Život je plus a minus

Pane Manne, nemohu se tomu vyhnout, jste vnukem Heinricha Manna, prasynovcem Thomase Manna, synem Ludvíka Aškenazyho, který se oženil s dcerou Heinricha Manna Leonií. Kdy jste si vlastně poprvé uvědomil, že pocházíte z tak slavné rodiny?

Po pravdě řečeno ani nevím. Nejvíc jsem bral na vědomí, že tatínek je známý spisovatel a že z toho pramení různé výhody, například lístky do tehdy beznadějně vyprodaného Semaforu. No ale to už mi bylo třeba patnáct. Do té doby… nijak jsem se tím nezabýval. A rodinou mé matky dlouho celkem jen sporadicky — v jakýchsi fragmentech, postupně. Vyrůstal jsem velmi „česky“.

S kým z rodiny Mannových jste se setkal osobně?

S Fridem Mannem, to je vnuk Thomase, a s jeho ženou, jejíž otec byl fyzik Heisenberg, takže o Nobelovy ceny u nich doma nebyla nouze. Frido byl v devadesátých letech často v Praze a „nové časy“ s námi intenzivně prožíval. I se tady velmi hezky angažoval, zorganizoval a zařídil financování velkorysých vzdělávacích programů a workshopů, které se týkaly psychoterapie. On je psycholog, tedy profesor, mimo různé jiné činnosti a ukončená studia. Pak jsme se nějak trochu dětinsky rozkmotřili, celkem v rámci rodinné tradice. Letmo jsem se setkal s Golo Mannem. Ten napsal úžasnou knihu o Valdštejnovi a o českých před- a pobělohorských časech.

V knize Poste restante mimo jiné píšete o návštěvě Lübecku se svojí maminkou, města, kde se bratři Heinrich a Thomas Mannové narodili a odehrává se tam román Buddenbrookovi Thomase Manna. Jaká ta návštěva byla, jak se vám město líbilo a vrátil jste se tam ještě někdy?

Lübeck je hezké město. A já mám severní Německo — nekonečná zelená rovina, mezi tím nějaký potůček a městečka z červených cihlových domů a pak moře — docela rád. Návštěva to byla tehdy zajímavá a zvláštní, byla to jakási význačná událost, přijel spolkový prezident Richard von Weizsäcker, vzpomínám si na premiéra spolkové země Šlesvicko-Holštýnsko, který tam byl, takový oslnivý, šarmantní, duchaplný muž, který pak spáchal dost mysteriózní sebevraždu, když se ukázalo, že byl hlavně všestranný podvodník a bez povzbuzovací medikace by snad sotva svedl holou větu… Má matka už byla těžce nemocná, pozvali ji, potřebovala doprovod a tím jsem byl já. Jinak bych tam asi nejel, já se takovým akcím spíše vyhýbal. Ale poznal jsem tam pár zajímavých lidí, rád na to vzpomínám. Pak jsem v Lübecku ještě párkrát byl, pokaždé na nějaké pozvání, to již byly skromnější události, jednou i se svými dvěma dcerami. A teď si vzpomínám, že jsem tam i četl ze své knihy.

Která díla Mannových máte rád?

Tak zdaleka ne vše jsem od nich četl. Ale co jsem četl, to se mi líbilo a hodně. Od Heinricha speciálně jeho nejslavnější „bestsellery“ Profesor Neřád a Poddaný. To jsou vtipné a neobyčejně povedené romány, řekl bych. Poddaný měl svého času obrovský společenský dopad. A Profesor Neřád díky filmové verzi Modrý anděl láká všude možně ke stále novým adaptacím a variacím. Momentálně se připravuje jako muzikál v Londýně. Od Thomase Manna jsem zvlášť rád četl Smrt v Benátkách, moc rád mám jeho novely Zmatek a raný žal nebo Mario a kouzelník, samozřejmě román Kouzelný vrch. Četl jsem to vše až jako dospělý muž v originále, jsou to opravdu dobré knihy. A ty ostatní, které neznám, předpokládám taky, alespoň některé. Klaus Mann, syn Thomase Manna, je také senzační spisovatel, jeho Mefisto je perfektní. A různé povídky, kde se hodně kouří hašiš a tak všelijak, také dost čtivé. O Golově knize o Valdštejnovi jsem se už zmínil.

Vaším tatínkem byl spisovatel a scenárista Ludvík Aškenazy, který měl docela dobrodružný život, jak o tom píšete v knize Poste restante. Jaký byl, jak na něj vzpomínáte a které jeho knížky máte rád?

Na tatínka vzpomínám často a rád. Dodnes se mi o něm někdy zdává. Byl to milý, zvláštní a velmi nadaný člověk. A na co pracovně sáhl, to se mu vlastně dařilo. V šedesátých letech byl velmi slavný, s jeho pohádkovým románem Putování za švestkovou vůní vyrostla celá generace, Dětské etudy byly permanentní bestseller, Psí život a Vajíčko jsou krásné povídkové sbírky, Milenci z bedny a Ukradený měsíc moc pěkné knížky o dětech, částečně i pro děti. Černá bedýnka byl zvláštní a úspěšný lyrický experiment, jeho divadelní hry bývaly vyprodané… Když jsme emigrovali, tak to vše bylo samozřejmě fuč. Ale on se tím nezabýval, nebyl ani trochu zatrpklý, bral to, jak říkal, jako hru. A byl dál úspěšný, na jiné úrovni samozřejmě, psal pohádky, rozhlasové hry, televizní scénáře — a to ne do šuplíku. Byl velmi pracovitý, ale vypadal, že vůbec nic nedělá. Já mám rád všechny jeho knížky.

Zaujalo mě, že své texty diktoval písařkám, nebo dokonce i vám. Proč?

Čeština nebyla jeho mateřštinou, myslím si, že zpočátku nevěřil zcela svému písemnému projevu. Ale to je jen moje hypotéza, nikdy jsme se o tom nebavili. A pak si na to, myslím, zvykl, byl to jeho pracovní styl. Líbilo se mu, domnívám se, okamžitě vnímat, jak jeho věta nebo dialog funguje, působí. Byl dialogový mistr, proto psal rád rozhlasové hry. Diktoval různým lidem, i třeba Arnoštu Lustigovi, když ten se spisovatelské řemeslo ještě trochu doučoval.

Když jste v srpnu 1968 emigrovali do Mnichova, jak jste na tom byl s němčinou a kde jste se ji pak naučil?

Maminka se mnou chtěla mluvit jako s dítětem německy, ale já to odmítal a tvrdil pevným hlasem: Já jsem Čech. Jednou mne dala ve Východním Německu na prázdniny do jakéhosi internátu, ale odtamtud jsem utekl. Takže jsem na tom byl s němčinou celkem bídně. Emigranti, kteří měli aspoň maturitu, dostali tehdy ve Spolkové republice stipendium na jazykové kurzy do Goethe-Institutu, tak jsem tam chodil půl roku a poznal sám na sobě, že člověk se může učit a naučit cizí jazyk i jinak než jako ruštinu, kterou jsem se zcela bezvýsledně učil snad devět let. Ale jakési základy němčiny jsem asi i tak už měl. A nejsem si jistý, zdali se jazyk přeci jenom malinko nějak nedědí…

Co vás přivedlo ke studiu filmové akademie v tehdejším Západním Berlíně a pak k práci scenáristy a režiséra pro německé televize?

Už v Praze jsem udělal na jaře 1968 přijímací zkoušky na FAMU na scenáristiku. Mimo jiné u Milana Kundery. Ten by mne snad učil. Chtěl jsem být, celkem dost neskromně, spisovatelem a přišlo mi to k tomu jako vhodné vzdělání. Na FAMU už jsem nenastoupil. V Německu neplatila má maturita. Udělat ji znovu, což byl předpoklad pro nějaké studium, mi přišlo, po zkušenostech s tou první, dost svízelné. Otec měl známého, ten byl profesorem slavistiky v Edinburghu a napsal otci, že mi zařídí, abych tam mohl studovat. Ale představa, že se budu zabývat hlavně ruštinou, mě tehdy ani trochu nelákala. Kdyby mne lákala, byl bych dnes jiný člověk, částečný Skot, slavista s britským pasem. Taková je také emigrace, nabízí různé náhradní, překvapivé identity. Rozhodnutí musí padnout většinou rychle. V mém případě nám Jiří Weiss, český režisér, řekl, že v Západním Berlíně je celkem nová Filmová akademie, byl tam profesorem. Ovšem v té chvíli již vyhozeným, protože v rámci studentských reforem roku 1968 studenti z té akademie kdekoho, kdo jim politicky nevyhovoval — byli radikálně levicoví —, vyhodili. Ale také zavedli, že ke studiu není už zapotřebí maturita. Jen talentové zkoušky. Pracoval jsem ještě v Československu jako elév a asistent režie v Národním divadle, pak jsem udělal ty zkoušky na FAMU, chtěl jsem psát… Po divadelních reflektorech a celé té vůni komediantství se mi velmi stýskalo, možnost, že se k tomu zase nějak dostanu, byla lákavá. Zkoušky jsem udělal. Češi měli tehdy, v roce 1969, protekci, bylo dost těžké se na tu akademii dostat. No a když jsem ji, řekněme, ono to není zcela přesně vystihující slovo, dostudoval, tak se mi podařilo dostat v berlínské televizi zakázku na první dokument jako autor a režisér. A následovala další zakázka a pak zas, dvacet let, každý rok jeden nebo dva televizní filmy, dokumenty, dětské seriály, detektivky a tak. Až do roku 1989, pak ta intenzita byla trochu menší, protože jsem byl hodně v Česku, takže jsem spíše psal scénáře, to jde i na dálku.

Jak na vás tehdy Západní Berlín působil?

Velmi zvláštně, fascinujícně, i trochu depresivně, to hlavně bouřlivě levicovým vzepětím všech mých vrstevníků, nebo aspoň těch, s kterými jsem přišel do styku.

Co jste například v Německu natočil? A vzniklo něco i u nás po roce 1989?

Většinou jsem napsal scénář i režíroval, někdy jen režie. Jindy jenom scénáře — to praktikuji i v současnosti. Jeden jsem napsal se svou dcerou a točil se před pár lety v Praze. Vše pro televizi, ARD a ZDF, formáty od 30 do 90 minut. Natočil jsem i jeden kinofilm, ale krátký, „předfilm“, snad 14 minut. Ale na druhé straně zase běžel na Berlinale v hlavní soutěži. Ovšem to, co jsem si představoval, jak by bylo prima točit v Čechách, kdybych mohl, to bylo v dobách, kdy jsem sem nesměl ani přijet, tak to se mi pak vůbec nepodařilo, dodnes nevím proč. Celkem jsem se snažil, ale nějak do prázdna. V roce 2001 jsem natočil film pro Českou televizi podle hry mého otce, jmenuje se trochu komplikovaně Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem. Měl hvězdné obsazení, Aňa Geislerová a Pavel Landovský v hlavních rolích a další esa v menších rolích, a myslím, že nebyl špatný. Ale když se vysílal, tak probíhala zrovna nějaká velkolepá televizní krize, takže to zapadlo a pokusy o následné projekty tak dlouho nefungovaly, až jsem se o ně přestal snažit. Dost mne to mrzí, ale zase na druhou stranu, prostě tak se to stalo a hotovo. A možná bych se nedostal ke svému psaní a knihám.

Ve Stříbrném kouzelníkovi v jedné scéně metaforicky popisujete, jak se český národ cítil po srpnové okupaci roku 1968: jedna postava upozorňuje druhou, že sedí na poplivaných schodech, a ona odpovídá: „Když jsme poplivanej národ, tak můžu sedět na poplivanejch schodech, to se akorát hodí.“ Nebo jinde píšete, že žijeme „… v zemi zaslíbené tomu, kdo má pech.“ Po Čechách se vám v emigraci jistě stýskalo, ale zároveň jste musel být rád, že žijete ve svobodném světě. Co vám emigrace dala a vzala?

Ta věta je metaforická, ale také reportážní, ten rozhovor se takto tehdy odehrál, mezi dvacetiletým chlapcem a osmnáctiletou dívkou. Vím to z první ruky, byl jsem jeho účastník. Ale po Československu a Praze se nám všem, myslím rodině, a mně speciálně velice stýskalo. Nikoliv po tom konkrétním z doby normalizace, to jsem neznal a podle toho, co z něj přes dráty na druhou stranu dolétlo, ani poznat nechtěl, ale po tom, jaké jednu dobu bylo a hlavně jaké mohlo být. Byl to silný pocit ztráty a bolesti, na který si člověk časem zvykl jako na nějakou jizvu, se kterou žije a která je někdy ticho a někdy se intenzivně ozve. Ale přesto, i s jizvou se dá dobře žít. Co mi emigrace vzala, je jasné: jazyk, kamarády, vztah s dívkou, o který jsem stál, pocit kulturního souznění i v nuancích a nelehce sdělitelných komunikačních vibracích, vůně, pocit domova… A co mi dala? Tak jazyk, snad určitý nadhled, vnímání souvislostí, o kterých jsem nevěděl, bezstarostné cestování, svobodu, určitou sveřepost se uživit a aspoň nějak se „prosadit“ v ne zcela kompatibilním prostředí, a to trucovitě po svém, dvě dcery, následně dva vnuky, všelijaké zážitky, které bych nezažil… Kundera jednou napsal, že člověk by musel mít dva životy, žít je a porovnat, aby pak věděl, co bylo správné rozhodnutí. Ale já bych to své, nemaje tedy to zmíněné srovnání, měnit nechtěl.

V románu také píšete, že „život je maškarní bál“ a že „život je plus a minus“. Jaké jsou ty vaše plusy a minusy, teď už nejen vztaženo k emigraci?

To je vážná otázka a nemohu na ni seriózně odpovědět, protože to je i otázka intimní a velmi soukromá a nějakou jakoby duchaplnost nebo až banalitu tady nechci nabízet. V každém případě jsem vždy až do chvíle, kdy už to jde hodně ztěžka, optimistou, mám rád pohádky a happy endy a věřím na ně, aspoň na občasné. Mrzí mne pár hloupě promarněných šancí a mrzí mne leckteré mé chování, ale měl jsem hodně štěstí, zažil pár velmi laskavých zázraků a mnohá plus a doufám v ně nadále. A jistě, někdy je to „minus“ najednou obrovské a bezostyšně rozhodné, to já samozřejmě také vím.

Na čem pracujete teď, píšete něco? A co rád čtete?

Píšu, chtěl bych napsat aspoň ještě jeden román a snažím se o něj. Také píšu s dcerou scénář pro jednu německou produkci. A ještě nějaké drobnosti. Čtu, co mi přijde pod ruku, teď jsem zrovna dočetl Hodiny od Iana McEwana, o tom se hodně mluví i píše, pak takový německý bestseller Lichtspiel od Daniela Kehlmanna, o režiséru Pabstovi, finále, pro mne mimochodem trochu pochybné, se odehrává v Praze. Dnes jsem si v Knihobotu koupil mně neznámý román od Pamuka… Čtu hlavně prózu, buď novou, nebo něco, co jsem v životě vynechal, a toho je tedy hodně.