Nezávislá literatura v Bělorusku dnes už neexistuje

Jedním z mála tuzemských nakladatelů vydávajících dnes běloruskou literaturu je Pavel Mervart, pro něhož pracujete a který ve vás získal nejen redaktora, ale i autora a překladatele, jenž do Česka přišel koncem 90. let právě z Běloruska. Nejspíš na tom máte svůj podíl?

Pavel Mervart má můj velký obdiv jako naprostý nakladatelský profesionál, který se navíc nebojí jít do komerčně nepříliš lukrativních (jemně řečeno) projektů. Pro něj je rozhodující kvalita textu. A to je asi ten důvod, proč už řadu let spolupracujeme. Mám u něho jistotu, že knihu vydá kvalitně a poměrně rychle a že v nakladatelství pohlídají mé úlety, co se týče češtiny. Přece jenom nejsem rodilý mluvčí. Také chci poděkovat ministerstvu kultury za podporu mé překladatelské činnosti. Z běloruštiny se překládá bohužel málo, tak se snažím zaplnit ty největší mezery.

Jste podepsán i pod překladem nedávno vydané knihy Pro co si jdeš, vlku? – oceňovaného románu běloruské prozaičky a novinářky s pseudonymem Eva Vežnavec, která v současnosti žije v polské Varšavě. Co vás přimělo sáhnout právě po tomto titulu?

Evu Vežnavec (vlastním jménem Sviatlana Kurs) znám už řadu let, vždy se mi líbilo, jak píše, už od jejího prvního publikování v časopise Arche, to se psal rok 1998. V roce 2004 jsem ji poznal i osobně — chvilku jsme spolu dělali na Svobodné Evropě — a od té doby sleduji její tvorbu. Když roku 2019 vyšla kniha Pro co si jdeš, vlku?, přečetl jsem ji jedním dechem a okamžitě jsem věděl, že se jedná o vrchol Sviatlaniny dosavadní tvorby. Podobný pocit jsem kdysi měl z Europeany Patrika Ouředníka… Zkrátka, hned jsem začal s autorkou jednat, abych tuto věru nesnadnou knihu mohl přeložit právě já. Okamžitě s tím souhlasila, jelikož mě zná i jako spisovatele, ale pak to trochu drhlo ze strany běloruského nakladatelství. Nakladatelky z ženské literární iniciativy Pflaumbaum pochopitelně usilují o to, aby z Evy Vežnavec udělaly co největší hvězdu, takže hádám, že se jim nemuselo úplně líbit, že její zatím nejúspěšnější kniha nevyjde v Česku ve velkém nakladatelství. Ale to je jen moje domněnka. Nakonec jsme si porozuměli a všichni jsou s výsledkem spokojeni.

Max Sčur

Svědkyní dramatických událostí, jimiž si Bělorusko prošlo v průběhu 20. století, se v knize stává šaptucha, tedy lidová léčitelka, zaříkávačka, vědma. Je to figura, která se v současné běloruské literatuře vyskytuje častěji?

V běloruské literatuře je tento fenomén dnes docela populární coby součást návratu ke kořenům, na tohle téma vyšlo v posledních letech hned několik knih. První asi byla Šeptem od Vitala Voranava, zatím poslední je Šept od Siarheje Leskece — vloni získala „bronzovou“ Giedroycovu cenu. Je to dokumentární próza, kterou autor psal deset let, zachycuje životní příběhy skutečných šaptuch a je bohatě ilustrovaná fotografiemi, které pořídil sám autor během svých toulek Běloruskem. Oproti tomu kniha Evy Vežnavec, jakkoli tohoto fenoménu využívá coby stavebního prvku příběhu, není podle mě primárně o šaptuchách.

Je pravda, že stoletá vědma, jejíž smrt celé vyprávění rámuje, tu sehrává především roli svědkyně a glosátorky historických událostí a lidských dramat, vypovídajících mnohé jak o běloruských dějinách 20. století, tak o nátuře místních obyvatel i lidské povaze obecně. A musím říct, že místy je to dost drsné čtení, což se promítá i do jazykové stránky textu…

Víte, já vnímám román Evy Vežnavec především jako skvěle napsanou fikci. Připomíná mi Sto roků samoty od Gabriela Garcíi Márqueze: součástí vyprávění je drsnost, černý humor, přehánění, magie a tak dále. Jistě, historické události — stejně jako lidové zvyky — v románu hrají důležitou roli, ale jejich líčení v podání stoleté vypravěčky nesmíme zaměňovat s tím, jak se věci „doopravdy“ udály.

Pokud jde o jazyk knihy, ten je nesmírně básnický, mnohdy náročný i pro běloruského čtenáře, ale právě tím je okouzlující. Některá místa jsem s autorkou konzultoval: „Jaks to tady myslela?“ „A víš, že už ani nevím…“ Opravdu to psala v určitém vytržení, právě jako kdysi García Márquez svůj slavný román. Jinak autorka samozřejmě využívá mnoha regionalismů, archaismů, sem tam sáhne po hovorové „trasjance“ (bělorusko-ruské směsici) — o to všechno čtenář knihy v jakémkoli překladu zákonitě přijde. Proto se mi coby překladateli jevilo jako důležitější navodit celkovou atmosféru příběhu, místa a doby, v nichž se odehrává.

Sviatlana Kurs alias Eva Vežnavec 

Autorce je také cizí jakýkoliv romantismus — hlavní hrdinka (vnučka šaptuchy) je alkoholička, starou vědmu prožité století naplnilo hořkou skepsí a dosti nelichotivá je i charakteristika samotných Bělorusů coby „neslaných nemastných“, „ani živých, ani mrtvých“ či „národa bez emocí“. Jak byste charakterizoval svůj národ vy? A jak moc se na něm podepsalo posledních třicet let prožitých ve stínu Lukašenkova režimu?

Tak Bělorusové naštěstí nejsou živočišný druh, aby se jejich kolektivní povaha dala přesně popsat. U autorky se jedná o provokativní zobecnění, mířené pochopitelně do vlastních řad. Bělorusové jakožto lidé jsou samozřejmě velice různí. Za Lukašenka zažívají zhruba totéž, co zažívali Češi a Slováci za normalizace, a vyrovnávají se s tím podobně, tj. každý po svém. Někdo jde bojovat proti ruským okupantům do běloruského pluku v rámci ukrajinské armády, někdo sedí ve vězení, někdo se snaží do ničeho nemíchat a stará se o rodinu, někdo emigruje (jako já před 25 lety). Mě osobně spíše oslovuje autorčino (nebo vypravěččino) přesvědčení, že se osudy lidí jakoby „dědí“ v rámci jednotlivých rodin, že každá rodina má něco jako kolektivní karmu. Snažím se teď sepisovat příběh své rodiny a také stále narážím na to, že se osudy lidí opakují napříč celým minulým stoletím, tedy včetně jejich omylů. Rodiče mé matky například emigrovali před 2. světovou válkou do Argentiny, kde strávili třicet let, já sám žiji v zahraničí už těch pětadvacet… A tak dále. Kdybychom emigraci takzvaně „neměli v rodině“, možná bych býval volil jiné řešení. Teď je ovšem emigrace takzvané „kreativní třídy“ z Běloruska masovým fenoménem, od roku 2020 zemi z politických důvodů opustilo kolem 200 tisíc lidí.

A jak to tedy v současnosti vypadá s literaturou vycházející, respektive vznikající na území Běloruska? Lze hovořit o existenci dvojí literatury, oficiální a nezávislé, podobně jako tomu bylo v Československu za normalizace? A jakou pozici zaujímá na tamní scéně dnes nejznámější běloruská autorka, laureátka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Alexijevičová?

Tohle je bohužel otázka z doby před rokem 2020 neboli „před dinosaury“, jak žertem říká můj kamarád básník Siarhej Prylucki. Implikuje situaci, která tehdy skutečně existovala, ale už není. Musím zopakovat, že 200 tisíc lidí odešlo ze země, včetně obrovského množství literátů. Navíc od roku 2022 probíhá válka, Bělorusko přišlo o část své nezávislosti, Lukašenko se stal spoluagresorem Ruska proti Ukrajině. Území Běloruska je v kulturním smyslu spálená zem, kde se knihy (včetně těch od Alexijevičové) zakazují coby extremistické a klasičtí autoři jsou vyřazováni ze školních osnov na přání ruských mocipánů. Představte si, že by vám někdo zakázal Máj nebo Babičku — takhle jsme na tom dnes. „Normalizace“ v kulturním smyslu znamená tvrdou kolonizaci. Mluvit o existenci nějaké nezávislé literatury v Bělorusku se dnes už nedá, maximálně tak o existenci nezávislých autorů, kteří buď nemohou, nebo se bojí publikovat. Nebo jsou zavření za své politické postoje. Oficiální literatura je pouhé simulakrum, asi stejně jako Lukašenkovy „volby“.

Na druhou stranu, „nezávislá literatura v exilu“ je rovněž mýtus. Lidé potřebují něco jíst, proto hledají financování u západních nadací a institucí, jsou na něm životně závislí, jen běloruští emigranti je neuživí. A to financování je nedostačující. Světlany Alexijevičové — která se mimochodem podílí na zmíněné iniciativě Pflaumbaum a přispěla i na původní vydání románu Evy Vežnavec — a dalších rusky píšících autorů se tento problém netýká, protože překladatelů a překladů z ruštiny je dost. Naopak bělorusky na Západě (včetně Česka) skoro nikdo neumí, a běloruská díla se tudíž téměř nepřekládají.

Navzdory tomu je běloruský literární život v exilu nesmírně čilý. Některá běloruská nakladatelství se přestěhovala do zahraničí, vznikají nová, velký vzestup zažívají audioknihy, běloruština v diaspoře prochází v podstatě novou fází obrození (a novou fází útlaku v domovině). A tak dále, nuancí je nespočet. To všechno se ovšem, stejně jako politické struktury běloruské opozice, netěší po roce 2022 velkému zájmu ze strany evropské veřejnosti, a tudíž ani takové podpoře ze strany evropských institucí jako předtím. Zatímco Ukrajinci dnes potřebují zbraně, Bělorusové potřebují peníze na kulturu, aby se zachránili jako národ.

Mrzí mě, že navzdory snahám Bělorusů (včetně těch mých) jen málokdo běloruskou situaci sleduje a rozumí jí. Většina lidí buď žije v zaběhnutých představách z doby před rokem 2020, nebo jim běloruská situace v kontextu války na Ukrajině nepřijde důležitá. I proto si myslím, že jim seznámení se s aktuální běloruskou literaturou určitě prospěje.