi z jednoho českého nakladatelství odpovědí, že s vydáním próz mladé ruské aktivistky Darji Serenkové zatím váhají — mimo jiné proto, že jsou politické. Ale je vůbec možné, aby ruská literatura dnes politická nebyla? „Ať teď budu psát cokoli… tak či onak to bude vnímáno jako text vytvořený v jazyce lidí, kteří provedli tohle,“ řekla Marija Stěpanovová o existenci ruského spisovatele za války a já si její slova půjčuji už do druhého textu. I kdyby Serenková psala přírodní lyriku, bude čtena s ohledem na válku. Žádné umění pro umění jí jako ruské autorce neprojde. Proč tedy nenapsat otevřeně politický text o vlastní srážce s režimem, který válku proti Ukrajině rozpoutal?

Serenková ho napsala (Stěpanovová ostatně taky). V ruském originále vyšel loni v létě v izraelském nakladatelství Babel a ještě předtím se objevil v německém překladu. Česky by jeho titul mohl znít Ať můj dům lehne popelem. Próza se v něm střídá s volným veršem, svoboda s nesvobodou, válka s emigrací. Serenková ho vpisuje do dlouhé řady ženské lágrové literatury. Po právu, jeho jádro tvoří autorčino svědectví z moskevské vazební věznice, v níž strávila posledních patnáct dní před začátkem války, odsouzená podle paragrafu 20.3 — propagace nacismu a extremismu — za fotografii vykřičníku, symbolu volební strategie Alexeje Navalného. Svou skromnou vězeňskou zkušenost začala zaznamenávat ještě ve vazbě. Dopisovala ji, když už běžela válka, když jako zakladatelka Feministického protiválečného odporu musela z Ruska pryč. Válka, jak přiznává autorka, proměnila i samo psaní: „Vždycky jsem si myslela, že psaní je útočiště. Ale psaní nemůže nikoho zachránit před bombardováním a výbuchy. Stěny psaní jsou ty nejtenčí stěny na světě, jsou tenčí než list papíru.“ Ze svědectví o putinovských represích válka udělala zpověď o ztrátě domova, hledání náhradních útočišť a možností odporu.

Kytici bílých chryzantém na hrob Alexeje Navalného v Moskvě za Darju Serenkovou položili přátelé. Hromada květin zasypala i dvoumetrový kříž.