Básník je také vzdušné kníže…

Pane profesore, když jsem procházel přehled vašich překladů, napadla mě na začátek jediná možná otázka: z kolika jazyků vlastně překládáte? To není jen francouzština a italština jako ty hlavní, ale i další…

Aktivně ovládám jen francouzštinu a italštinu a domluvím se i německy. Pouze v případě francouzštiny a italštiny mám ale pocit, že dokážu číst i mezi řádky. Z němčiny jsem sice překládal i poezii, barokní básníky, ale převážně šlo o odborné texty (Curtius, Hocke, Spitzer). Má angličtina je zcela pasivní a popravdě dost chatrná: překládal jsem sice na přání Pavla Dominika verše do Nabokovova Bledého ohně, ale to jsem si troufl právě s vědomím, že mě Pavel — a zvěčnělý redaktor Milan Macháček — pohlídá. To se taky stalo. Čtu rusky, ale z ruštiny jsem přeložil — taky na přání Pavla Dominika — jen jednu Nabokovovu báseň a ta dosud ani nevyšla. Jako romanista dokážu číst i v dalších románských jazycích, pokud mi s tím někdo pomůže: mám-li k dispozici podstročník, text je pro mne transparentní. Takto jsem překládal se Šárkou Grauovou a s Vlastou Dufkovou portugalské básníky a se svou dcerou Evou ze španělštiny Borgese. Naučil jsem se jakžtakž číst starou okcitánštinu (Jaufres Rudel), ale i zde jsou zpravidla k dispozici novofrancouzské převody. Když jsem připravoval antologii italské renesanční poezie, musel jsem se popasovat s latinou. Ve všech těchto případech mám k originálnímu jazyku — jistě, v různé míře limitovaný — přístup, jednou jsem se však odvážil i pracovat s jazykem, který naprosto neovládám: to když jsem překládal z řečtiny s Růženou Dostálovou Konstantina Kavafise. Překládala samozřejmě profesorka Dostálová, mým úkolem bylo převést některé básně do vázané podoby a pohlídat rytmické kadence veršů. Profesorka Dostálová mě tehdy mimo jiné vybavila záznamy přednesu Kavafisových básní, abych ty rytmy slyšel, a výsledek téhle spolupráce se mi zdá až překvapivě zdařilý. Taky jsem překládal z češtiny do češtiny, to byl staročeský Život svaté Kateřiny.

V souvislosti s vaším překladem výboru z Baudelairových Květů zla mně při jeho čtení vyvstalo několik otázek… V básni „Albatros“ Baudelaire přirovnává básníka právě k tomuto ptáku, když píše (ve vašem překladu): „Básník je jako on; je také vzdušné kníže, / jež šípům směje se a blesky odráží, / a ve svém exilu, v hlučícím davu ví, že / dvé křídel obrovských mu v chůzi překáží.“ Co překáží překladateli, dá-li se to tak říci, co mu klade největší překážky?

V Baudelairově případě je to nepochybně sémantická hustota jeho básní. Každé slovo je na svém místě, žádné není zbytečné, žádný rým není vycpávkový, věta je — jak napsal Flaubert — nabita smyslem, až praská.

A co je největším nepřítelem překladatele, když už má Baudelaire báseň s názvem „Nepřítel“?

Přibližnost. Aproximativní ekvivalenty místo jedinečných slov.

V básni „Nemocná múza“ se Baudelaire obrací k Múze. Potřebuje překladatel Múzu? A co když je jeho Múza nemocná, co když mlčí?

Jak známo, překlad má reprodukční a tvůrčí aspekt. V reprodukčním ohledu jde o techniku. Kdo ji ovládá, Múzu ani příliš nepotřebuje, stačí, když překlad vysedí. U Baudelaira je ovšem podstatný tvůrčí aspekt: jeho básně se ve své době vyznačovaly mimořádnou tematickou i formální odvahou a to by také mělo být z překladu patrno. I překladatel by měl být odvážný. V Čechách to nejlépe pochopil Vladimír Holan. Když je Múza nemocná, je třeba druhý den ráno překlad zmačkat, hodit do koše a začít znovu.

Baudelairovy básně byly často zhudebňovány, písně na jeho texty komponovali mimo jiné Claude Debussy, Henri Duparc, Gabriel Fauré či Alban Berg, ale i skladatel šansonů Léo Ferré. Proč je podle vás tak přitahoval a v čem je krása či hudebnost Baudelairových veršů?

Baudelairovy básně jsou výsledkem jedinečné formální práce. Jejich imaginativní struktury, otevírající cestu symbolismu, jsou evokovány slovy, jež se vyznačují na jedné straně přesností, na druhé širokým spektrem konotací. Jeho věta je klasická, ale nese mnohotvárné rytmické intonace. V neposlední řadě jsou pak tyto verše rozeznívány podprahovými eufoniemi. A tato hudba Baudelairových veršů se rozhodně nedá přeslechnout. Ti nejlepší čeští překladatelé, jako Čapek, Hrubín, o ní dobře věděli a jedinečně ji ve svých překladech předal Vladimír Holan: „Nejednou k zábavě matrózi jako dravci / chtí albatrosy mít a chytí se je v hrách…“

V doslovu píšete o Baudelairově skoupém talentu a skoupé invenci. A přesto dokázal vytvořit nesmrtelnou knihu básní. Byl si svých omezení vědom?

Nejenže si jich byl vědom, bylo to zřejmě největší trauma jeho života. Žil ve zlaté době novin, jejich náklady byly obrovité, a proto taky mohly nabídnout dobré honoráře. Ti, kdo psali třeba divadelní kritiky, jako Gautier, měli vystaráno, ti, kdo v nich tiskli fejetonové romány, jako Dumas, si mohli stavět zámky. Baudelairův talent, vázaný na osobní prožitek, na existenciální tematiku, byl ve skutečnosti značně úzký a nedokázal Baudelaira ekonomicky zajistit. Baudelaire se snažil pomoci si překlady, parafrázemi, a dokonce plagiáty, ale ani to nikam nevedlo.

Svým překladem jste se zařadil k dlouhé tradici českých překladatelů Baudelaira, mezi nimiž najdeme Jaroslava Vrchlického, Karla Čapka, Viktora Dyka, Hanuše Jelínka, Vítězslava Nezvala, Vladimíra Holana, Františka Hrubína, Vladimíra Mikeše, Gustava Francla a další. Pokud se nemýlím, jediný kompletní překlad Květů zla ale pořídil pouze Svatopluk Kadlec. Jaký je to překlad? A které z překladů máte rád vy sám?

Kadlec nám vskutku dal jediný úplný a stylově jednotný překlad. Je to překlad v pravém slova smyslu pietní: Kadlec se velmi snaží, aby do Baudelairových básní nevnášel nic, co v nich není. To samozřejmě není špatně, ale je to signál velké a podle mého soudu ne zcela šťastné opatrnosti. Podíváte-li se na Kadlecovy překlady zblízka, uvidíte, že za tuto „věrnost“ často lecčím platí: plíživým rozdrobováním výrazu, drobnými pleonasmy, matnými a vycpávkovými rýmy. A to všechno je zcela nebaudelairovské. Kadlecovi zkrátka chybí ona odvaha, o níž jsem hovořil výše. Jak už se dalo vyrozumět z mých předchozích odpovědí, pro mne jsou nejlepší překlady Holanovy. Ten má odvahy nazbyt.

Ze sto jednapadesáti básní z rozšířeného posmrtného vydání Květů zla (1868) jste jich přeložil přes osmdesát. Podle čeho jste je vybíral a proč jste sbírku nepřeložil celou?

Je to osobní výběr, ale snažil jsem se, aby tu byla zastoupena všechna Baudelairova velká témata. Samozřejmě bych rád pokračoval. Na výboru jsem se dohodl s Jiřím a Kristinou Mědílkovými, s jejichž skvělým nakladatelstvím Opus spolupracuji už delší dobu. Ten korpus překladů je poměrně reprezentativní a mně nebylo proti mysli vydat po čtyřech letech počet z práce, která, jak doufám, dosud není u konce.

Z prvního vydání z roku 1857 bylo soudem nařízeno vypustit šest „odsouzených“ básní. Všechny je ve vašem výboru najdeme. Co na nich tehdy tak pobuřovalo?

Samozřejmě témata: opěvovat lesbickou lásku, dokonce s empatií k zavrženým „sestrám“, bylo tehdy rozhodně nemístné.

Ještě by mě zajímalo, co jste v poslední době přečetl, co vás jako čtenáře zaujalo a na co se můžeme v blízké době těšit z vaší dílny překladatelské.

Upozornil bych na román Guida Morselliho Řím bez papeže, pronikavou reflexi katolické církve v rámci futuristické vize reformního papežství, jejž ve skvělém překladu a s výborným doslovem Alice Flemrové vydalo — půl století po italském vydání — nakladatelství dybbuk. Morselli je zvláštní případ: za života se mu nepodařilo vydat ani jediný ze svých románů a nakonec spáchal sebevraždu, dnes je však pokládán za jednoho z nejzajímavějších moderních klasiků. Pokud jde o mne, přeložil jsem pro literárněvědnou řadu nakladatelství Triáda proslulou monografii Maria Praze Tělo, smrt a ďábel v romantické literatuře, fundamentální průzkum erotické senzibility od počátku 19. století po fin de siècle. Baudelaire tam má samozřejmě také svou kapitolu.