Blbá nálada

Stojím v parku pod nuselským mostem a sleduju děti zabalené do vrstev svetrů, kombinéz a šál sjíždět sněhem zasypaný násep novoměstského opevnění. Vedle mě přešlapuje K., jedno z bobujících dětí je její, a tak oba hledíme vzhůru. Čekáme uprostřed dětského křiku a cizích hovorů, čekáme, kdy její kluk, ten s červenou čepicí, sjede dolů. Až to udělá, K. z chlapce opráší sníh, stáhne mu čepici hlouběji do čela, upraví šálu a mávnutím ruky ho vyšle zase dál.

Je druhého prosince. Sníh napadl teprve před pár dny a zase brzy roztaje. Zatím je ale park plný lidí, kteří na budoucnost chvíli nemyslí nebo to na sobě aspoň nedávají znát. K. mi něco povídá, jenže ji moc neposlouchám. Její hlas mizí ve zvláštním přidušeném klidu, který tahle bílá deka pokaždé spolehlivě vyvolá. Jako by vše kolem na chvíli vypadlo z času. Sleduju vločky dopadající na víko kelímku s horkou čokoládou, jedna za druhou se na něm okamžitě rozpouští. Kdybych jen trochu nastražil uši, slyšel bych, jak pokaždé zasyčí.

„Já ti nevím, Marku,“ pronese K. skoro šeptem a vytrhne mě ze snění. „Zas na mě padá ňáká blbá nálada.“

Ještě netuší, že podobnou frázi po ní už brzy zopakuje někdo jiný, že to proti ní otočí, když napíše „že zase tolik důvodů pro skepsi a naštvanost nemáme“.

Sníh už ve Folimance skoro nebude, když tahle slova Petr Fiala o týden později napíše. Ve svém příspěvku na sociální síti X využije premiér frázi, kterou pronesl už Václav Havel, aby tak popsal atmosféru v Česku. Podle premiérova vyjádření by se mohlo zdát, že žijeme v zemi, která nemá žádné skutečné potíže. Blbou náladu totiž nezpůsobuje vysoká inflace a neschopnost nebo spíš neochota vlády s ní bojovat, nesouvisí ani s rostoucími cenami energií, základních potravin a celkových nákladů na život. Blbou náladu si přivoláváme my sami. Prý za ní stojí škarohlídství, a to ještě nikdy žádný problém nevyřešilo.

Přitom podle Aleny Zieglerové z Institutu pro sociální inkluzi rozhodně nežijeme v lehkých časech. „Minimálně od počátku devadesátých let jsme tu neměli krizi, která by tak moc stála na inflaci,“ říká Zieglerová pro server Novinky.cz a dodává, že přestaly fungovat běžné strategie, díky nimž lidé šetřili. Situaci nepomáhají ani chystané legislativní změny ve zdanění dohod o provedení práce, které se od nového roku nebudou zaměstnavatelům moc vyplácet, což znesnadní potenciální přivýdělky. Zieglerová není sama, kdo o podobných problémech mluví. Všímá si jich také Daniel Prokop ze skupiny PAQ Research. Ten v rozhovoru pro Český rozhlas upozorňuje, že změny, které vláda podniká v boji proti zadlužování, zvýhodňují obyvatele s vysokým příjmem a největší břemeno nakládají na ty nejchudší.

K. se do bytu nad námi nastěhovala v březnu minulého roku. Bydlí sama a já v sobě zatím nenašel dost odvahy zeptat se proč. Vlastně mi do toho ani nic není.

Nejdřív jsme na sebe naráželi na chodbě, před domem, různě v tramvajích a později i v nedaleké kavárně. Tam na mě její syn jednoho dne vychrstl kakao a z nás se tím stali přátelé. Občas, když musí K. někam odběhnout a nesežene hlídání, zůstává kluk u nás. Většinou s mým partnerem nepřítomně civí na televizi nebo se spolu přetahují o ovladač na Playstation.

Teprve nedávno mi prozradila, proč se k nám do domu přestěhovala. Ve starém, o dost větším bytě na Žižkově jí majitel a profesor ekonomie na VŠE zvedl už potřetí za krátkou dobu nájem, naposledy zrovna v době, kdy její syn nastupoval do první třídy. Garsonka v podkroví domu vlastněného družstvem proto vycházela ve všech ohledech líp. Předsedkyni našeho družstva — a moji sousedku — moc nemusím a ani ona myslím moc nemusí mě. Pro K. má ale zvláštní slabost. Jako jedinou ji pouští na zahradu ve vnitrobloku, nekontroluje, tak jako nás, jestli třídí odpad, a dokonce jí letos odpustila nedoplatek za vodu.

„Mě ale prostě nebaví furt o něco prosit,“ stěžuje si K.

Přitom má ještě štěstí. Dobrou práci i rodinu jen kousek za Prahou. Jak by sama řekla, nemá se zas tak špatně, jsou lidé, kteří jsou na tom ještě o dost hůř. Přesto má z budoucnosti strach.

V tom jsme si s K. dost podobní. Také já ráno vstanu a pročítám další a další zprávy o krizi, o válkách, o tom, že v Gaze během jednoho měsíce umřelo přes pět tisíc nevinných dětí. Ani mně se nedaří vycházet s penězi, a navíc se nedokážu vyhnout úzkostem.

Je špatná nálada ve společnosti opravdu tak nakažlivá, jak píše Petr Fiala? Vážně „otravuje svět kolem nás“? Nebo spíš ukazuje na skutečné problémy, na selhání jeho vlastní vlády, selhání systému, který má ze strachu potřebu lidem oznamovat, jak se máme vlastně docela dobře? Skutečnost, že by ještě mohlo být o trochu hůř, by nám neměla bránit ve snaze problémy pojmenovat a možná je díky tomu i vyřešit.

„Co ty, Marku? Jak se máš?“ zeptá se mě K., až ji uvidím příště. A já v sobě nebudu odpověď dlouho dusit a přemýšlet, jestli má vůbec smysl to vyslovovat nahlas. Prostě řeknu, že mám taky pěkně blbou náladu.