Nechci se identifikovat s žádnou diagnózou

Poetický text zažívá obrodu ve výtvarné nebo audiovizuální tvorbě. Pro tebe je prolnutí uměleckých žánrů přirozené, pohybuješ se mezi vizuálním uměním a poezií. Cítíš se být více básnířkou, nebo vizuální umělkyní?

Texty jsou nedílnou součástí vizuálního umění. Básnické sbírky mi vycházejí knižně, ale například fragmentární texty jsou ve vizuálním umění běžné. Svou tvorbu považuji za jeden celek, nedělím ji na vizuální a literární část.

V díle Dirty Sorry — v rámci výstavy Galerie hlavního města Prahy Myslet obrazem / Vizuální události Miroslava Petříčka — jsi třeba představila rozsáhlý soubor omluv vyrytých na skleněných tabulkách. Můžeš to trochu představit?

Omluva může být velmi intimním, ale také — naopak — oficiálním úkonem. V Dirty Sorry spojuji společenskou kritiku s křehkostí omluvy. Přívlastky jednotlivých „omluv“ tvoří obraz současnosti, jak se ukazuje v médiích i na obalech různých výrobků. Nejde jen o doznání a vyjádření lítosti, ale také o důkazní materiál. Rozsáhlý a záměrně monotónní výčet omluv tematizuje zranitelnost a vyčerpání, především však připomíná, jak snadno se lze ocitnout v pozici poražených. Omluvy původně zaznamenávané rukou na listy poznámkového bloku jsem přenesla na skleněné tabulky stejného rozměru — do průhledného, křehkého materiálu. Slovo „sorry“ je v češtině příznakové, s českým „promiň“ by to nefungovalo. Podobné to bude v jiných zemích bývalého východního bloku. Myslím si, že mimo Východ by to nebylo srozumitelné. Všechny přívlastky jsou opsané z obalů, médií a reklam v našem okolí, dílo je provázané s místním prostředím. Na výstavě v sam83 v České Bříze byly omluvy vystavené všechny, v GHMP v Městské knihovně jich bylo 240, tedy méně než polovina souboru.

Mnoho současných autorů pojímá svět umění jako jistou formu terapie. Jak se k tomu sama vztahuješ?

Tvorba pro mě rozhodně není terapií a také nechci přijímat zodpovědnost za problémy sociálního prostředí skrze introspekci a seberealizaci. Nechci se snažit, neléčím se, nepovažuji se za nemocnou. Elsa Aids má v jedné básni ironický verš „kdo se neléčí, může jen nakazit“. Součástí trendu je identifikovat se s diagnózami a s tím nesouhlasím.

Ano, v tvém případě mi nepřijde, že by ses dopouštěla nadbytečné psychologizace nebo reagovala na nějaký dobový umělecký trend. Stěžejním tématem tvé tvorby je přesto zranitelnost, tělesnost, intimita, duševní zdraví. To nejsou aspekty, které by v současném umění stály někde na okraji.

Chci zobrazit zranitelnost, ne ale v zúženém významu vztaženém ke zdraví, ale ve významu sociální, ekonomické a mentální zranitelnosti a s nimi souvisejícího vyčerpání. Obracím se také k porevoluční transformaci Česka, nesené metaforou léčení. Ani v umění ale samotná kritičnost nestačí.

Jak ale skloubit něco velmi introspektivního s něčím celospolečenským? V anotaci tvé poslední sbírky Puma M se dočítáme, že nejpodstatnější jsou v ní dva póly: lyrika a feminismus. Nebo se pletu a vše osobní je pro tebe politické a naopak, jak se teď hodně v uměleckých kruzích zdůrazňuje? 

Básně v Pumě M nejsou osobní ani neosobní, soukromé a veřejné jsou tu vzájemně prostupnými oblastmi. Nejde o ztotožnění, pro jejich vztah je podstatné právě jejich prolínání, a básně tak nejen vyznívají, ale byly tak i vytvořeny. Částečně totiž vznikaly pomocí koláže. Zdá se mi, že jejich jazyk funguje ve chvíli, kdy se prolíná a stírá, co je citát, co je parafráze a co je přímo má výpověď. Jde tedy o několik promluv, které se spojují do jedné a které se navzájem modifikují.

Důležitá je proto pro tebe i estetická a formální autonomie textu, tvůj rukopis je leckdy až sterilně neemoční. Jak obtížné je mluvit o svém já na pozadí analytického slovníku?

Analytický je spíš můj přístup. Co se týče sterilnosti, jde spíš o důsledek určitého typu psaní. Básně jsou strohé, protože potřebuji být konkrétní a věnuji pozornost detailům. Redukce je jednou z metod, s nimiž je to možné. Zároveň také způsobí, že básně vyznívají abstrahovaně. Nejsou autonomní, jenom neodděluji jejich formální stránku od té obsahové.  

Básně ve sbírce Puma M nesou anglické názvy různých odstínů — pokud tedy ten úvodní soupis čteme jako obsah…

Básně nemají názvy, a tak jsme s Michalem Rydvalem, mým nakladatelem, který stojí také za podobou knížek Fra, namísto obsahu vložili názvy odstínů rtěnek. Chtěla jsem naznačit, že budou následovat básně o zkušenostech žen v Česku. Jde o mnohohlasý soubor pozorování, střídám v nich první a třetí osobu ženského rodu.

Mohla bys ten postup víc přiblížit? Připomíná mi to některé myšlenky literární teoretičky Marjorie Perloff z její knihy Unoriginal genius, kde popisuje, jak uměleckou originalitu a kreativitu nahradila schopnost pracovat a manipulovat s informacemi. Básník už slova nevynalézá, ale třídí je, objevuje souvislosti mezi nimi.

Autorku neznám, neorientuji se v současné literární teorii. Uvedu spíš několik věcných poznámek. Do poslední knížky jsem zahrnovala textové fragmenty z různých zdrojů, ale brzy mi bylo jasné, že v původní podobě je není možné použít. Potřebovala jsem je přepsat, což se netýkalo jen jich, ale i vlastních textů. Při každé z revizí jsem je také různě přeskupovala, kolážovala a tak mezi nimi nacházela nové souvislosti. Výsledné textové koláže tak s náhodou vůbec nepočítají. Ale všechen materiál, který  zbyl, je jen odpad.    

Kde nejvíce čerpáš inspiraci pro svou poezii?

Vlastně si nejsem jistá, jestli mluvit o inspiraci. Tvořím v rámci každodenního života a ten je i předmětem mé tvorby. Pozoruju hlavně všední situace a jejich detaily, podněcuje mě osobní zkušenost, tu mohu v umění zobecnit. Zároveň mezi životem, jeho záznamem a dílem je rozdíl. Důležitý je pro mě jejich vztah, vlastní záznamy proto používám jako konstrukční pomůcky. V uměleckém provozu to ale není oblíbená metoda, protože samotné dílo dnes nikoho moc nezajímá. Často se víc řeší situovanost autorek a autorů a mnohem méně to, co a jak dělají.