Sídliště bylo hodně určující

Vaše obrazy mi vždy trochu připomínaly svět, který obývají i Kafkovy postavy. Četl jste ho v nějakém určujícím období?

Ano, četl jsem ty věci poměrně brzy, někdy ve třeťáku nebo ve čtvrťáku na střední. Hodně jsem se s tím identifikoval. Nejen s postavami, ale i s autorem, což je pochopitelné, protože Josef K. splývá s Kafkou. Hodně se mi vždy líbily jeho povídky, ta pozorování, která byla hodně přesná. Fascinovala mě nejasnost viny v Procesu. Všechno mi to přišlo strašně nové a zajímavé. Byla to taky doba, kdy končil minulý režim, čímž bylo dané i to, že jsem se s ním seznamoval jako vlastně se zakázaným, nebo spíš neznámým autorem. 

Vaše obrazy ho připomínají spíš náladou, protože jak prostředí, tak postavy jsou dost jiné. Zatímco Kafka se pohyboval po staré Praze, vy jste vyrazil na periferii, zatímco Kafka byl ve světě dospělých, vaši protagonisté jsou často děti. Může za to prostředí, kde jste žil nebo vyrůstal? 

Za věci, které maluji a které jsem maloval, může určitě prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. Sídliště bylo hodně určující pro to, jak jsem v jisté době vnímal architekturu a jak jsem v ní vnímal sám sebe. Velikost těch baráků, kde bydlí spousta lidí, obrovský prázdný plochy okolo, malý postavy, který se kolem pohybují, špatná dostupnost z centra, kde se něco děje, a jistá izolovanost toho prostředí, to všechno mě fascinovalo a dost ovlivňovalo. Taky jsme se tam nastěhovali poměrně záhy, co byla ta sídliště postavená. Potom se přistavělo metro. S ním přišel pocit, že během pravděpodobně přicházející atomový války se v něm budeme schovávat. Hodně mě to ovlivnilo. Ale teď už si myslím, že jsou to spíš věci, které jsou součástí toho, co jsem vnímal, toho, co používám, než že bych na ta konkrétní místa přímo odkazoval.

Jsou nějaké současné události, které by se teď propisovaly do vašich děl podobně, jako to popisujete u stavby metra a u hrozící atomové války?

Určitě se do mé práce propisují věci, které prožíváme všichni jako společnost. Klimatická a uprchlická krize, covid, komplikované válečné konflikty a s tím spojená společenská nejistota, to jsou věci, které v mé práci určitě nějak jsou. Ale že bych vyloženě našel moment, ke kterému bych se nějak urputně vracel, to už úplně neplatí. Daleko víc jsem propojený s tou prací nějak přímo. A viděno zpětně, tak věci, které jsem zpracovával v rámci toho sídliště a které jsem interpretoval přes dětství, tak mnohem spíš odrážely to, jak jsem se cítil v době, kdy jsem tu práci dělal, než že bych se pokoušel rekonstruovat to, co se odehrálo, když jsem byl dítě. Určitě jsou ale věci, které se mění, a mění se i má úloha v tom všem, jelikož mám děti a najednou vnímám věci, které přišly až s nimi. Možná daleko víc řeším věci, které prožíváme a vnímáme všichni, jako nějakou svou konečnost a obecně vztahy k blízkým lidem a ke společnosti. Vlastně se ale všem těm interpretacím vyhýbám, protože si myslím, že ty věci by měly mít nějakou schopnost mluvit samy.

Foto: Jan Slavík © DOX

Kdysi jste říkal, že máte rád díla Daniela Clowese. Jaké komiksy máte ještě rád? Líbí se vám například série Providence Alana Moora a Jacena Burrowse? Zkoušel jste sám někdy vytvořit komiks? 

Mám rád komiksy Daniela Clowese, mám rád komiksy Charlese Burnse, jeho Černou díru. Nějakým způsobem měl na mě vliv japonský kreslíř Kazuo Umezu a jeho série Driffting classroom, mám také rád Džundžiho Ita. A Alan Moore, kterého zmiňujete, je určitě fascinující a Providence je nádherný dílo. Je neuvěřitelné, jak na sebe ty věci odkazují. Když jsem je četl, tak jsem se proklikal na stránky, kde se rozebírají jednotlivé panely a jednotlivé stránky té knihy, a to bylo fascinující. Nedávno jsem četl komiks Na paprsku od Tillie Walden a to je taky neuvěřitelně komplexní. 

Sám jsem se s komiksy taky pokoušel pracovat. Jisté pokusy a snahy vyšly kdysi v nakladatelství Divus v sešitě, který se jmenuje Chtěl bych sbírat kousky tvého srdce, až ti jednou pro někoho pukne. Byly to dva příběhy, které na sebe úplně navazovaly a taky úplně nekončily. Pak jsem dělal pro Divus komiks Incredible story. Víc než jednoznačný narativ mě na komiksech vždycky fascinovalo, jak jsou udělané. Hlavně undergroundové komiksy mají krásný vizuál, krásnou kresbu, a co se děje v prázdnejch místech mezi panely, je vlastně taky strašně důležitý. 

Na výstavě Kafkaesque vystavuje i několik filmařů, jako jsou David Lynch nebo bratři Quayové. Vy sám jste také natočil krátké filmy. Co vás k jejich tvorbě přitáhlo? Spolupracoval jste někdy na nějakých dlouhometrážních filmech? 

S filmy jsem pracovat zkoušel a na výstavě v DOXu je k vidění právě i jeden můj loutkový film. Udělal jsem vlastně tři loutkové filmy. Je možné, že jsem filmy vždy vnímal jako rozpohybování obrazů nebo dodání časového rozměru těm zastaveným věcem. Obrazy v sobě také mají uzavřený nějaký čas, jsou to vlastně takové časové konzervy, ale tady šlo o to je otevřít. Mezní film pro mě byl ten, kde jsem dělal s klasickou papírkovou animací. Ten film hodně odkazuje na sídliště a tu introspektivní linku. V loutkových filmech byly loutky vždy vedené živými herci v reálných kulisách, což bylo vždy komplikovanější, protože jsem musel pracovat se štábem a dělat režiséra. Pracoval jsem i na dlouhometrážním filmu Mirka Bambuška Lidi krve, kde jsem se podílel na vizuální podobě a na animované části. Po konci školy jsem se taky živil jako malíř kulis pro různé hollywoodský produkce. Ale to je věc, kterou jsme tehdy dělali tak trochu všichni, myslím tím kamarádi a absolventi.  

Foto: Jan Slavík © DOX

Aby nebylo výročí málo, tak kromě sta let od Kafkovy smrti je to letos i sto let od prvního Manifestu surrealismu Andrého Bretona. Oslovuje vás něčím surrealismus? 

Surrealismus mě oslovuje. Ze začátku své tvorby jsem byl víc oslovený expresionismem, Egonem Schielem a Oskarem Kokoschkou, ale k surrealismu jsem si našel cestu o něco později, která vedla od nějakého odmítnutí až po přijetí. Možná je to generační věc, ale trochu mi lezla na nervy určitá doslovnost a literárnost těch věcí. Zvlášť v regionálních kontextech, kde za surrealismus označovali skoro všechno. Teď si myslím, že vybrané věci mají význam a jsou silné. Mám rád spoustu věcí, které se surrealismu týkají, ať už surrealistická poezie, obrazy Maxe Ernsta a Salvadora Dalího, Reného Magritta. Vždy jsem měl rád Štyrského a Toyen. 

Vaše obrazy — zvlášť potom ty z posledních let — jsou čím dál víc snové, tedy že v sobě kromě konkrétního prostředí, postav a situací zároveň proplétají několik rovin. Berete si náměty ze snů? Pracujete hodně ve spánku? 

Ta snovost mých obrazů nevzniká tím, že bych své sny do obrazů přímo tahal, i když tam na ně nějaké odkazy být můžou. Spíš je to ovlivněné mou zkušeností s psychoanalýzou, kterou jsem se nějakou dobu zabýval. Když totiž člověk vypráví sen, tak jej vždy vypráví konkrétnímu člověku. Ale už ho vypráví na motivy toho, co se mu zdálo, protože už ty věci upravuje podle situace, v níž ten sen vypráví. Navíc slova, která používá, můžou pro toho, komu sen vykládá, znamenat něco jiného. A tato snová práce v reálném vykládání je pro mou práci hodně důležitá. Začínám z konkrétních momentů, které se potom rozbíhají samy. Nechávám prostor nejen imaginaci nebo nevědomí, ale také samotné malbě, která dokáže sama o sobě spoustu věcí v barevných skladbách, věcí, které jsou spíš intuitivní a nejasný.  

Jaká vaše díla můžeme na výstavě v DOXu vidět? 

V DOXu je vystavený film, který se jmenuje Chodba. Původně byl vystavený v roce 2011 v instalaci na Pražském Quadriennale. Měl tam funkci, která mi už teď nepřijde tak důležitá. Nakonec to, co se tam odehrává, má něco společného s Kafkou a s jeho dílem. Dál jsem tam zastoupen velkou site-specific malbou, kterou jsem provedl přímo do prostoru DOXu.

Program