Uvidět živýho bleska. Za Pavlem Zajíčkem

Zřejmě jsem nebyl jediný, pro něhož byla jeho slovesná tvorba sice sugestivní, ale příliš abstraktní. Pokaždé jsem se v ní brzy ztratil, s jeho „širokým gestem“ jsem se úplně nepotkal. Ale pokud je pro vás umění celoživotní potřebou, nakonec se s někým, jako byl on, stejně konfrontovat musíte, neboť tady je ve hře víc než dílo a jeho jednotlivé „kusy“. Existují lidé, kteří za „to své“ ručí vlastním životem. Jde tohle minout, lze to ignorovat? Zajíček ztělesňoval „chlebnikovský“ typ, který je v neustálém pohybu, nepřetržitě cosi hledá, a pokud je schopen vůbec něco „fixovat“, jsou to ony pověstné útržky básní v povlaku od polštáře. Takové cesty mají svá úskalí. Ztrácel se bolestně, v nemocniční péči, podporován svými potomky, přáteli a příznivci. Umíral vlastně na dvakrát, jeden z jeho opatrovníků mi kdysi napsal, že Pavla občas navštěvuje, „ale je to o ničem“.  

Ještě dnes se třesu

Když mi bylo dvanáct třináct let, nasbíral jsem v katolickém podzemí ledasjaké deviace, některé vyloženě pozitivní. Mladý pater J. J., tajný salesián, mi zapůjčil solidní japonský magnetofon včetně legálně nedostupných nahrávek. Pamatuju se na kazetu s profesionálním, ale příšerně mravoličným muzikálem, zřejmě exilové evangelikální provenience. Pak jsem měl záznam bytového koncertu vyštvaného Jaroslava Hutky. To už bylo lepší, především ta přitažlivá atmosféra „veselých katakomb“. Taková poetika se nikde kolem nevyskytovala, bylo to jak vysílání z jiné planety. 

A nakonec jsem vlastně nepřekvapivě dostal pásek s Plastiky, jejich „Pašije“. Tohle byla kulka do hlavy! Následoval druhý život, jakési milostivé světlo. Poprvé jsem se střetl s něčím, co stálo mimo obligátní kategorie „líbí“ či „nelíbí“. S něčím, co bylo mocné, podstatné, opravdu duchovní a autentické. (Takhle bych to tehdy neuměl říct.) Zkrátka objevila se věc, která dokázala nejen „zavalit“, ale také ponouknut ke komunikaci, k určitému postoji i náhle probuzené touze vyzkoumat, „jak je to celé uděláno“. Až mnohem později jsem si ujasnil, že se na nahrávce „Pašijí“ svým hlasem podílel i ke kapele volně přidružený Pavel Zajíček. Nebyl totiž jen básník tulák, ale svou podstatou taktéž prorok a kazatel. „Eli, Eli, lama sabachtani?“ Ještě dnes se pod tím křížem třesu. 

Síla mimo definice

Jeho hlas se pro mě vtělil na začátku devadesátých let. Studoval jsem v Olomouci pedagogickou fakultu a budova, kterou škola získala po odchodu ruské posádky, měla rozlehlou půdu. Výtvarná katedra tam pořádala výstavy. Dramaturgie byla divoká, nesourodá. Dnes už netuším, proč se to seběhlo právě takto, ale své objekty tam vystavoval taktéž Pavel Zajíček a my jsme mu byli s přítelem P. P. po tři dny k ruce. Jistě to náleželo ještě do doby, kdy střídal Prahu s New Yorkem, a podařilo se mu ty rozměrné práce komponované ze dřev a nálezů, které vyvrhly mořské vlny (nebo je vydaly ulice?), rozebrat a nějak transportovat ze Států až na Hanou. Potřeboval někoho, s kým by to před výstavou dal zas do kupy, a my po tom dychtivě skočili. 

Byl přátelský, urostlý, tajemný, ostře řezaný. Povídali jsme si u balených cigár, netuším už o čem. Spontánně jsme z něj nasáli jeho „tichou cudnost“. Pamatuji se na soustředění chlapa, který se svým dílem komunikuje v šerém, rozlehlém, jen několika světlíky ozářeném prostoru. Přemýšlí o tom, ale chvílemi s tím vším prostě jen existuje. Zahlédl jsem, že je lhostejné, jestli je člověk takzvaně školený, nebo jen „různě se projevující“ světoběžník a výtvarník svou volbou. Poznával jsem, že moc a síla svědectví leží mimo jakýkoli oborový systém. 

Později jsme z přítmí vyráželi do města a v ulicích sbírali rozličný šurvajs. Zajíček si přál kolem vystavených artefaktů vyskládat jakési trojúhelníkové zóny. Vernisáž si nevybavím. Buď jak buď, nakonec tam stály čtyři monumentální stavby. Možná svatyně? Nebo dokonce bytosti? Do svých „těl“ měly vsazená barevná skla na způsob vitráží, z jejich nitra to dokonce svítilo, šumělo a sténalo. Bylo to silné, magické. Hádám (nebo jsem to dokonce četl?), že dnes jsou tyhle věci zhasnuté, rozbité, ztracené. Jakož i tolik jiných nocí a rán, jako ty sloupy světla, které tehdy provrtávaly střechu Galerie Půda a tvářily se málem věčně. 

Všechno je stále s tebou

„Taky se ti někdy zdálo jeho psaní matné?“ přešlapuju s telefonem u ucha a snažím se zarazit naše nekonečné vzpomínání. „Tak to víš… Klíč k těm textům najdeš v knížce sebraných rozhovorů s ním, vyšla loni, určitě si ju pořiď,“ klade mi na srdce přítel P. P. a dodává, „jmenuje se to krásně, Radost je… vánek… teď si, člověče, nevzpomenu. Zajíček tam říká, jak jeden vlastně nic nepotřebuje, všechno, co je důležité, putuje stále s ním.“ Tak snad. Jeho koláže a objekty jsou nejspíš rozptýlené, ale knihy jsou vcelku dostupné, stejně jako různé hudební projekty, které udělal s DG 307, s Milanem Hlavsou, nověji třeba s Tomášem Vtípilem. K jeho posledním kulatinám vyšlo pěkné „zajíčkovské“ číslo Kulturního magazínu UNI (4/21). A kdo by se chtěl dojmout, ať otevře Švehlova Magora. Najdete tam scénu, jak se Pavel před odjezdem „ven“ navždy loučí s Mejlou. Je to jako ze smutného westernu. Ale tito až nečesky fotogeničtí frajeři o takové režimem nadiktované role jistě vůbec nestáli. 

Navštívil jsem později jeho čtení, ale osobně s ním mluvil už jen jednou. Na olomouckém festivalu poezie, někdy po přelomu milénia. Byl hádám říjen, ale připomínal spíš zvalchovaný červenec. Klusali jsme spolu parkem kolem hotelu Flóra, měl rozhalený plášť a typický svůj širák, a jak byl vysoký, připadalo mi, že ke mně shlíží odkudsi z podnebesí. „Takže, Martine…“ Ale co mi pověděl a co se pak přesně stalo, si chci nechat pro sebe. 

Ten den se mi rychle rozpadl na hrůzu, tíhu, vichr, žhavé střepy. Šel jsem k zemi jako sysel po sezóně a nakonec byl bezvládně transportován dom. „Ty vole, co to bylo?“ obořil se na mne nasraný řidič B. B., když jsme se příště potkali. „Ty jsi v tom autě tisíckrát vykřikl: Běžím s hovnem proti plátnu, do plátna to hovno zatnu!“ On to byl jen hodný šofér, v českém podzemí nebyl nikdy doma. 

Teď někde „v nadzemí“, snad už Doma, dlí básník Pavel Zajíček. „Zbavil se konečně tíhy, uviděl živýho bleska, zbyl tady svět, jak plátěná deska…“ A dál? Už nic. Ten název jsem si dohledal: „Radost je lehkost, vánek, studená voda…“ 

To určitě stačí. 

Pavel Zajíček 1951—2024