Buddenbrookovi pro chudé

Na počátku šedesátých let se Hugo Claus pevně usadil na vrcholu nizozemské literatury. Jako básník více než přesvědčil sbírkou De Oostakkerse gedichten (Oostakkerské básně, 1955), jako dramatik zaznamenal velký úspěch s hrou Een bruid in de morgen (Ranní nevěsta, 1955) a ambiciózním románem De verwondering (Zázrak, 1962) se definitivně zapsal mezi přední prozaiky. Pak se však všestranný spisovatel na několik let ocitl v hluboké spisovatelské krizi.

Tato krize souvisela s politizovaným společenským prostředím šedesátých let. Claus nebyl jediným autorem, který si nevěděl rady, jak by jako spisovatel měl přispět ke zlepšení světa, po němž mladá generace hlasitě volala. Sám Claus tvrdil, že jeho přestávka v tvorbě je „způsobena nejistotou ohledně míry angažovanosti, kterou mohu harmonicky začlenit do struktury svého díla“. Ve svém deníku si kladl otázku, proč si to tak ztěžuje tím, že zkouší věci, pro něž nemá přirozené vlohy. „Přitom bych mohl psát dva romány ročně nebo román a divadelní hru, které by apelovaly pouze na mou představivost, s psychologickými a fantastickými prvky (takové, v jakých se cítím ‚doma‘).“

Na přelomu let 1968 a 1969 si otázku položil trochu jinak: kdo vlastně od mých her a příběhů očekává, že ponesou i politický rozměr? Claus si uvědomil, že téměř všem jeho čtenářům je jedno, o čem píše, hlavně že píše dobře. Musel tedy psát o tom, co se ho skutečně týkalo, a to by mohl shrnout jako „slova o lidech“. „Docela snadný závěr, ale já se mu téměř neustále vyhýbám.“

Slova o lidech: to bylo v podstatě i jeho řešení otázky, jak propojit politiku a literaturu. Nemusel se vměšovat do „vzdechů studentů, jar a revolt“, jak si uvědomil; potřeboval si osvojit revoltu v jiné, soukromé oblasti. S uvědoměním, že jeho bytostný zájem spočívá v psaní o lidech, souvisel i nový nápad na knihu: proč nenapsat rodinnou kroniku?

Dne 2. prosince 1968 si do deníku poznamenal: „Moje matka, která je od rána v domě, mi poskytla materiál na téměř sto stran románu jen tím, že rodině vyprávěla o své návštěvě.“ Napadlo ho, že by se s tímto dalo něco dělat. Nový skandinávský rodinný román? Rozhodl se, že si takové příběhy bude okamžitě zapisovat do zvláštního sešitu a bude se držet hovorového jazyka. „Taky čím dál víc převládá pocit, že co si člověk nezapíše, zmizí, a pak nemá odvahu začít s prázdnou stránkou.“

Projekt rodinného románu

S myšlenkou na rodinný román chtěl Claus co nejdříve vyslechnout příběhy svého otce a matky a systematicky je zaznamenávat, a tak si pořídil abecedně řazený „repertoár“. Jeho deník, 14. ledna 1969: „Vidím kroniku překypující anekdotami, událostmi, stavy, bez přímé linie, ale přerůstající do všech stran. Buddenbrookovi pro chudé.“ Následující dny zaměstnávala rodinná kronika jeho mysl natolik, že se zalekl vlastních myšlenek: při zprávě, že jeho otec trpí těžkou srdeční chorobou, ho spontánně napadlo: „Nechci, aby odešel, potřebuji ho pro svou rodinnou historii!“ Poté projekt v jeho deníku utichl, zaměstnávaly ho jiné věci. Jeho otec žil mimochodem ještě mnoho let.

V roce 1970 se Claus přestěhoval ze svého statku na vlámském venkově, kde nechal svou ženu a dítě, do Amsterdamu. Tam několik let dominoval nizozemské divadelní scéně. Jeho soukromý život a zejména románky s herečkami Kitty Courboisovou a poté Sylvií Kristelovou přitahovaly velkou pozornost. Projekt rodinného románu se zadrhl.

Pokud lze Clausovy rozhovory brát vážně jako zdroj informací, začal psát Smutek Belgie v roce 1973 nebo 1974. „Brzy,“ řekl v září 1973, „začnu psát velký belgický rodinný román.“ Materiálu bylo dost, naznačil: „Můj otec byl nejstarší ze šestnácti sourozenců a matka pocházela z rodiny s dvanácti dětmi. Dvanáct plus šestnáct je dvacet osm strýců a tet, z nichž všichni jsou ženatí a mají další děti. Stále jsem s nimi v pravidelném kontaktu a děj románu se bude odehrávat po celé Belgii. Každý Belgičan se s ním může ztotožnit. Jak dlouho mi to bude trvat, zatím nevím. Nikdy nic nevím dopředu.“

Teprve po rozchodu s Kristelovou a po návratu z Paříže do Gentu koncem roku 1976 (aby byl opět nablízku své rodině) se k projektu vrátil. Román Het verlangen (Touha), který vydal v roce 1978, lze považovat za pilotní projekt: vyzkoušel si v něm „vlámštější“ užití jazyka.

Ve své poezii (Van horen zeggen, Z doslechu) a na jevišti (Vrijdag či Thuis, Pátek, Doma) si vlámsky zabarvený jazyk ozkoušel už dříve, nyní totéž učinil v románu. „Je to proto,“ vysvětlil, „že už několik let pracuji na velké knize, vlámské knize, a Het verlangen je pokus ve stylu této velké knihy. Chtěl jsem si na vlastní kůži vyzkoušet, zda je tento jazyk na papíře životaschopný.“ „S výsledkem jsem velmi spokojen a potvrzuje to, že mohu na své velké knize pracovat dál. […] Jazyk, který používám ve svém rodinném románu, se vyskytuje v okolí Kortrijku; je to velmi ošklivý jazyk, který zní strašně vulgárně a kousavě. Ale jakmile bude napsán, a mou rukou, stane se tento jazyk velmi krásným.“

Jeho vydavatel Geert Lubberhuizen byl podle zprávy redakční rady nakladatelství De Bezige Bij také nadšený: „Geert ji četl. Doufá, že Hugo bude pokračovat v psaní ve vlámštině.“ Doma se očekávání ohledně ohlášeného rodinného románu díky tomu stupňovala.

Méně autobiografie, více románu

Někdy koncem sedmdesátých let se Claus se svým rodinným románem zasekl. První rukopis zničil — jak uvedl v mnoha rozhovorech — hned po jeho dokončení. Měl pocit, že kniha je příliš mnohomluvná a osobní. „Asi před šesti lety jsem rukopis spálil pěkným autodestruktivním gestem, samozřejmě v přítomnosti několika přátel, abych tomuto obřadu dodal potřebný lesk.“ Poté začal znovu. „Závany první verze se ještě pravidelně vracely, ale bylo to příjemné: poskytlo mi to několik opěrných bodů. […] V první verzi jsem se do všech postav ponořil mnohem hlouběji, druhá verze je mi vzdálenější. Představivost v ní dostala mnohem větší prostor.“ Chtěl zřejmě méně autobiografie, více románu. Není jisté, zda k údajnému pálení rukopisu skutečně došlo, svědectví se nikdy neobjevila.

Když Jan Brokken na jaře roku 1978 navštívil Clause v Gentu, byl už kouř spáleného papíru pryč: reportér v novinách Haagse Post informuje o úhledných hromádkách hotových kapitol dlouho očekávané prózy. Vzhledem k tomu, že Clausova matka ho před deseti lety „strhla“ k rodinnému románu, nemohl se projekt v Clausově mysli nerozvinout. Z „knihy o mé rodině, o Západních Flandrech třicátých a čtyřicátých let“, jak se vyjádřil v roce 1974, se stal především román o spisovatelském učednictví. V té době už kniha dostala svůj název. Smutek Belgie, vysvětlil Claus v jednom rozhovoru, mohl odkazovat na mladého hlavního hrdinu Louise Seynaeva, a tedy i na mladého Clause, který byl jeho předlohou. „Ty jsi smutek Belgie je výraz, který vyjadřuje označení ‚nešťastníku‘. Můžete ten význam posunout, můžete ho pojmout i šířeji. Pak to označuje onu vratkou stránku Belgičanů týkající se jejich myšlení a myšlenkového světa, to nepřesné a nezralé, něco, co ještě nepobralo rozum.“

V březnu roku 1981 dostává nakladatelství první kapitolu románu. „Voilà, první cihly toho, co se má stát hradem,“ píše Claus. Zejména v druhé polovině roku 1982 pak značně pokročil; vybičoval se k tomu, že denně počítal, kolik slov napsal.

Clausovi se podařilo dodržet slib a odevzdat rukopis ještě v roce 1982. Dne 31. prosince ve čtyři hodiny odpoledne předal svému nakladateli dvě objemné složky s ručně psaným textem. Doby, kdy při psaní románu hubl (De verwondering — minus deset kilo), byly zřejmě pryč: při práci na Smutku Belgie prý nezkrotná chuť k jídlu vedla k tomu, že přibral dvanáct kilo.

Dne 14. března 1983 byla kniha představena v redakci nakladatelství De Bezig Bij. Nakladatel vynaložil velké úsilí, aby se román dostal do obchodů v rekordním čase dvou a půl měsíce. Uvědomil si, že má v rukou poklad, a vypracoval pro uvedení knihy na trh marketingový plán. Smutek Belgie byl dlouho považován za ztělesnění nového fenoménu mediálního humbuku v knižním průmyslu.

Kadencované úryvky

Román se skládá ze dvou částí. V první části sledujeme Louise Seynaeva na zhruba třech stech stranách v prostředí internátní školy a rodiny až do začátku druhé světové války. Louis, stejně jako Claus, vyrůstá v konzervativním vlámsko-nacionalistickém a katolickém prostředí. Tuto část románu, jak se čtenář dozví, údajně napsal sám Louis. „Je to samozřejmě rozporuplné, protože když v osmnácti letech napíšete takovou knihu, jste génius,“ řekl Claus.

Druhý díl je obsáhlejší a útržkovitější, je to proud vyprávění zahrnující válečná léta a léta bezprostředně po nich. I tento druhý svazek, jak řekl Claus v jednom rozhovoru, je dílem mladého Seynaeva. Tento svazek zahrnuje válečné období, během něhož Seynaevova rodina, stejně jako rodina Clausova, kolaborovala s německými okupanty. Clausův otec zajišťoval práci pro kolaborantská hnutí jako tiskař, matka pracovala v továrně, která školila opraváře německých letadel, sám mladý Claus byl členem Nacionálně socialistické mládeže Flander a v roce 1941 odcestoval do nacistického Německa.

Na realistické zobrazení historie své rodiny Claus nepomýšlel. „Představoval jsem si jakousi rodinu,“ řekl v televizi. „Jeho“ matka měla v románu dva bratry a dvě sestry, zejména z otcovy strany vymazal poměrně dost strýců a tet.

Mladý Claus a Louis Seynaeve se neshodují, Claus to dal najevo v samotném románu, který končí scénou, v níž si Louis všimne v benátském rokokovém zrcadle chlapce, kterého nazývá svým jménem. „Byl to podsaditý, tmavý blonďák, s tlustým nosem, úzkými ústy a očima s červenými obroučkami“ a ukáže se, že je to „básník naší doby“. Ten klučina byl on sám, říká Claus, „jako když na středověkém obraze malíř někde v koutě říká: ‚tady jsem‘“.

Nakonec Louis Seynaeve a budoucí básník společně zpívají píseň „Tout va très bien, ma-da-me la marquise“ (Všechno je v pořádku, paní markýzo), která má podobný nádech jako Seynaevovo motto vypůjčené z Lehárovy operety „Toujours sourire le coeur douloureux“ (I se srdcem bolavým, vždy se usmívej).

Ačkoli Claus svůj román nenazývá autobiografií, připisuje dospívajícímu Louisovi mnohé z toho, co si pamatuje z dětství. Nebyl i on jedním z těch malých chlapců, kteří s úsměvem snášeli zranění, kteří byli obávaní pro svou tvrdou, chladnou povahu, kteří jako kluzký úhoř vždycky odevšad dokázali uniknout a kteří si ve své povýšenosti — „ďábel chladné domýšlivosti“ — mysleli, že se vyhnou srovnávání?

Když lidé četli jeho knihu jako kroniku válečných let nebo autobiografii, Clause to rozčilovalo a v rozhovorech to dával najevo. Na historické přesnosti mu nezáleželo, opakoval stále, a autobiografické prvky pro použití v románu natolik překroutil, že už sám nevěděl, zda jsou vymyšlené, nebo ne. Osmdesát procent výmyslů, dvacet procent skutečnost, odhadl v jednom rozhovoru. Výsledkem nebyla historie dětství, ale román o dětství. V pracovní poznámce to vyjádřil takto: nešlo o vzpomínky na dětství, ale o „‚kadence‘ útržků, přání“.

Příkladem takového přání je klíčový moment románu, kdy Louis Seynaeve objeví knihovnu plnou zvrhlých spisů, které nacisté chtěli zničit. V letech předcházejících vydání Smutku Belgie se Claus několikrát zmínil, že sám takový nález učinil, ale nikde tato scéna nenabyla takového lesku jako v románu. Muž z Černé brigády, belgického gestapa, doprovodil Stafa Seynaeva a jeho syna hluboko do budovy na bruselské avenue Louisalaan. Zatlačením na zaseknuté dveře vpadli otec se synem do obrovské hory knih. „Šíleně přepracovaný knihovník celé dny házel stovky, tisíce knih po místnosti. Podlahu tvořila hromada šišatě naskládaných knih, které sem někdo namačkal nebo vyklopil obří lopatou sklepním oknem jako uhlí.“ Louisův otec rozsvítí baterku a zjistí, že vstoupili do „vzrušujícího ráje dekadentní židovské propagandy“. Louis je nálezem nadšen, jeho otec nikoli: považuje za správné, aby se tento hnus spálil.

Podrobnosti příběhu o hoře knih se liší téměř ve všech následujících verzích. Při takovém množství variant, v nichž Claus v rozhovorech přikrášloval příběh o zázračné knižní hoře, není snadné přijít na to, co je pravda. Možná to bylo takto: Joseph Claus dostal velkou zásilku zabavených knih na základě tipu vlámského strážce strýce Arsèna.

Když Claus koncem devadesátých let znovu dlouze hovořil o objevu zvrhlé knihovny, označil ji za „na první pohled výstřední příhodu“, o níž teprve později zjistil, že pro něj měla tak velký význam. To platí přinejmenším pro protagonistu románu Louise Seynaeva: stržen zvrhlými spisy zanechává po sobě sešity s hrdinskými vyobrazeními velkých germánských umělců, jako byli Kolbe, Thorak a Breker. „Jestli jsou jiní, ke kterým patřím, ke kterým chci patřit, tak jsou to oni, ti roztříštění kubisté, expresionisté, všichni ti -isté.“

Ve svém alter egu Louise Seynaeva nahradil Claus svůj pomalý ideologický odklon od národního socialismu v poválečných letech radikálním zlomem už v letech válečných. Vyjadřoval tím snad přání, aby se věci ubíraly stejně i v jeho případě, když v rozhovorech uváděl, že už za války změnil politický tábor? Kolega spisovatel Gerard Walschap sice nazval Smutek Belgie Clausovou „černou zpovědí“, ale celkově tato zpověď příliš osobní nebyla.

Měl jsem lépe číst své mistry

Dva roky po vydání Smutku Belgie mohl nakladatel Hamming předat Clausovi stotisící výtisk, jeden z osmého dotisku. Clausovi se čtvrt století po vydání románu dostalo do rukou ještě dvacet šest vydání. V průběhu let vyšla podle překladatelské databáze Nizozemské nadace pro literaturu vydání ve dvaceti pěti jazycích po celém světě; český překlad Radky Smejkalové je posledním v této dlouhé řadě.

Smutek Belgie byl kritikou v Nizozemsku i ve Flandrech uznán za vrchol Clausovy prózy. O svých tématech — rodině, válce, bastardské Belgii — zde v jazyce prosyceném lidovou slovesností napsal prózu tak pružnou jako nikdy předtím. Kritik Michaël Zeeman uvedl, že Claus svým Smutkem umístil „slunce do středu svého díla“. Pro předního kritika Carela Peeterse v listu Vrij Nederland to byla jedna z nejkrásnějších nizozemských knih, které kdy četl.

Spisovatel Gerard Walschap reagoval nadšeně. Ochutnal zde jazyk, „který na mě působí jako Vlám“. „Srdce mi poskočilo a krev ztuhla v žilách.“ Walschap nebyl sám, kdo označil Smutek Belgie za umělecké jazykové dílo. Claus byl často chválen za to, že svou polyfonií různých jazykových rejstříků vytváří vlastní umělecký jazyk. Clausovi samotnému se tento jazyk osvědčil natolik, že zalitoval, že jej nepoužil dříve. „Člověk musel psát severní, spisovnou holandštinou. Nic jiného nebylo dovoleno, nebo se to alespoň nedělalo jinak,“ řekl v jednom rozhovoru. I proto se na začátku kariéry neodvážil k příliš vlámsky znějícímu jazyku. „Měl jsem si lépe přečíst své mistry! Pak bych viděl, že Dante, Villon, Rabelais a Faulkner, kterého ctím, zavedli do svého jazyka četné regionální výrazy.“

Spíše než za štěstí považoval Claus úspěch románu za výsledek své tvrdé práce. „Když říkám, že Smutek Belgie je splněný sen,“ řekl v jednom rozhovoru, „vypadá to, jako by zasáhli nějací archandělé. Kniha je výsledkem mé vlastní vůle a talentu.“ Za „definitivní román“ svou knihu ale označit nechtěl, protože „na to zkrátka nemám dost peněz“.

Z nizozemštiny přeložila Agáta Faltová.