S úsměvem ze Strašnic
Ráno mi strkáš zadek do tváře. Nebo mně jakž takž něžně okusuješ prsty. Neméně pronikavý je ale už jen tvůj pohled. Doslova číháš na spuštění budíku (Marie Rottrová: Řeka lásky) a teprve s jeho melodií si na mně hledáš své místo, což se obvykle neobejde bez šamanského přešlapování. Když mobil dozpívá, jako by ještě chvíli vibroval… Kdepak, to ty ses tak silně rozpředla.
Četl jsem, že tvoje přešlapování může být přežitkem z dob, kdy ses přisávala ke struku své mámy, že už tehdy jsi jí ťapala tlapkou po těle, s předtuchou mateřského mléka. Proto dřív, než připravím snídani sám sobě, ti do jedné z misek vliju čerstvou vodu bez chlupů a do té druhé vykydnu kapsičku „masa lepšího než pro lidi“. Kousky zvířat beze jmen, nejspíš z nějakého velkochovu. I ty jsi u mě v bytě, Mono Liso, takříkajíc v zajetí.
Nevím nic o tvé mámě, výjimečně nekastrované, ani o tvé první majitelce, kromě toho, že jsi obě ztratila. Chvíli tě snad krmili její příbuzní, než je to omrzelo a odvezli tě k utracení na veterinu. Místo toho ses přes lepší útulek dostala k nám do Strašnic.
Tak nějak jsem tě kdysi představil ve facebookovém statusu s desítkami srdíček a lajků. Přítelkyně mi to měla za zlé, vždyť jsem pro tebe nehnul ani prstem, mizel jsem na půlrok do ciziny a byla to ona, kdo tě vyčmuchal, jel pro tebe s přepravkou na nějaké parkoviště a všechno zařídil, aby ses necítila sama, až tu nebudu.
Smáli jsme se, že jsi jako my — první ses rozběhla ke knížkám. Nóbl pelíšek jsme kupovali zbytečně, zamilovala ses do krabice a do zelené stužky. Ale možná vůbec nejvíc do okna, které ti velkoryse otvíralo obzory. Teprve díky tobě jsem se naučil dívat z okna; rozeznávat jednotlivé pejskaře, psy, ptáky, všímat si jejich hnízd, stejně jako proměnlivosti stromů či méně ambiciózní zeleně. Dlouho jsem věřil, že toho vidíš mnohem víc než já, ale kočky jsou prý krátkozraké. Sedáváš na okně a pozoruješ rozmazané šmouhy.
S večerem zablýskneš očima jak pirátskou šavlí a propadneš loveckému pudu v bytě, kde lze rdousit leda zatoulanou ponožku. Vrcholem je, když sem vletí ventilačkou můra; nebohá chtěla za světlem, načež se jí do křídla zavrtá kočičí drápek… No, moc se nelísej, Mono Liso, dobře vím, jak jste se spolčili s námořníky a nadělali spoušť hned na několika kontinentech! Mám ti snad připomínat všechny ty klokanomyši ušaté, papoušky překrásné či trpasličí hady, kterým jsi dopomohla k vyhynutí?
Po ventilačce jsme zkoušeli otvírat celé okno. Procházela ses opatrně po parapetu, cítila všechny vůně větru a měla jsi respekt z těch sedmi metrů pod sebou. Vypadalo to bezpečně, ale pak jednou — koukali jsme na nějakou blbost — se ozvalo takové tiché „drnk“ a vtom jsi byla dole. Přítelkyně si ani pořádně nedopnula župan, jak spěchala na dvůr. Klepala ses v křoví, zvedla tě a drápalas ji do rukou, doma jsi šla rovnou na záchůdek. Bohudíky bez vážnějších zranění. Doteď nevím, jestli jsi jen vypadla, anebo skočila schválně. Vím jenom, že jsme tě málem zabili svou láskou.
Za pár dní jsem přišel domů s kšírami. Pojď, Mono Liso, budeš jako pejsek, vylezeme na vodítku aspoň na ten dvůr. Dole se hned zavlnila záclonka a za ní domovnice — bez „dobrý den“, hlavně abychom jí nezničili záhonek. „Nebojte,“ řekl jsem co nejpřesvědčivěji a ty už ses hnala k záhonku. Něco jsi rozryla a honem přes plot pryč, jen taktak jsem stačil škubnout vodítkem. Naše první a jediné venčení bylo jedno velké fiasko.
Při milování jsme ne vždy stačili zavřít dveře a ty jsi nás pozorovala, někdy i velice zblízka. Když se člověk miloval sám se sebou, mohla jsi nabýt pocitu, že konečně nesedí jen u přístrojů a chce si s tebou hrát. Přes zavřené dveře zas bylo slyšet tvé škrábání. Nebo jsme ti byli prostě jedno a hrabala ses vedle v koši s odpadky.
Řeka lásky prý konec nemá… Dnes jsem se vzbudil v jejím vyschlém korytu. Jak divné nemít zadek ve tváři či ocumlané prsty. Rozhlížím se, zda na mě nechceš jen odněkud bafnout. Na záchodě se ještě válí po zemi pár hrudek steliva, tvůj záchůdek nevidím. Zmizely i granule a piksla s kapsičkami, zvednu aspoň misku do dřezu, v ní jako relikvie tvrdnou zbytky jídla. Zmizelo okno, ve kterém bych viděl, že tenhle vztah má budoucnost. Ale s tebou, Mona Liso, s tebou, černá duše domova, jsem se nerozešel.
Dospěl jsem k rozhodnutí, i když tu už od včerejška nejsi, že tě neztratím. A jako si Charles Dickens nebo Josef Váchal nechali milované kočky na památku vycpat, stahuju z tebe kůži aspoň takhle metaforicky, písmeno po písmenu, prostřednictvím posledního sloupku pro časopis Host. Ale řeknu ti, že než pokračovat v tomhle krutém psaní ze Strašnic, než se chystat k třiatřicátému stěhování, než se jiným lidem zavrtávat drápkem do křídel… Ze všeho nejraději bych se schoulil do klubíčka, zamňoukal a proměnil se v kočku.
Jaké „bych“, vždyť já můžu vlastně…
Mňau.