Přála bych si, aby děti důvěřovaly svým vlastním emocím a touhám

Vaše kniha Ani holka, ani kluk prozkoumává nebinární genderovou identitu, která není v české literatuře zatím silně zastoupena, zejména ne v literatuře pro mladší čtenáře. Jak vnímáte v Česku diskusi o tomto tématu? Jsou lidé přístupní o něm zjistit víc?

Určitým způsobem se česká společnost liberalizuje, ale záleží na tom, jestli se o konkrétní problematice lidé dozví víc z vlastní iniciativy anebo jestli se k nim téma dostane pasivně. Je rozdíl, jestli trans témata vypráví ti, kterým jsou osobní, anebo televizní pořad snažící se vytvořit senzaci, která prodává.

Kniha nese podtitul „Vyprávění o tom, jak být sám sebou“, což je dnes pro mladší generace snazší i díky otevření nových témat v kultuře a pojmenování řady fenoménů, které byly dříve tabuizované. Vidíte sama posun oproti létům vašeho dospívání ve společenské debatě?

Když jsem se v pubertě vyoutovala jako gay, například o rovnoprávném manželství pro stejnopohlavní páry jsem se nic nedočetla — nebylo to téma. Dnes by v mém okolí pravděpodobně nikdo neměl námitky proti uzákonění sňatků pro všechny, avšak většina z nich předpokládá, že rovnoprávná část je již obsažená v registrovaném partnerství. Míra tolerance se možná zvýšila, ale má své limity a lidé obecně stále často vnímají queer lidi příliš stereotypně, jako by existoval pouze jeden archetyp pro gaye, lesby nebo trans osoby.

V čem je tato archetypální zkratka problematická?

Na základě toho je pak s queer lidmi zacházeno nemístně. Čelí podivným otázkám a očekávání, protože nesplňují pomyslná a dost dramatická kritéria. Nicméně, kromě každodenních trapných momentů to zamotá hlavu těm, kteří ke své queer identitě teprve přicházejí a mohou mít pocit, že se musí podrobit určitému typu chování.

Doufáte tedy, že vaše publikace posune všeobecné vnímání lidí, kteří se necítí být „ani holkou, ani klukem“?

Nevím, jestli to pouze jedna kniha zvládne, ale bylo by ideální, kdyby pomohla vnímat přítomnost trans a nebinárních lidí jako obohacení společnosti, a ne jako hrozbu. 

Dílu předcházela diplomová práce They Them, která vás dostala mezi finalisty soutěže Czech Grand Design. Narazila jste při studiu materiálů na něco, co vás upřímně zarazilo nebo překvapilo?

Veškerý materiál jsem posbírala z literatury a internetu a díky knize se teď seznamuji s trans a nebinárními lidmi z Česka. Jejich příběhy mě hodně zajímají, protože reflektují současnou situaci. Zarazily mě každopádně životní podmínky trans lidí, kterým po coming outu museli čelit. Jakmile začali s tranzicí, ve velké míře se od nich jejich nejbližší distancovali. Následkem toho vznikly queer komunity, které nahrazovaly určitou rodinnou péči, ale není dobré si to příliš romantizovat. Pro každého jedince bylo velmi náročné být na spoustu věci sám a trvalo dlouho, pokud vůbec, než se dokázali v životě stabilizovat.

Je to dosud aktuální problém, nebo se ho daří osvětou postupně odbourávat?

Nejsem schopná říct, jaká je situace ve všech koutech světa, ale určitým způsobem to je stále aktuální problém. Třeba v Evropě mají queer lidé relativně vysokou šanci zajistit se materiálně, ale může je dohnat úzkost z předchozích sociálních zkušeností, což má silný vliv na jejich zdraví.

Knihou se vine příběh chlapce Lukáše, který postupně odhaluje, že není nutné se omezit v životě na dvě škatulky, protože na světě je celá řada míst, kde lidé žijí mimo striktní dichotomii. Vzpomenete si, jaké pro vás samotnou bylo toto zjištění?

Dětem jsme schopni vštěpovat transfobii nejrůznějšími způsoby odmalička, a proto dá opravdu zabrat se veškerých předsudků v dospělosti zbavit. Sama jsem dlouho nedokázala pochopit pojem „spektrum genderové identity“ a možnost, že jsem trans, mě dokonce děsila. Měla jsem pocit, že jsem v beznadějné situaci. Až když jsem se dostala k vyprávění o zkušenostech trans lidí, dokázala jsem si představit, že to přežiji, že to zvládnu. Byla to úleva. Sice úleva krátkého trvání, ale čím víc příběhů jsem si v sobě nashromáždila, tím víc jsem získala odvahy být sama sebou.

Jednotlivé epizody, kterými Lukáš prochází, budou pro řadu dětských čtenářů povědomé. Jak tyto mikropříběhy odrážejí vaše vlastní zkušenosti a co byste chtěla, aby si z nich čtenáři odnesli?

Pro mě je přirozeně snadnější přemýšlet vizuálně, a jakmile jsem víc a víc vzpomínala na svoje dětství a hlavně na školní prostředí, byla jsem schopná příběh seskládat jako skládačku. Chtěla bych, aby čtenáři poznali, jaký vliv může mít nedotknutelná autorita dospělých na děti. Hlavně bych chtěla, aby děti poznaly, že mohou důvěřovat svým vlastním emocím a touhám.

Každou z kapitol o nebinárních lidech z různých koutů světa doplňuje velká ilustrace, která evokuje úvodní obrázek Lukáše. Co tyto ilustrace symbolizují?

Velké portréty, které začínají každou kapitolu, slouží k navázání očního kontaktu se čtenářem. Potenciálně tak nabízí možnost seznámit se s někým, s kým bychom se jinak nedali do řeči.

V závěru knihy Lukášovi nabídne pomocnou ruku nečekaná osoba. Vycházela tato scéna z osobních zkušeností, nebo je spíše motivem, který byste přála do života všem dětem, které žijí v podobném pocitu zmatku a beznaděje jako dříve vy sama?

Ta scéna je upravená kvůli příběhu, nicméně do mého života taková osoba před nedávnem přišla a tu jsem v knize chtěla poctít. Pomohla mi tím, jaká byla a jak se chovala ke mně a dalším lidem. Sára v komiksu ztělesňuje empatii, kterou můžou zrcadlit ti čtenáři, kteří sice svůj gender nijak neřeší, ale znají někoho, kdo ano.