U Becketta se rozkládá i sám svět

Jméno Samuela Becketta je nejčastěji spojováno s dílem absurdním, nepochopitelným, složitým. Jak ho vnímáte vy?

Jistě je pravda, že Beckett dohání rozum až k hranici možností. A jistě lze též říct, že ovzduším Beckettova psaní je bezvýchodnost a bezúčelnost lidské existence, v tomto ohledu by bylo možné mluvit i o absurditě, ovšem s výrazně odlišným akcentem než u Camuse či u autorů, ze kterých Camus vychází: ve zkratce řečeno, u Camuse se absurdita vyjevuje uvnitř poměrně pevného světa, u Becketta se rozkládá i sám svět. Beckett sám v jednom proslulém rozhovoru — neposkytl jich mnoho — mluvil o selhávání a osobně bych k tomu připojil negativitu, extrémní negativitu, která se odpoutává od jakéhokoli pevného kladu.

S trilogií Molloy, Malone umírá a Nepojmenovatelný se pojí také označení antiromány. Použil ho sám Beckett? A proč se toto označení vůbec objevilo?

Pokud je mi známo a pokud jsem schopen dohledat, označení „antirománová trilogie“ přišlo zvenčí; sám sebe žánrově zařazovat též nebylo Beckettovým zvykem. Svou oprávněnost ale ta nálepka má a mohu zde vcelku plynule navázat na svou předchozí odpověď: románový svět se svou širokou scenérií a se spěním k finále, či alespoň k zásadnímu životnímu zlomu či sebepoznání je opravdu kontrastním pozadím, na kterém se Beckettovy hlasy v trilogii stále znovu snaží uchytit a stále méně se jim to daří.

Jak se jeho trilogie odlišuje od jeho dalších románů? Co jeho předchozí romány, Murphy a Watt?

Po formální stránce jsou Murphy a Watt daleko méně radikální, přesto jim ovšem na radikalitě neschází a zvláště Watt vyniká vtipností. Murphy zas může být nejlepším vstupem do Becketta pro čtenáře se soustavnějším zájmem o moderní irskou literaturu — vřazuje se do tohoto kontextu možná nejplynuleji.

Kniha vychází v jednom svazku v překladu Tomáše Hrácha, tedy ve stejném, v jakém trilogii Argo vydalo na konci 90. let. Nezvažoval se nový překlad?

K novému překladu skutečně nebyl důvod, Hráchův překlad je kongeniální a jednotlivé svazky trilogie se v antikvariátech objevovaly za horentní sumy, logickým krokem bylo tedy vcelku přímočaré zpřístupnění textu — ovšem po nové korektuře a v krásné nové grafické úpravě.

Vy sám jste studoval a překládal také filozofii. Jaký je Beckett jako filozof? Odhaluje nám něco specifického o světě? A kým byl například ovlivněn?

Sám bych Becketta za filozofa neoznačil, bere si z ní jen fragmenty a s těmi pracuje specifickým způsobem. Pravda ovšem je, že určitými filozofy ovlivněn byl a že též může filozoficky inspirovat. Za hlavní „prameny“ lze označit jednak Augustina s Pascalem, jednak Descarta s jeho vlámským stoupencem Geulincxem. Po tematické stránce asi Becketta nejvíc zajímala jednota sebevědomí a pevnost kauzálního pouta, v tomto ohledu lze za určitou křižovatku nebo snad východisko považovat Davida Humea, o kterém Beckett konverzoval s Joycem. — Nejzajímavější filozofické vytěžení Becketta bych pak asi nacházel u T. W. Adorna.

Beckett ve svých knihách hodně vychází z modernismu, z Prousta a z Joyce, a později bývá řazen k novému románu, především proto, že jeho knihy vycházely ve francouzském nakladatelství Éditions de Minuit. Dá se jeho psaní vůbec nějak smysluplně zařadit?

Beckett o Proustovi i Joyceovi napsal slavné eseje a nepochybně jejich dílo do hloubi znal a promyslel. Zároveň se ale jedná o eseje výrazně manýristické a sám jsem k mínění, že zde můžeme najít nějaké důležité klíče k poetice samotného Becketta, spíše skeptický. Modernistické gesto v širokém smyslu, jak na ně Beckett navazuje, spočívá v odmítnutí literatury jakožto zábavy či úlevy; proti tomu vyvstává hluboká jazyková, historická a formálně zkušenostní sebereflexivita modernistické tvorby. Přes Prousta a Joyce vešel Beckett dle mého mínění do tohoto širšího kontextu, velmi záhy se v něm ale začal ubírat vlastní, zcela jedinečnou cestou.

Nejčastěji bývá tak jako tak ale zmiňováno jeho jméno spolu s Eugenem Ionescem, což mi vždy přišlo až příliš učebnicové, a jejich díla, i když mají spoustu společného, především humor, jsou dost rozdílná. S kým má Beckettovo dílo literárně nejvíc společného? 

Zvlášť v oblasti textů pro divadlo je myslím Ionesco s Beckettem opravdu spřízněn, dále by sem asi patřila jména Jean Genet či Harold Pinter. Rozdíly se tím nepopírají, jen je naznačena určitá zvláštní rovina rozumění. Za absurdní naopak považuji, pokud jsou k dílům těchto dramatiků přiřazovány snadno čitelné satiry Václava Havla.

U antirománové trilogie bych se o hledání blíženců ani nepokoušel, vcelku zjevně se jedná o jeden extrémní výběžek moderní literatury, na který nelze navazovat, lze jen vnímat jeho odlesky. Například čerstvý nobelista Jon Fosse nemá obsahově ani formálně na první pohled s Beckettem nic společného, přesto jsem přesvědčen — aniž bych to chtěl literárněvědně hájit —, že patří takříkajíc do Beckettova univerza, tedy do básnického světa, který je prostoupen beckettovským vědomím. Z autorů, které znám, má asi nejtěsnější vazbu na Becketta Maurice Blanchot — coby prozaik i kritik.

Co nám z Beckettova díla v češtině ještě chybí nebo co vy sám byste uvítal nebo rád přeložil?

Rád bych přeložil Merciera a Camiera, což se mi snad vcelku záhy i splní. Bylo by záhodno mít kompletní vydání Beckettových her, to je ovšem větší projekt, na který v danou chvíli utahování kohoutků není vhodná chvíle. A bylo by skvělé, kdyby se našel vhodný překladatel — já to tedy nejsem — pro „divokého“ Becketta, čímž míním knihy typu Dream of Fair to Middling Women. I při stabilitě různých motivů a postupů je Beckettovo dílo nesmírně rozmanité svými tóny a celkovými efekty.