Když Steiner píše knihu, otevírá tím další knihy

„Ohlédne-li se literární kritik za sebe, spatří pouze stín eunucha. Kdo by chtěl být raději kritikem než spisovatelem?“ Toto jsou úvodní slova z první eseje Steinerovy knihy Jazyk a ticho. Myslel to vážně?

Ano, myslel. Steiner nekompromisně přiznává, že literární kritik se vždy nese na ramenou spisovatele, bez spisovatele by vlastně nic neznamenal. Reaguje tím na proměnu postavení a chápání tradiční literární kritiky, z níž se postupně během 20. století stala vědecká disciplína. Podle Steinera se totiž odklonila od původního poslání, jímž je pečlivé, „hloubkové“ čtení odhalující cosi zásadního o vztahu mezi dějinným a kulturním vývojem a soudobou podobou lidství. Kdo však dnes potřebuje literárního kritika, když jsme tak často zaplavováni studiemi o samotných literárněkritických či literárněvědných textech, když kritik píše víceméně pro kritiku? Přesto, jak tvrdil T. S. Eliot, je literární kritika svrchovaným počinem lidského ducha a je znakem vyspělé kultury. Což může být i značně paradoxní: zatímco Mozart umřel v chudobě, dirigent Karajan, který jeho hudbu interpretoval, létal helikoptérou; Kafka obětoval zdraví, aby stvořil Josefa K., zatímco literární kritik o něm napíše disertační práci a zajistí si tím živobytí. Steiner ale roli a významnost literární kritiky (tvůrčí interpretace) nijak nesnižuje, pouze nás upozorňuje, abychom nezapomínali na to, že tvůrce je na prvním místě. A že původně měla literární kritika jiné poslání. 

Ptám se proto, že to není první text, kde se věnuje umělecké kritice. Knihy Na Modrovousově hradě (kterou jste přeložil) a Skutečné přítomnosti (kterou jste přeložil společně s Ondřejem Hanusem a Sylvou Ficovou) se tohoto tématu také do značné míry dotýkají. Myslíte, že Steinera mrzelo, že je víc kritikem než spisovatelem?

Steiner ve své autobiografii Errata: prozkoumaný život otevřeně konstatuje, že je autorem desítek knih, že získal mnoho čestných doktorátů a ocenění, že jedna z londýnských univerzit po něm pojmenovala prestižní přednáškový cyklus, přesto ale nikdy nezaložil původní školu či myšlenkový nebo literárněkritický směr. Na Steinerovi je hodnotná jeho schopnost rozlišovat a vnímat sebe sama z odstupu: ví, že existuje skupina vyvolených a téměř vyvolených, kteří jsou při nejlepší vůli „pouze“ beta plus plus. Sám pak statečně přiznává, do které skupiny se řadí. Výstižně to popisuje v eseji „Invidia“ (Knihy, které jsem nenapsal), kde píše o Ceccu D’Ascolim, italském básníkovi, který měl to štěstí či smůlu, že žil ve stejné době jako Dante:

Ve vybraných zaměstnáních a činnostech jsou bariéry na hranici mezi výjimečností a průměrností obzvlášť nepřekročitelné. Znovu a znovu drtí šachový mistr svého zapáleného amatérského protivníka, načež sám podléhá velmistrovi. Chuť vítězství a ponížení poražených, v tom byla šachová mistrovství vždy naprosto upřímná. Ti „druhořadí“ mají pronásledování doslova vrozené. Jistě, vytříbeného kritika, komentátora, editora bezpochyby potřebujeme, jejich úloha při šíření a zpřístupnění textu je klíčová. Opravdu velcí kritikové jsou navíc co do výskytu vzácnější než velcí spisovatelé. Vzhledem k prozaickému stylu a nápaditosti z nich jistá část do literatury sama zabrousila. To však na situaci nic nemění: mezi hodnotnou básní nebo fikcí a tím nejlepším dílem literární kritiky stále zeje nepřeklenutelná propast. Puškin je ten, kdo tvoří. Na složení nezáleží, podstatné je provedení. Viceprezidentství, jak kdysi zatrpkle poznamenal jeden z vykonavatelů této funkce, „nestojí ani za zlámanou grešli“.

Steiner je autorem fascinujících, mimořádně erudovaných a mistrovsky napsaných básnicko-filozofických zkoumání, v nichž dokáže nazřít veličiny, jež utvářejí gramatiku tvůrčího aktu; prochází místy, kam se jen tak někdo nedostane, a přesto sám ví, že se bude vždy nést na ramenou spisovatele. A ne že by se o to nepokoušel, za spisovatele/romanopisce/prozaika se ale nepovažoval. Jemu je vlastní filozoficko-estetická reflexe, nikoliv vlastní tvůrčí akt — stvořit postavu, která přežije svého tvůrce, dokáže skutečně pouze hrstka těch vyvolených. Ostatně když před třemi lety Steiner zemřel, v nekrolozích byl ponejvíce označován za literárního či kulturního kritika a polyhistora.

Neřekl bych, že Steinera mrzelo, že je světu znám více jako kritik a učenec než spisovatel. Myslím si, že si onu „druhořadost“ uměl přiznat a že se mu navíc stala zdrojem inspirace, nikoli zatrpklosti a závisti. A to jej šlechtí. 

Borges říkal: „Ať se jiní chlubí knihami, které jim bylo dáno napsat, já se chlubím těmi, které mi bylo dáno přečíst.“ Mám takový dojem, že to byl i Steinerův případ, že byl víc čtenářem než spisovatelem. Znáte jeho beletrii? Kromě románu o přesídlení Adolfa Hitlera do Jižní Ameriky napsal i řadu povídek. Nestálo by za překlad i jeho prozaické dílo?

Steinerova prozaická tvorba je v porovnání s tou esejistickou skutečně marginální, ale nikoli zanedbatelná (celkem devět děl). Souborně jeho novely, povídky a podobenství vyšly v roce 1996 pod názvem The Deeps of the Sea and other ficition (Hlubiny mořské). Čtenáři nabízí vskutku dobrodružnou cestu do tajů mysli člověka tváří v tvář odkouzlení moderního světa. Dějištěm jsou hlubiny Pacifiku, pralesy Amazonie, tábor smrti v Polsku či Itálie po pádu Sovětského svazu. Příběhy se stejně jako v jeho esejích filozoficko-estetické reflexe točí kolem tajů jazyka, boží (ne)přítomnosti či kolem záhady nelidskostí, k nimž ve 20. století došlo přímo v srdci evropské vzdělanosti a humanity. A to je možná důvod, proč se Steiner považoval více za kritika, případně čtenáře než spisovatele. Do těchto prozaických pokusů vlastně přenáší stejnou argumentaci jako v esejích; mnohdy to na mě působí tak, že chce vyjádřit myšlenku, kterou již vyjádřil jinde, pouze jinou formou. Jinými slovy: teze zůstává stejná jako v případě básnicko-filozofických zkoumání, jen je zaobalena do prozaického hávu. A Steiner si toho byl vědom. V jednom z rozhovorů označuje svou prozaickou tvorbu za „argumentační alegorii“, za „inscenaci idejí“. Netvrdí, že by v beletrii byly myšlenky automaticky podřízeny kreativitě, jen tím má na mysli, že romanopisec nemusí prostřednictvím svých postav v díle explicitně myslet, jako to třeba dělá Dostojevskij v podobenství o Velkém inkvizitorovi, ale také toho může říct spoustu implicitně už jen juxtapozicí, popisem prostředí nebo gesta. To je pravé spisovatelské umění, které třeba nachází u autora detektivek Georgese Simenona.

Jako literární kritik par excellence je Steiner ve své prozaické tvorbě velmi uměřený, výjimkou je snad jeho patrně nejznámější próza Převoz A. H. do San Cristobalu. Jedná se o fiktivní převoz Adolfa Hitlera z amazonského pralesa, kde jej odhalí lovci nacistů. Vzhledem ke špatnému počasí i vážnému zdravotnímu stavu Adolfa Hitlera se jeho lovci rozhodnou, že uspořádají soud. Při něm dostává nacistický diktátor příležitost přednést řeč na svou obhajobu. V této novele se Steinerovi daří skloubit jak argumentační alegorii, tak i ono mysterium tremendum literárního díla, kouzlo, kterým se odlišuje od novinového článku nebo sociologické studie. Je to stylisticky vybroušená novela s originální zápletkou, mimořádně bohatá na symboliku a podobenství, ale když ji postavíte vedle Joyceových Nebožtíků nebo Célinovy Cesty na konec noci, stále máte pocit, že Steinerovi něco malinko chybí. Přesto jsou to natolik hodnotné a významné počiny, že určitě stojí za to, aby si je český čtenář mohl přečíst. Pokud se vše podaří, příští rok vyjde opět v nakladatelství Dauphin výbor této Steinerovy tvorby. Obsahovat bude celkem čtyři texty: vedle zmíněné novely o soudu Adolfa Hitlera sem plánujeme zařadit ještě působivou meditaci o pádu komunismu (Důkazy), psychologickou sondu do nitra člověka prostřednictvím sestupu do mořských hlubin (Hlubiny mořské) a krátké podobenství s názvem Kuriozita, v němž se skupina talmudských učenců pokouší vžít do kůže Abrahama a Izáka poté, co Abrahamovi Bůh odepřel možnost prokázat svou víru tím, že obětuje svého syna.

Jak jste se k Georgi Steinerovi dostal? On jako známý polyglot pracuje se spoustou jazyků a intertextualitou, nekomplikuje to trochu překladatelskou práci? 

Poprvé jsem se ke Steinerovi dostal při studiu na vysoké škole, tehdy jsme v literárním semináři, který vedl Jakub Guziur, četli esej Na Modrovousově hradě. Pamatuji se, že to byl pro mě při prvním čtení velmi náročný text a lecčemu jsem nerozuměl, ale ta ústřední teze, že studium humanitních oborů, jehož smyslem je poznání toho nejvznešenějšího a nejušlechtilejšího, co kdy bylo napsáno a řečeno, nemusí nutně přispívat ke zlidštění, že humanitní vzdělání nutně nehumanizuje, mě velmi zasáhla a přinutila přemýšlet, co by vlastně ve společnosti mělo být záštitou lidskosti. A pak je tu ten „brutální paradox“, který Steiner neustále připomíná: ty nejhrůznější nelidskosti nevzešly z pouště Gobi, ale ze samotného nitra evropské civilizace a civilizovanosti. V tomto mi Steiner skutečně otevřel oči. Zvěrstva, k nimž ve 20. století došlo a k nimž bohužel stále dochází, nevnímá jako exces, jako vybočení z mezí, ale jako průvodní jev moderní existence. 

Jako první jsem přeložil esej „Humanitní gramotnost“ právě ze svazku Jazyk a ticho; bylo to při studijním pobytu v Kanadě, překládal jsem ve chvílích volna v městské knihovně ve Vancouveru čistě pro potěšení, neboť jsem tehdy nepočítal s tím, že bych překlad někde nabídl k otištění. Nejspíše jsem si chtěl ověřit, zdali dokážu obstát v překladu tak brilantního textu, a také jsem potřeboval některé Steinerovy myšlenky vstřebat a utříbit. A protože překlad je nejlepší interpretace, řekl jsem si, že bude nejlepší, když si to pro sebe přeložím. Až asi po dvou letech jsem se k tomuto textu vrátil a rukopis nabídl (pod názvem „Lidská gramotnost“ esej vyšel v Hostu). Poté jsem se věnoval překladu románu Nevinní Hermana Brocha. Ten vyšel v nakladatelství Dauphin. Když jsem s úlevou odevzdal rukopis, Daniel Podhradský mi dal nabídku navrhnout další cizojazyčný titul, který by v mém překladu mohl vydat. Já se zmínil právě o Steinerovi, na což ihned zareagoval tím, že mi svěřil překlad Knih, které jsem nenapsal, na který právě získal práva. 

Možnost překládat Steinerovy texty považuji za privilegium: jsou to sice náročné, myšlenkově velmi hutné texty, vyžadující po překladateli spoustu hodin dodatečného studia a načítání dalších knih, ale Steinerova erudice je prostě fascinující. Když Steiner píše knihu, otevírá tím další knihy, a to nejen tak, že na ně odkáže názvem: aluze vždy míří k jádru věci a ve čtenáři budí touhu i zájem si ty další knihy skutečně přečíst. Na Steinerových ramenou jsem tak měl možnost navštívit různá místa, která bych jinak sám těžko objevil.  

Jak probíhal překlad jeho knihy Skutečné přítomnosti? Přijde mi zvláštní, že jste knihu překládali ve třech, když se vlastně jedná o celistvou studii, a ne samostatné eseje. Přijde mi, že u Jazyka a ticha by to bylo přirozenější, kdybyste se střídali, jelikož jde o samostatné eseje.

Ano, byla to trochu nouzové řešení. Ondřej Hanus a Sylva Ficová z nějakých důvodů překlad ve smluveném termínu nestihli a vzdali se jej, nakladatel mě tedy oslovil, zdali bych překlad nemohl dokončit. Byla to trochu jiná překladatelská práce, neboť jsem musel nejprve sjednotit překladatelská řešení, což bylo dosti obtížné a mnohdy i úmorné. Nakonec si ale myslím, že se překlad povedl. Ostatní Steinerovy texty jsem ale již přeložil všechny sám. U svazku Jazyk a ticho by snad více překladatelů nemuselo být na škodu, neboť se nejedná o jeden ucelený text, ale soubor esejů, nicméně zrovna u tak jemného a brilantního myslitele je nezbytné udržet jeden a týž tón, témbr, jinak hrozí, že se vytratí jisté uhranutí, které čtenář zakouší, když si vezme do rukou Steinerův text. Steiner kdesi připomíná Kafkova slova o tom, že kniha, kterou čteme, „musí být jako zásek sekery do ledu, jímž pukne zamrzlá hladina moře v našem nitru“. Řekl bych, že když Steiner psal, měl ta slova na paměti. Ani překladatel na ně nesmí zapomínat.

V ediční poznámce Jazyka a ticha píšete, že část textů je založena na tom, čemu Hermann Broch říkal „anonymní síla epochy“. Co si pod tím můžeme představit?

Steiner v předmluvě k prvnímu vydání Jazyka a ticha vyzdvihuje tvorbu Hermann Brocha, která mu byla inspirací. Popisuje ji jako „příkladný projev péče o duchovní podstatu člověka, jako ukázku civilizovanosti vzpírající se lacinosti a chaosu“. Broch tvrdil, že moderní věda i přes veškeré výdobytky nedokáže v posledku sdělit nic o tom, jak duch doby ovlivňuje jednání a konání člověka, a věřil, že je to právě v kompetenci umělce. Romanopisec má dle něj možnost tyto veličiny uchopit a vylovit z hlubin kolektivního nevědomí. Tím píše to, čemu bratři Goncourtové říkali „mravní dějiny současnosti“. Stejný etický požadavek funduje Steinerovu poetiku, jen s tím rozdílem, že se pohybujeme v literární kritice.

Kniha je dost hrubá, a to i přesto, že jste některé eseje vynechali. Jak jste se rozhodoval při výběru textů, které do knihy nezařadit? 

Český čtenář Steinerovo dílo poznává paradoxně zpětně, nejprve vyšly pozdější texty, svazkem Jazyk a ticho se tak dostáváme na pomyslný začátek. Kniha byla poprvé vydána v roce 1967 a pro Steinera znamenala průlom v kariéře, neboť v ní poprvé uvedl většinu svých osobitých vizí a tezí, jež dále rozvíjí v pozdějších textech. Knihu tvoří celkem 31 esejů napsaných mezi lety 1958 až 1966, do českého výboru jsme jich zařadili 23. Protože jsme výbor zamýšleli nejen pro akademiky nebo učené čtenáře, ale i pro širší veřejnost, některé eseje, věnované například komparaci anglických převodů Bible nebo Faidry, jsme nezařadili, protože jsou příliš oborově vyprofilované. Složitější rozhodování bylo u textů věnovaných autorům, jejichž dílo je u nás známé (M. McLuhan, L. Durrell, G. Grass). Steiner je psal s ambicí informovat amerického čtenáře o soudobé literární a literárněkritické tvorbě v Evropě, což se odrazilo i na struktuře esejů: významnou část zde věnuje stručnému představení jednotlivých děl, o nichž tehdy mohl americký čtenář slyšet vůbec poprvé; vzhledem k tomu, že český čtenář má k většině z nich přístup, rozhodli jsme se je vynechat. Ono u tak rozsáhlého svazku (jen náš výbor čítá 517 stran) hrozí, že se čtenář zahltí nebo že to nejdůležitější zapadne. Na druhé straně každý ze šesti tematických okruhů, do nichž Steiner eseje uspořádal, je zastoupen alespoň jedním textem, takže si myslím, že je to reprezentativní a komplexní výbor. Dalším faktorem byl čas: přeci jenom to byla překladatelská „kláda“ s enormním nárokem na další studium, takže třeba u anglických překladů Bible jsem zkrátka vyhodnotil, že bych nejprve musel podniknout zevrubné studium českých biblických překladů, a na to prostě v ten moment nebyl čas ani síly. S nakladatelem jsme ovšem domluveni, že v případě zájmu se svazek doplní o vynechané eseje a v druhém vydání vyjde kompletně.

Přestože se k nám Steinerovo dílo dostává se zpožděním, myslíte, že ještě může stále navázat dialog se současností? Co by podle vás stálo ze Steinerových knih ještě za přeložení?

Rozhodně ano. Myslím, že opravdu zodpovědná reflexe stavu západní kultury se skutečně neobejde bez otevírání komnat, u nichž si jako společnost nejsme jisti, zdali je vůbec otevírat chceme nebo zdali je otevírat máme. V tomto ohledu je Steinerova metafora Modrovousova hradu stále aktuální, s překotným vědecko-technologickým rozvojem možná ještě aktuálnější než na počátku 70. let 20. století, kdy Steiner tento esej sepisoval. 

Rád bych se ještě do budoucna věnoval překladu dvou knižních esejů — Gramatiky stvoření (Grammars of Creation, 2001) a Poesie myšlení (Poetry of Thought, 2014). Jsou to pozdější texty a lze je považovat za jistý testament, proto by mohly steinerovskou „ságu“ pomyslně zakončit. A možná by také nebylo marné oslovit Steinerovy dědice a nahlédnout do pozůstalých textů, třeba by se tam našel nějaký další poklad.