Vidím v udicích, v rybářských prutech

Žijeme v době neustálé sebereprezentace, což se týká i literárního provozu. Ty jsi svou druhou sbírku Rád čichám ke zvířatům, která jsi vycpala ty vydal na konci minulého roku takřka po deseti letech od své prvotiny. Proč tak dlouhá odmlka?

Vydání knížky, a u poezie zvlášť, není žádný ohňostroj. Vydat sbírku není velkolepá party, na kterou se těšíš a strojíš se na ni. Vydat sbírku, přestože to důležité je, neodstartuje žádnou třeskutou životní změnu, krom toho, že se rozhodneš opustit vybudovanou statiku. Myslím, že když odhlédnu od nějakých produkčních aspektů (ty mi ale také vůbec nejdou, lol), které se vážou k vydání každé knihy — protože se na ní ve výsledku podílí více lidí, kteří musí v nějakém čase učinit různá rozhodnutí — tak hlavním důvodem té desetileté pauzy je, že mi texty sloužily dobře tak, jak byly. Jako důležité obecné poznámky pro mě samého.

Texty mám uložené v jednom google dokumentu a vracím se k nim jako k přístroji, který mi dokáže ve vysokém rozlišení vyrenderovat vlastní myšlenky a prožitky. Proti tomu se mi těžko pokládá nějaký literárně-provozní pragmatický argument, který by mluvil pro vydání. Takže dokud to funguje, jsem klidný, a pak se stresuju. Žádný ohňostroj, spíš studna, anebo procházka ve velmi přesně poddolované krajině. A taky — ambiciózní, anebo hůř — profesionální autoři mi byli vždy podezřelí. Můj přístup není doufám ani jedním z toho, nejsem totiž orientovaný na výkon. Nejlepší věci jsou ty, které máš rozdělané. Jedna moje část zásadně nechce nic dodělávat, a ta druhá šílí. Když nad tím teď uvažuju, tak vydávání poezie je vlastně ještě o trochu víc sick než její psaní.  

Třeba básník Miroslav Olšovský ve své knize Anarchie a evidence (2020) hovoří o tom, že každý dohotovený umělecký artefakt — tedy i vydaná sbírka — je umrtvením díla, jeho znehybněním, pohybem smrti. Evidence přebíjí existenci. Tvým oblíbeným autorem je francouzský spisovatel Maurice Blanchot, který tematizuje podobné otázky. Je to vlastně hrozně banální, ale dostáváme se k tomu, že proces tvorby je důležitější než samotný výsledek. Jak moc to máš při svém psaní na paměti?

Proces tvorby by měl být důležitější pro autora než pro čtenáře, a výsledek víc pro čtenáře než pro autora. Takže je to banální? Asi jo — ale skloubit to a nakládat s těmi perspektivami je těžší, protože to není buď, anebo. Kdokoliv to s psaním myslí vážně, se nutně dostává do takové kontrapozice vnitřku a vnějšku, že musí inovovat sám sebe. Psaní je hrozně neefektivní způsob života. Psaní je jako hýčkat si v hlavě parazita (Houellebecq). Je to dynamická hranice — hlemýžď, co leze po ostří žiletky (Apocalypse now) — a pozor, z pohledu šneka to není metafora, opravdu to umí! Jednou jsem si představoval, co by se stalo, kdyby celý literární scéně jeblo přesně ve stejný okamžik. Jak by taková katastrofa vypadala? Všimnul by si toho vůbec někdo?

Utkvěla mi v paměti hlavně ta známá Blanchotova píšící ruka, snad to řeknu správně. Píšící ruka, ta, co drží tužku, je sama o sobě k ničemu. Neboť důležitá je ta druhá, ta, která nedrží nic, je volná a která může tu píšící ruku chytit, nadzvednout od papíru. A to děláš škrtáním, nejdřív fyzicky, a pak už třeba jen v hlavě, a pak se ty ruce spojí do jedné, ale tam se nikdy nedostanu…

A titul sbírky? To není typický název básnické knihy. Čtenáře tak trochu provokuje svou délkou, interpretační otevřeností a odkazem na fetiš. Zároveň je projevem zvláštní něhy k někomu druhému.

Mám rád verše v titulech knih, protože názvem začínáš číst. A taky neumím/nechci pojmenovat soubor. Nepřemýšlím nad poezií jako nad časovými nebo tematickými celky — nebo s tím dost bojuju. Příjemnější je mi uvažovat nad soustavou básní jako nad něčím dynamickým, nad materiálem, s nímž chci být v kontaktu, protože pečuji o to, aby mluvil. Jak bych mohl dát takové knize souborný název? Název musí být nějaký uzel, který nikdy nerozmotáš, protože se vždy zas zašmodrchá. Něco, co když vidíš byť jen periferně, tak se za tím otočíš. Obsahovou rovinu toho názvu jsem už někde vysvětloval, a pak jsem toho litoval, tak si to teď odpustím.

Nejkratší a pro mě možná i jedna z nejdráždivěji interpretačních básní tvé nové sbírky zní: „Mluvím v zákuscích.“ Na čtení festivalu Luhovaný Vincent jsi říkal, že text byl mnohem delší a že jsi hodně škrtal. Jak ses prokousal k výslednému tvaru básně?

To cítíš dobře. „Mluvím v zákuscích“ je důležitý verš. Svítil na mě z rukopisu hrozně dlouho, a nepodařilo se mi k němu nic přiložit, prostě nic. Všechno z něho sklouzlo, nic se na něm neuchytilo. Cokoliv přidaného, ubíralo. Víc o něm neřeknu, než to, co je asi zjevné — je to má připravená odpověď na otázku, kterou mi nikdo ještě nepoložil: V čem mluvíš?

Na to sis v básni odpověděl sám. Ale půjdu tomu trochu naproti. Literární teoretik Roman Polách zasazoval tvou novou sbírku do kontextu poezie Ladislava Nováka, který podle něho ve své fónické poezii zdůrazňoval „Jsem jenom to, co a jak mluvím“. Tvůj imperativ prý zní „Jsem jenom to, co a jak (ne)vidím“. Ohledně toho mě napadá další báseň od Jiřího Kabeše: „Počkám, až začnou mlhy. Potom uvidím.“ Ale abych to zkrátil: V čem vidíš?

Vidím v udicích, v rybářských prutech. Moje oči mají háčky na dlouhých vlascích, a já pořád šteluju naviják tak, abych mohl nahodit blízko či daleko. Nebo vidím v reflektorech, které osvítí scénu tak, že nemá žádné stíny. Myslím, že zážitky s tvůrčí perspektivou z různých médií tě bystří. Když fotíš, máš jiný zrak, než když píšeš — když fotím, vidím barvy a stíny, když píšu — vidím spíš synapse. Kdyby text byl tělo, málokdy mě zajímá tkáň a kůže, ale spíš úponky svalů.

Trochu odbočím, ale hned se vrátím. Minulý rok jsem strávil semestr na Intermédiích (Janů/Strouhal) na FAVU, kde jsem vedl tvůrčí psaní. A jako závěrečnou hodinu jsme šli na procházku po Brně a dávali si takové pozorovací cvičení za pochodu. Na jedné křižovatce hned naproti přechodu blízko FAVU je takový malý epický stánek s pečivem, který má celou přední stěnu skleněnou, a je tam tolik druhů různých věnečků, trubiček, rohlíčků, polev a těst, že přechází zrak. Zadali jsme si tedy úkol napsat, co nejvíc přídavných jmen tě napadne, a když jsem to psal, došlo mi, že i zrak má rytmus. Projevilo se to ve všech textech i u ostatních. Že je to něco, nad čím jsem do té doby vůbec neuvažoval. A myslím, že za to může (za zjištění, ne rytmus samotný) i intenzivní zkušenost z virtuální reality.
Ad „Jsem jenom to, co a jak (ne)vidím“, s tím v podstatě moc nesouzním, ne že by vidění nebylo důležité. Myslím, že to, co z té věty dělá větu troufalou nebo nepřesnou, je slovo „jenom“. A ještě bych za větu doplnil otazník.

Už ve svém debutu Vypadáme, že máváme jsi prozkoumával vztah lidského a digitálního v tom smyslu, že tě zajímala představivost vycházející z digitality. V aktuální sbírce píšeš o dlouho otevřeném okně, které zůstává stále čerstvé, mluvíš o tom, že technologie kradou básníkům metafory. Jak moc se digitalita propisuje do tvé poezie?

Za velmi důležité považuju říct, že nepíšu o technologiích, ale snažím se psát text, který si je technologie vědom. Není to téma ani kulisa. Spíš réma. Stále se obnovující všudypřítomná okolnost. Má sbírka je ale hodně o ránech, vztazích, existenciálních prolukách, slepých skvrnách… Asi nebudu odhalovat žádné konkrétní verše, ale skrytých momentů, které souvisí s nějakým interfacem, je tam dost a já je nechci kazit, protože to byla jedna z výzev té knihy.

Odpovím tedy trochu obecněji: Zkušenost s digitálními médii se do mé poezie propisuje asi tak, jak se papír a tužka nebo psací stroj a noviny propsaly do sbírek uplynulého století. Propisuje se tak, jak se do tvého myšlení propisuje prostor, v němž trávíš tolik času, až ho přestaneš vidět, protože nakládání s ním, či v jeho rámci, vtělíš ho, přijmeš za svůj, jako něco, co se stane součástí jak tvých prstů a očí, tak tvého mentálního i jazykového aparátu, tvým úspěchem či prohrou, rodinou, prací. Propisuje se tak reálně, jako je reálná hrůza z příchozího mailu, jako je zpráva na messengeru, v níž vidíš, že ti někdo píše odpověď, kterou pak neodešle. Propisuje se tak, jak jsme si zvykli, že zpětně nejde skoro nic najít, a vše teče dopředu a načítá se nové. Propisuje se tak, jako že nelze nevidět film, když vyjdeš na ulici, a stejně tak nelze nevnímat ulici bez vědomí streamovaného real time obsahu nebo bez vizuality deepfaku. Propisuje se tak, že nelze nevnímat text bez vědomí generátoru textu. Mediální technologie jsou „pouze“ prodloužené stroje našeho myšlení, neboť i naše myšlení je technologie, a proto je zásah mediálních technologií tak hluboký, obousměrný a transformační. Velmi rychle a mnoha způsoby umíme pomocí médií uchopit fenomény vlastních životů v čím dál větším rozlišení. S každou další technologií je těžší něco spatřit bez ní — a není to ani žádoucí. Je snazší věci ukázat, odkázat, poslat než popsat, o to více prostoru zbývá pro zápas o popisování. A přestože celé tohle může být děsivá zkušenost, overload, mind drift, že se musíš poddat a ponořit se do králičí nory, abys objevil něco zajímavého, tak to, že v tom spočívá obrovské dobrodružství, mě při psaní motivuje. Zkoušel jsi někdy scrollovat feedem celou noc? Je to naprosto extrémní zážitek.
Odjakživa mě zajímala všednost — nějaká její nejmenší jednotka — myslím, že není nic všednějšího než počítač. Náš pobyt v digitalitě, tedy v prostředí ovlivněném digitálními médii. A počítač (ať už fyzický, či virtuální) je mimořádně intimní objekt — obsahuje tvou historii, všechny tajné zprávy v něm, poznámky a maily doktorovi… Končím, ta odpověď by měla pět stránek, kdybych to měl vše vyjmenovat. Klidně třeba jindy.

Nevadí. Já budu ještě pokračovat. „Je tam, když stojíme ve frontě u pokladny, když šlápneme omylem do louže, když si vybíráme, co si večer doma pustíme. Je tam, i když kráčíme údolím, když formulujeme argument, když pozorujeme hvězdy, když dopíjíme kávu v kavárně a když nastupujeme do vlaku,“ píšete společně s teoretikem médií Palem Fabušem v úvodu svého eseje „Od počítače nelze odejít“. To, co vás fascinuje, je už zmiňované digitální prostředí a imaginace digitality. Proč jste měli potřebu své tvůrčí postupy dovysvětlovat esejisticko-teoretickým způsobem?

Neřekl bych, že naším motivem bylo nějaké dovysvětlování, spíš jsme toužili formulovat propracovanou otázku. Ten text vyrůstal z rozhovorů, které jsme s Palem vedli několik let. Má perspektiva byla řekněme jazyková-tvůrčí a Palova teoreticko-mediální a oba jsme se snažili zjistit, jak psát a uvažovat, když žiješ v tak mediálně saturovaném věku, a zdálo se nám, že je to příliš nesamozřejmé na to, abychom ten společný hovor vedli jen v hospodě. Ve výsledku je ten finální text více Palova práce, což vychází i z podstaty našeho odlišného formálního zaměření, za což mu děkuju, protože sám bych ho asi nedokončil.

Už zmiňovaný literární kritik Roman Polách v lednovém Hostu ve svém článku „Starý život byl jedno hluboké ticho“ uvedl, že z imaginace digitality se stalo jedno z nejkontroverznějších témat týkajících se současné české poezie minulého roku. Mně naopak přišlo, že si této metafory skoro nikdo nevšiml, včetně básnické obce. Myslím, že je to přitom zcela zásadní událost, o které by se mělo mluvit. Nebyl ten váš zmiňovaný esej příliš nesrozumitelný?

Hm… Nevím, jestli byl nesrozumitelný — to asi záleží, kolik tomu textu věnuješ času — a já připouštím, že ten text si žádá od čtenáře hodně pozornosti a domýšlení. A taky ten text spíš problematizuje situaci. Myslím, že kdybys s námi oběma udělal rozhovor o tom, o čem nás baví v souvislosti s technologiemi přemýšlet, tak věci, které jsou v eseji kondenzované, by třeba vystoupily zřetelněji, odjinud, ale jádro by bylo totožné. A taky platí, že je to těžké téma, které předpokládá nějaké metamediální uvažování, a navíc v kontextu poezie, která sama o sobě je žánrem náročným, výběrovým, okrajovým. Takže šílená kombinace! Nedivím se. Psát o mediálních tropech v poezii a v životě je prostě totální niche, okraj okraje.

Ale to základní z něj myslím trčí dobře, i když ho jen přelétneš očima. To, že prožívání digitálních médií nekončí, když zavřeš počítač, že s tím každý musí nějak nově nakládat, že jazyk v tom hraje větší roli, než si myslíme, že je potřeba dopsat slovník a flow, která byla dříve vlastní jen básníkům, tedy těm, co mají citlivé senzory, je nyní ve znatelném množství dostupná všem, všedně, implicitně, protože lidé zacházejí úzce s médii, a overload nahrazuje citlivost… atd.

Mě na tom eseji fascinuje — a ty asi souhlasit nebudeš — jeho manifestační ráz, který tak trochu dává básníkům návod, jak psát o digitalitě. Zároveň se mi líbí, že poezie pro vás není dočasné pozastavení skutečnosti nebo vychýlením se z „normálního jazyka“. Ozdobnou náušničkou, kterou si můžete libovolně sundat. Přijde mi, že poezii si s sebou vlečeš všude, je pro tebe něčím velmi každodenním… 

Možná má v sobě nějaký manifestační břink. Nevím. Návodem bych to rozhodně nepopsal. Mé východisko je ale daleko přímější a jednodušší — je to jako rozhlédnout se kolem sebe a říct — vidíte to co já? A také — nejde nic říct akorát, buď řekneš málo, nebo příliš, a v tomto ohledu je to trochu od obou — podle naší eseje dobrou báseň asi nenapíšeš, pokud jsi to už neuměl, pokud jsi nepocítil mediální overload, asi ho nezačneš reflektovat.
Náš pohyb v mediálně saturovaném světě odemyká a demokratizuje prožitky, které byly dřív vlastní jen tvůrcům, má to blízko k tomu, jak sám sebe převracíš, když píšeš, jak nakládáš se subjektem — třeba když píšeš post, když se natočíš na stories nebo přemýšlíš o někom (nebo to jen cítíš), kdo sám sebe snímá a proč. Jsi sám sobě režisérem, editorem, kameramanem a vydavatelem. Jako by účinky „mediálního tréninku“, vlastní dřív jen těm, koho pozvali do televize, byly něco, co pocítíš v úterý po obědě. Ale já o tom nebudu psát doktorskou práci. Nemám tu teoretickou ambici. Baví mě uvažovat o psaní, protože jazyk je v tomhle ohledu speciální, protože ve stejném médiu přemýšlíš, tvoříš, píšeš, říkáš, že někoho máš rád, dostáváš zprávy, voláš si s mámou, objednáváš oběd, něco googluješ nebo z tebe někdo tahá číslo kreditní karty…

Není zarážející, že proměna samotné materie zažívaného světa až na pár digitálních rekvizit a stylových prvků se do současné české poezie nepromítla?

Nevím, zda se proměnila materie zažívaného světa, spíš se proměnilo to, co od světa čekáme, co si nárokujeme, s kolika možnostmi umíme teď žonglovat, zkrátka proměnilo se hlavně to, kolik toho o světě víme a jak s tím nakládáme. Myslím, že se to určitě nějak do poezie promítá, ale spíš setrvačně, nevědomě, nevím. Nestíhám teď vůbec nic číst.
Kolik parametrů mají předměty, s nimiž se denně setkáváš? Mají jich víc než dřív? Kolik vlastností, které bereš v potaz v pekárně, má současný chleba oproti chlebu před dvaceti lety? Vylistoval sis někdy nějaký předmět denní potřeby, třeba nůž, na heureka.cz? Je haluz, kolik toho zvládáme filtrovat, aniž bychom si to uvědomovali.

Někteří mediální teoretici jsou k digitalitě skeptičtí. Digitální média podle nich ničí naše myšlení včetně imaginace. Hledáme na nich spíše informaci než poznání. Roztěkanost v nich přehlušuje pohroužení. Rakouský filozof Günther Anders, který jako jeden z prvních pojmenoval vztah mezi člověkem a technologiemi, upozorňoval, že samou podstatou technologií je učinit člověka nadbytečným. Je poezie v dnešním světě nadbytečná?

Já si spíš myslím, že technologie vyžadují čím dál více od tvůrce, a to je to náročné. Musíš být víc, abys mohl být přítomný. Ale aby nedošlo k mýlce — já neopěvuju technologie. Bavíme se stále o vnímání, psaní a fascinacích k němu směřujících, což je specificky úzká rovina. Kdybychom se bavili o politických aspektech, náš rozhovor by se možná stočil k dystopii. Jsem poměrně skeptický třeba vůči VR — neumím si představit, že budeme nosit na očích horké těžké displeje vzdálené pár milimetrů od zorniček. Taky je dobré se občas podívat na grafy akcií technologických firem, aby si člověk uvědomil, že jsme součásti mediálně technologického průmyslu. Že je to obří fyzická infrastruktura — ohlušující mrazivé serverovny a kabely pod mořem… Anebo sociální sítě se strašně proměnily — jsou za svým vrcholem — ve feedu vidíš jen zprávy, propagaci a sebeprogaci a už dávno ne názory nebo postřehy. Lidé, kteří na sociálních sítích představují své vidění, jsou už velmi vzácní atd.

Já jen říkám, že v mediální době je i dobrodružství mediální, a to nejde nijak změnit. Tak se do toho ponoříš, abys zjistil, co to dělá. Musíš se tomu poddat, abys porozuměl, a pak to třeba odmítnul, neotročil tomu, ale transformoval.
Nad poezií neuvažuju jako nad potřebnou, zbytečnou nebo nadbytečnou. Poezie je krásná, protože nemá účel. O poezii nemám obavy. Neměli bychom ji chránit, ale spíš trápit. Na rozdíl od básníků, kteří by se chránit měli — každé velké město by mělo pro ně mít připraveno bezplatně pár městských bytů, to myslím vážně, divím se, že to tak není. Tanečníci mají své sály, divadelníci divadla, malíři barvy a ateliéry, ale básníci potřebují jen nerušeně žít, zcitlivit se a nemít co na práci, což se do grantu blbě účtuje. Petra Hůlová myslím psala ten sloupek o tom, jak autoři musí falšovat nákup tiskárny, aby mohli z grantu zaplatit nájem.

Americký básník Kenneth Goldsmith mluví podobně, když o poezii říká, že si ji nemůžeš koupit, nemůžeš ji prodat, nemůžeš s ní nic dělat. Třeba i v hudbě máš alespoň krásný časopis Wire zaměřený na experimentální hudbu, ale poutavé časopisy zaměřené na poezii se nikdy na trhu neuchytí. Odkud ty vlastně čerpáš inspiraci pro svou poezii? Tipuji, že časopisy Host, A2 nebo obtýdeník Tvar moc nečteš. 

Jo jo, ten Goldsmithův text jsme publikovali na Psím vínu. Přiznám se, že literární časopisy pravidelně nečtu, spíš se k nim dostávám skrz nějaké researche za konkrétními tématy. Nemá to žádný speciální důvod, není to z nějaké opozice nebo že bych si myslel, že jsou nekvalitní. Je mi asi přirozenější rozhlížet se jinde, utvářet si vlastní rámce, takže spíš mám tendenci propadat obskurním zákoutím na youtube, instagramu nebo redditu a bavím se tím, že vylézám z bubliny, dívám se, jak mi permutují témata na hlavní stránce, když nakoukám velké množství videí o podmořském světě, o domácích parfumeriích nebo vietnamské virální triky, jak ulovit úhoře na mentos.

V rozhovoru pro Ravt z roku 2020 jsi zmiňoval, že současná lyrika nežije jenom v básních, ale že k poetickému jazyku se uchylují spekulativní teoretici, 3D animátoři a designéři, sochaři. To mi přijde podnětné, jelikož mám dojem, že nejzajímavější současné poetické texty vznikají od lidí, kteří se textu věnují v součinnosti s jinými, např. výtvarnými nebo hudebními médii. Máš podobný pocit?

Mám. Stačí se podívat na Psí víno, kolik jsme tam publikovali textů či videí od autorů, kteří jsou především umělci. Závidím v tomto genZ, že mohou svobodně objevovat různorodé mediální sebevyjádření. A to, že ve spoustě AV a postkonceptuálních děl hraje roli i text — má teorie spočívá v tom, že je to proto, že text může i širokou škálou způsobů, jak nepopisovat, může se odpojit od toho, jak co vypadá, odhmotnit dílo — je dobře. Také mi nedávno došlo, přestože je to banalita, že genZ přišli k už „naplněnému a bohatému“ internetu, tedy k internetu s obsahem tvořeným mileniály a předchozími generacemi. (Což mi trochu přerámovalo tu hranici.) Mají z čeho růst. Ale taky, samozřejmě, víc čím se trápit, což s tím bohužel souvisí, a znám to taky.

Rád připodobňuješ surfování na internetu k procesu tvůrčího psaní. Co jsi tím přesně myslel? V tom kontextu cituješ jednu z básní britského básníka Marcuse Wickera: „Ujmi se mě. / Hýbej mi očima z jedné podívané na druhou“.

Je to vtipný — myslím, ten pojem — surfování po internetu. Vždy mi připadal hrozně krásný, protože exotický, a směšný a naivní zároveň. Navíc je dnes již antikvární, protože feed začal spravovat majoritu našeho času stráveného s internetem. „Surfování internetem“ je muzeální exponát. Teď je to spíš spouštění do studně (zase ty studny), kopání děr…

Ta myšlenka, že existuje podobnost mezi situací tvůrčího psaní a situací, kdy prostupuješ webem, a potažmo s životem ve světě zhuštěném médii, mě napadla myslím při čtení už zmiňovaného Blanchota, který tak barvitě popsal metatextové okolnosti vzniku díla. A taky v tom hrála roli Zamjatinova esej o zhuštěném myšlení a asociacích, kterou jsem si až nadinterpretoval, protože se mi její myšlenka tolik líbila. A potom Goldsmithovy avantgardní literární pokusy se mnou dost v té době rezonovaly nebo Kittlerova kniha Gramofon. Film. Typewriter. Spatřuji obě situace podobné, protože v obou dochází k umírání přítomnosti, k asociativnímu procesu, jak nakládat s možným, a také nastává stav flow. Autor to celé prožívá v nějakém prostoru díla, ve své hlavě, ale ten, kdo prochází webem, to vše vidí vizuálně, hned vidí, na co myslí, a to doslova, realizuje myšlení mimo hlavu. Abych to posadil trochu na zem a bylo jasné, že nemluvím o žádné hypertextové opeře, o čemsi vysokém, že nejde primárně o tvorbu díla, ale spíš o akcent tvořivého přístupu ve všedních jevech. Zkusím vyhrotit jednoduchý příklad.

Představ si, že si vybíráš gauč a chceš tu úlohu vzít vážně — to se mi stalo nedávno. Nejdřív bys měl vědět, jak by ten gauč měl vypadat, jeho podobu si představíš ze všech gaučů, které jsi spatřil. A vydáváš se ho hledat. Víš, že existuje tolik různých gaučů, že je nemůžeš vidět všechny. Každý den desítky či stovky gaučů přibudou a zmizí. Můžeš tím strávit spoustu času. Čím víc gaučů vidíš, tím víc se můžeš pohybovat asociativně dle objevených kritérií, kombinovat hledané barvy, materiály, tvary, vzdálenosti, ceny, bazary, outlety, historické designy, zobrazuješ si 3D modely, videa, sleduješ záběry z výroby gauče, a tím neustále moduluješ tu původní výchozí představu gauče. Takže i tak banální věc jako vybrat si gauč může být výprava, která v sobě nese tvůrčí strategii, a ve výsledku není tak vzdálená tomu, že tu podobu gauče vyhledáváním prostě stvoříš, protože jsi nevěděl, že existuje. A přestože ne každý propadá podobným expedicím, mám dojem, že ten pocit, ten kmitočet, urge, flow, ta ztráta sebe sama v procesu je v posledku v nějaké nižší intenzitě známa většině uživatelů internetu, kteří jsou schopni projevit zájem či ambici o cokoliv. Baví mě prostě si představovat, že vyhledávání a psaní může být tatáž disciplína — řeč a slova jsou způsob vyhledávání informací, napsal McLuhan.

Spojení technologie a imaginace tě vzrušuje natolik, že jsi minulý rok napsal poetický text s podtitulem „reportáž z rozhraní“ nazvaný „Koleje jsou pevně přibité k vidění“, který vznikl na základě tvého intenzivního zážitku ve virtuální realitě / VR headsetu (brýle pro virtuální realitu Oculus). Pokud vím, o něco takového se ještě český autor nepokusil. Realita ti k psaní už nestačí?

Realita a fikce si vyměnila místa, jak napsal Ballard. Já s tím souzním, a abych řekl pravdu, dál o tom příliš neuvažuju, jsem spokojený, že je to spíš gradient a že to není jasné. Půjdu kamkoliv, kde se budu cítit, že se dívám, a uvažuji svěže. Navíc pravda má vždy strukturu fikce — Lacan (a už končím s cheesy namedrops z wikiQuotes). Realita prostě nikdy nestačila, realita je hrozně málo! Nejzajímavější je ohledávat fikční struktury v kontextech toho, co prožíváš. 

Když jsem psal „Koleje přibité k vidění“, byly to nejprve jen impulzivní poznámky toho, co mi vyplavovala hlava po tom, co jsem sundal VR headset. Směs různých zážitků a postřehů vyprovokovaných excitací, kontaktem s grafickým 3D prostorem v brýlích. Dělalo mi radost trávit v headsetu čas, přetěžovat se, pátrat, pozorovat sebe i co se děje s prostorem a jazykem a s tím, jak čím ho uchopuji. Do velké míry je to nepředatelná zkušenost, špatně se o tom mluví, což mě na tom taky velmi vzrušovalo. Byl to pro mě takový teoretický experiment, který dal vznik textu, který sice můžeš popsat jako poetický, ale můj záměr byl spíš reportážní, chtěl jsem si zformulovat co nejpřesněji odpověď na otázku, jaké to je, a líp to neumím. Vyjde to letos jako kniha v nakladatelství Rubato, pokud se teda nic nepokazí.

Dlouhá léta jsi byl šéfredaktorem digitální platformy pro současnou českou poezii Psí víno. Před pár měsíci jsi tuto pozici dobrovolně ukončil. V jakém stavu jsi Psí víno přenechal a bylo to kvůli tomu, že jsi potřeboval víc času na vlastní tvorbu?

Ano, chci se míň zabývat texty cizími a víc těmi svými. Vyčistit si hlavu, přestože se samozřejmě rychle zaplnila něčím jiným. Nechce se mi už taky vyplňovat žádné tabulky a rozhodovat o honorářích, řešit provozní problémy, vyhýbat se otevírání mailů a formulovat pořád nějaké odpovědi. Myslím si, že Psí víno jsem zanechal v dobrém stavu — v lepším, než když jsem ho v roce 2018 přebíral. Jsem na práci v PV docela pyšný (i když bych to asi neměl takhle říkat sám o sobě, takže zůstanu v závorce. Ačkoliv se to zvenku nezdá, spoluvytvářel jsem toho hodně — úplně nový koncept, odvislý od modelu volné redakce, kdy každý kurátor/redaktor vybírá soubor textů neperiodicky, a svůj výběr uvádí. Podařilo se nám napsat grant na facebookovou stránku, vznikl nový design a struktura webu, podoba příspěvků, layouty, sazba — první dva roky jsem nejenom texty vybíral, ale taky je zalamoval a dělal korektury, „režíroval“ videa s autorskými čteními, což mi zpětně přijde úplně šílené a byl to přepal, ale bavilo mě to…).

Myslím, že se nám nějak podařilo společně definovat novou podobu okrajového literárního média. Všem, co se na PV podíleli poslední roky, díky za to! A přeju Richardovi Kramárovi a Terézii Klasové, kteří byli součástí PV dávno přede mnou a kteří jej po mně převzali, ať se vše vydaří!