Básník i malíř filmového plátna

Filmografie Františka Vláčila čítá dvanáct celovečerních hraných filmů, jeden krátkometrážní, dva středometrážní, jeden televizní a do dalšího přispěl režií jedné ze dvou filmových povídek. Kromě toho natočil téměř dvacítku filmů dokumentárních. Na většině z nich se podílel i jako scenárista, proslulá je jeho spolupráce se spisovatelem a scenáristou Vladimírem Körnerem. Často si pro své filmy volil literární předlohy. Jeho výtvarné nadání a malířské vidění se projevilo ve scénářích, které byly pověstné tím, že jsou to v podstatě výtvarná díla. Herečka Marta Vančurová, která hrála ve Vláčilových Stínech horkého léta po boku Juraje Kukury, vzpomínala v jednom rozhovoru na slova kameramana Ivana Šlapety, který z legrace říkával: „Já jsem jenom strojník, Vláčil to má stejně všechno namalované…“ Vláčilovy nejlepší filmy vynikají nejen úchvatnou výtvarnou stránkou, kterou mu pomohli realizovat špičkoví kameramani, ale také osobitou poetikou, jaká nemá v české kinematografii obdoby.

František Vláčil pocházel z Českého Těšína, krátce studoval na UMPRUM v Praze u Antonína Strnadela a Františka Tichého, protože zpočátku usiloval o vlastní výtvarnou tvorbu, ale pak vystudoval dějiny umění a estetiku v Brně. Už v době studií se zajímal o film a začal pracovat jako scenárista a režisér v brněnském studiu kresleného a loutkového filmu. Později nastoupil do nově zřízeného Studia populárně vědeckých a naučných filmů v Brně. Během povinné vojenské služby ve filmovém studiu Československého armádního filmu točil různé instruktážní a propagandistické snímky. V hrané kinematografii debutoval filmovou povídkou Pronásledování (1958), která spolu s povídkou Bloudění režiséra Milana Vošmika vytvořila film Vstup zakázán (1959), jež zachycoval život pohraničníků. Samostatným Vláčilovým debutem bylo poetické drama Holubice (1960) podle knihy Otakara Kirchnera, které soutěžilo na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách a zaznamenalo veliký ohlas.

Po historické filmové baladě Ďáblova past (1961) volně podle románu Alfréda Technika Mlýn na ponorné řece, odehrávající se v první polovině 18. století, v období, kdy katolická církev vynakládala mimořádné úsilí na postupnou rekatolizaci a na zvýšení svého vlivu, následovala v druhé polovině 60. let tři Vláčilova vrcholná díla Marketa Lazarová, Údolí včel a Adelheid. I když po této trojici následovaly další nesporně zajímavé tituly, žádný z nich se už kvalitou ani významem tak hluboko do dějin nejen našeho, ale i světového filmu nezapsal.

Marketa Lazarová (1967) je volným přepisem románu Vladislava Vančury, scénář napsal spolu s Vláčilem František Pavlíček a titulní roli vytvořila slovenská herečka Magda Vášáryová. Filmová rapsodie se odehrává v polovině 13. století a naprosto jedinečným a brilantním způsobem se v ní prolíná lyrická a epická složka. Práce na scénáři a přípravy na natáčení trvaly tři roky a další skoro tři roky se film natáčel. Od diváka vyžaduje maximální pozornost a soustředění, Vláčil zvolil vyprávěcí i obrazové prostředky, které nikomu nic neusnadňují. Úspěch u kritiků provázel i úspěch divácký, v kinech film vidělo přes milion lidí. Časopis Film a doba pořádal v roce 1968 anketu o nejlepší film roku 1967 a Marketa Lazarová vyhrála a porazila filmy jako Hoří, má panenko nebo Sedmikrásky. Film je ceněn i s odstupem: v roce 1994 byl na festivalu v Karlových Varech zvolen nejlepším českým filmem všech dob a tento titul obhájil i v anketě pořádané v roce 1998.

Kritik Jaroslav Boček ve Filmu a době (č. 11/1967) řadil Marketu Lazarovou k nejlepší dobové světové produkci: „Jen si přiřaďte k Marketě Lazarové třeba […] Sladký život, a třeba i Antonioniho Dobrodružství a Bergmanovu Sedmou pečeť a Wajdovy Popely a třeba i Resnaisův film Válka skončila, přečtěte si scénář Tarkovského Andreje Rubleva – a máte tu průřez vším dobrým, co v posledních letech v Evropě vzniklo a vzniká…“ Boček píše o tom, že „krása toho díla je místy až drtivá,“ což platí dodnes. Jaromír Blažejovský srovnával Marketu Lazarovou s filmy jako Andrej Rublev, Evangelium sv. Matouše, Sedmá pečeť, Pramen panny či Stíny zapomenutých předků. Časté přirovnávání k Tarkovského Andreji Rublevovi (1966) se objevuje dodnes. Jak ale píše Petr Gajdošík ve své vláčilovské monografii, tak v době vzniku Markéty Lazarové ale Rubleva skoro nikdo neviděl, a tak šlo spíš o jakési „tušení souvislostí“. Nabízí se také otázka, jak by se Vláčilova tvorba vyvíjela, kdyby podobně jako Tarkovskij emigroval a nemusel v době normalizace čelit dobovým tlakům. Na druhou stranu si lze Vláčila v emigraci představit jen těžko.

Z pozdějších zahraničních ohlasů uveďme alespoň jednu z francouzských recenzí disku s restaurovanou Marketou Lazarovou, jak ji uvádí web Nostalghia.cz v sekci věnované Vláčilovi: recenze označuje film jako „vznešenou fresku“. „Stejně jako u Tarkovského je zřejmé, že Vláčil se nikdy nevydává snadnou cestou, používá různé [dramaturgické] elipsy, flashbacky, detailní záběry tváří, to vše na pozadí širé prázdné krajiny. Jeho obrazy jsou stejně působivé jak u popisu tehdejšího venkovského života, tak u útoku na lesní tvrziště.“ Recenzent Jean-Charles Lemeunier zmiňuje slova Christiana Lucase z doprovodného komentáře k filmu, který „připomíná, že Coppola rozhodl, že Marketa Lazarová je jeden z nejlepších historických filmů všech dob“, a že by bylo „těžké mu dokazovat, že se mýlí“.

Údolí včel bylo dokončeno v roce 1967, ale do kin se dostalo až v květnu 1968. Příběh opět ze středověku, z poloviny 13. století, má podobnou náladu a poetiku jako Marketa Lazarová, ale je daleko přístupnější, a proto možná i populárnější. Jde o první spolupráci Vláčila s Vladimírem Körnerem. Petr Čepek a Jan Kačer tu podávají jedny ze svých nejlepších hereckých výkonů v rolích příslušníků řádu německých rytířů, jejichž přístup k víře, Bohu a životu nemůže být odlišnější.

Naproti tomu Adelheid (1969), natočený podle novely Vladimíra Körnera, se odehrává v Sudetech krátce po skončení druhé světové války. Bývalý voják ze západní fronty (Petr Čepek) je přidělen jako správce znárodněného majetku do jedné vesnice. Je ubytován ve vile po místním aktivním nacistovi, kde se setkává s jeho dcerou (Emma Černá), která zde čeká na odsun. Jejich lásce nepřejí nejen traumata, která si oba prožili, ale ani rozporuplná doba, v níž není místo na soucit. Po roce 1970, v době normalizace, byl film uváděn jen sporadicky, jako řada jiných.

Po tomto filmu se Vláčil ocitl v nepřízni představitelů filmového studia Barrandov. Vyhozen nebyl, ale dramaturgie zamítala všechny jeho předložené náměty. A tak se Vláčil uchýlil do Krátkého filmu, kde mezi lety 1972 až 1976 natočil dva středometrážní hrané filmy Pověst o stříbrné jedli (1973), opět ve spolupráci s Körnerem, a Sirius (1974), a krátkometrážní dokumenty zasvěcené umění a architektuře: Město v bílém, Praha očima sochaře, Karlovarské promenády a Praha secesní.

Na Barrandov se Vláčil mohl vrátit až s filmem Dým bramborové natě (1976) podle románu Bohumila Říhy Doktor Meluzin, který vypráví o stárnoucím pražském lékaři, jenž se po emigraci své ženy vrací do kraje svého dětství, aby zde nalezl nový smysl života. Ztvárnil ho Rudolf Hrušínský, pro nějž to byl po několika letech zákazu návrat na filmová plátna. Následovaly Stíny horkého léta (1977) podle námětu a scénáře Jiřího Křižana, odehrávající se dva roky po skončení války na osamělém statku v Beskydech, jehož obyvatele ohrožuje skupinka banderovců. Koncert na konci léta (1979), jehož spoluscenáristou byl Zdeněk Mahler, přináší obrazy ze života skladatele Antonína Dvořáka (Josef Vinklář).

Osmdesátá léta jsou ve znamení posledních pěti Vláčilových hraných filmů; tři z nich jsou spojeny s literárními předlohami, jeden je dokonce o básníkovi. Tím prvním je ale komorní psychologické drama o vztahu dcery a otce-alkoholika Hadí jed (1981). Poetické drama z poválečných beskydských hor Pasáček z doliny (1983) je přepisem románu Ladislava Fukse. Stín kapradiny (1984) je adaptací novely Josefa Čapka o útěku dvou mladíků před spravedlností a po delší pauze i poslední spoluprací s Vladimírem Körnerem. Pro bratislavskou televizi natočil Vláčil film Albert (1985) podle povídky L. N. Tolstého o vztahu výjimečného umělce se společností. Posledním Vláčilovým dílem je Mág. (1987) podle scénáře Václava Nývlta o osudech básníka Karla Hynka Máchy. Je až příznačné, že filmografii velkého básníka filmového plátna uzavírá film o básníkovi… 

A protože Vláčil byl i čímsi jako malířem filmového plátna, není asi náhoda, že po filmu Mág. ještě přišel s dokumentárním portrétem malíře Jana Baucha Pražský Odysseus (1989). Pak už Vláčil netočil, v devadesátých letech působil jako prezident České filmové a televizní akademie. V roce 1968 byl jmenován zasloužilým umělcem, roku 1988 národním umělcem. V roce 1994 obdržel Českého lva za celoživotní umělecký přínos českému filmu. Na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech roku 1998 obdržel hlavní cenu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. V roce 2013 získal in memoriam Cenu Ministerstva kultury ČR za přínos v oblasti kinematografie a audiovize.

František Vláčil patří bez pochyb mezi velikány české i světové kinematografie. Jako takovému se mu dostalo nejen zasloužených poct a uznání doma i v cizině, ale byla o něm natočena i řada dokumentů a v roce 2018 o něm vyšla vynikající a podrobná monografie František Vláčil. Život a dílo, jejímž autorem je Petr Gajdošík. Ten v závěru téměř devítisetstránkové knihy píše: „Ve své tvorbě František Vláčil většinou svých filmů převyšoval dobový standard a několikrát se dotkl hranic filmařské geniality. Vytvořil svůj svébytný styl založený na co největším využití obrazu a zvuku, pro který začal být časem označován jako ,básník filmu‘. Tematicky se většinou dotýkal otázek humanity a mravních hodnot, a i přes tuto zdánlivou ,nemodernost‘ se u jeho filmů už několik desetiletí dá hovořit o jistém druhu kultu, v němž se lze setkat s užíváním pojmu ,vláčilovský‘ jako synonymem pro lyrické vyprávění s baladickými prvky.“