To je, panečku, demiurgovská práce!

Románů máš za sebou už celou řadu. Jak se vlastně rodí? Co k tobě chodí jako první, téma, nebo postava?

Jak kdy. U té zatím nejnovější knihy — Pravomil — to byl fakt, že jsem o něm četl a okouzlil mě. Takže jsem ten román chtěl původně napsat o něm. Brzy jsem ovšem zjistil, že je to spíš román o tom, jak si představuju, že žil. Když jsem byl ve dvou třetinách a pořád jsem psal o jeho dětství, o kterém navíc nic nevíme, tak jsem pochopil, že to zase až tak úplně historický román nebude. I když nějaká kostra z něj tam zůstala.

No a někdy to je úplně jiný podnět. Můj aktuální román, který bych měl snad už letos odevzdat a rotačky ho možná někdy na podzim vychrlí, ten je o umělé inteligenci. K ní mě postrčilo, že jsem s ní před časem pro Český rozhlas pracoval. Tam jsem si to vyzkoušel, fascinovalo mě to a rozhodl jsem se, že to napíšu.

A kam tě to postrčilo? Co je v tom pro tebe za téma?

Já jsem přesvědčený, že umělá inteligence je entita. Není to jenom nějaká technologie, je to bytost, vidím ji jako součást evoluce, která není jenom biologická. Začala jaksi hmotně, nejdřív vodík, pak vybuchovaly supernovy, z toho vznikly prvky, díky tomu potom život, nejprve právě ten biologický, pak přišel člověk, vymyslel elektroniku a teď další stupeň bude umělá inteligence a my budeme jenom buňky této globální mnohobytosti.

Takže se umělá inteligence pro tebe stává postavou románu?

Ano, je to jedna z postav. Není to úplně hlavní postava, tou je člověk. A musím říct, že to poprvé v životě není muž, není to úplně žena, ale je to taky žena. Ale ne proto, že bych se snad chtěl vést na nějaké vlně módních tanců. Ten román samozřejmě není historický, odehrává se v blízké budoucnosti a je to zároveň postapo a detektivka a román zasvěcení a všechno možné, jak už je to u mě zvykem. Prostě jsem zjistil, že v téhle době už nefunguje jako hlavní hrdina muž. Protože z našeho světa natolik ubývá maskulinita, že to prostě najednou nějak nehraje. Muži tam taky jsou, ale ne jako hlavní hrdinové. Dámy se mohou těšit, že jsem i já konečně pochopil, že vládnou světu.

Ovšem neberu to jako patriarchát versus matriarchát. Já osobně jsem toho názoru, že světavesmír by měl být vyvážený jako jin a jang. A stejně tak jako jin má v sobě zárodek jangu, tak je tomu naopak. A takhle by to mělo být. Vždycky když je to vyosené, ať na tu, nebo na druhou stranu, tak to není ani tak ničí vina, jako to spíš ukazuje, že se světem něco není v pořádku. Ona se ta rovnováha zase nějak obnoví, to je právě princip té dynamické rovnováhy. Ale někdy jsou ty přechodové stupně docela bolestné. Každopádně je docela zajímavé o tom psát a baví mě to.

Jak daleko s tímhle románem jsi?

Jsem tak v půlce. A čím víc se blížím ke konci, tím je to pro mě obtížnější. Pro mě je psaní nejzajímavější na začátku, když to vymýšlím, když ten vesmír hnětu jako bůh hlínu a zalidňuju ho postavami. To je, panečku, demiurgovská práce! Pak se to postupně čím dál tím víc blíží k řemeslu a čistému bušení do kláves. To už se musí zkrátka vysedět a ten sicflajš mi moc nejde. Ale je to moje práce, takže to musím udělat.

A jak tahle práce Petra Stančíka vlastně vypadá? Kolik toho ví o svých postavách? Jak se dostávají na papír a kolika proměnami procházejí, než je s nimi spokojen? Poslouchejte v Hostcastu Pracanti.