Knihy roku podle časopisu Host

Mína Krejčí, Ještě pořád můžeme tančit, Protimluv

K téhle knize jsem se dostala díky svojí účasti v porotě soutěže o nejlepší dokumentární knihu v rámci Jihlavského festivalu dokumentárního filmu. Jinak by mi asi unikla, což by byla velká škoda, protože je to nejen velice zajímavý dokument, ale také silné umělecké dílo. Využívám této příležitosti, abych na ni upozornila. Jsou to zápisky české emigrantky v Austrálii, výtvarnice, která se živí prací v domově pro seniory. Je to kniha brutální, ne protože snad popisuje stará těla a duše obyvatel domova, ale v tom, jak se tu lidskost neustále střetává s chladnou a často velmi krutou mašinou zdravotnického systému. Autorka to vše črtá na pozadí své vlastní, do hloubky prožité osobní situace ne příliš šťastné vášnivé ženy, která nicméně o svůj život bojuje. Čtenáři je dokonce dopřán happy end, když autorka najde jistou formu spásy pro sebe i své svěřence v tvorbě, v umění. Je to skvělá kniha a krásný předmět, který stojí za to mít doma.

Magdalena Platzová, spisovatelka

Stát vždycky před knihovnou a přemítat, co to vlastně letos vyšlo a co z toho by stálo za zmínku… Zásadní knihy se nakonec možná poznají podle toho, že si je člověk prostě zapamatuje. Tenhle rok se mi to stalo se sérií rozhovorů Marcely Pecháčkové s Jitkou Válovou. Knížka nazvaná Byly jsme dvě malý hovna ve vysoký trávě (Torst) je citelně osobní, a přesto nejde o žádný nekritický chvalozpěv. Je to uvěřitelný portrét zajímavé a pozoruhodné osobnosti, většinu života rozložené do dvou těl. I když už v době rozhovorů Jitčino dvojče Květa nežilo, obě sestry malířky byly tak provázané, že se zkrátka oddělit nedají. Ani v knize. Podobně nezapomenutelná je pro mě tak trochu zapomenutá povídková sbírka Stanislava Berana Schrödingerův hotel (Host). Devět krátkých textů často vychází z reálných míst a čtenáři jsou — nejen těmi místy — tak nějak povědomé. Jestli v nich není náš svět, takový neuchopitelný, ambivalentní, schrödingerovský?

Klára Fleyberková, redaktorka časopisu Host

Rozložíš paměť (Paseka) Marka Torčíka za fikci a V zrcadlové síni (Paseka) Liv Strömquistové za non-fiction. Největším objevem roku mi je ale americký esejista Eliot Weinberger, jehož Základné prvky vydali na Slovensku už v roce 2022, a tak těsně uniká rozmezí této ankety. Moje novoroční přání je, aby si ho všimli i čeští nakladatelé. 

Vratislav Maňák, spisovatel a novinář

Z knih, které mě zaujaly a vyšly letos také česky, můžu uvést Událost (Host) Annie Ernauxové. Drobnou drsnou prózu o nelegálním potratu, který třiadvacetiletá autorka podstoupila ve Francii roku 1963. Vrací se k tomuto traumatickému zážitku s odstupem několika desítek let a rekonstruuje jej věcně ze svých deníků. Pojednává přitom nejen o společnosti žijící v zajetí předsudků a tabu, ale také o tom, jak vůbec k psaní o něčem takovém přistoupit. A to je obecně moment, který mě na prózách Ernauxové fascinuje — ta letmá zastavení, která brzdí už tak pramálo dějové vyprávění a ohledávají vztah mezi skutečností (často poměrně banální) a literaturou. Je to navýsost ženské psaní, které vlastní tělo, emoce i myšlenky touží proměnit v text. Je to důkaz, že trauma není jen módní téma, že z něj může vyrůst i skutečně naléhavé literární dílo.

Alena Machoninová, rusistka

Kdovíproč jsem letos romány hodně měřil nějakým poměrem ambicí a toho, jak se je podařilo naplnit. Tím chci říct, že román, který má na srdci něco zásadního, a trochu se u toho zakoktá, mě zajímá víc než vytříbená kniha, kterou jsem už několikrát četl, nebo zručně provedená banalita. Pasažér (Argo) Cormaca McCarthyho rozhodně není dokonalý román, ale přišlo mi dobrodružné se jím prokousávat — prostě mě zajímalo, k čemu McCarthy došel a jak na sklonku života vidí západní civilizaci. Stejně tak bych mohl leccos vytknout Mohamedu Mbougarovi Sarrovi a jeho knize Nejzasutější vzpomínka na lidi (Argo), ale ten pokus napsat totální román — a mladická drzost udělat postavu i z Gombrowicze — jsou mi mimořádně sympatické, stejně jako autorova bolaňovská divokost. A do třetice překladové prózy doporučím Hodiny (Odeon) Iana McEwana: starý lišák se vzepjal k nádherné, zčásti autobiografické próze, která se z jeho díla současně vymyká i jej završuje.

Jan Němec, šéfredaktor časopisu Host

Bob Dylan: Filosofie moderní písně, Argo

Zdánlivě jen zcela volný tok úvah starého barda, které ale ve svém celku reflektují populární hudbu jako velmi vydatnou nádobu na dobové nálady a témata a zároveň ji prezentují i jako důležitý generátor sensitivity, která jde jinam než verbální, a tudíž i racionální uchopení jevů a věcí. Dylanův výklad nemusí dbát na objektivitu a proporčnost; je zcela osobně zabarvený, někdy se i zjevně míjí s tím, co vykládá. Ale je hřejivé sledovat, jak náruživě a vehementně se stařec v tom materiálu pohybuje, jak si ten pobyt v hudebním vetešnictví enormně užívá a vychutnává. A co vynáší ven do slov, je zralé a chytré. Zapšklých starců jsou plné ulice, ale stařec, kterého ten dialog se světem kolem (byť tím minulým, už odešlým) baví, to je vzácnost.

Petr A. Bílek, literární vědec

Letošek si zaknihuju jako rok, kdy vyšla česky Naomi Klein o klimatické krizi, Tím se všechno mění (Host), a Zofia Bałdyga. Ad Zofiiny Poslední cestopisy (Fra): „situace Nabokov“, psát hlubší poezii v nemateřském jazyce, tak silné rozhodnutí lidí na cestě a v pohybu! Jinak si užívám především pestrost, takže toto je pro mě taky rok Jonathana Haidta (skvělá Morálka lidské mysli o tom, proč se společnost tak silně dělí na konzervativce a liberály, vydal Dybbuk), rok s radostí z produkce Malvernu, Maratonu, NAMU, Rubata a rok, kdy jsem přečetl spoustu knih a článků kolem Suchého, Šlitra a šedesátých let v Československu: Jak pěkně uměl třeba Oleg Sus v časopise Host do domu v mikrokritice odtušit, že Jiří Suchý je nakonec dobrý, i když je průměrný, což je pro autora pěkně nebezpečné! 

Pavel Klusák, hudební publicista

Největším zjevením pro mě za minulý rok byla jednoznačně Politika touhy (Host) od Kateřiny Liškové. Neskutečně podrobně vyrešeršovaný výzkum poutavě předkládá pozoruhodný příběh o unikátním vývoji sexuologie, vnímání genderových rolí či vědeckém výzkumu ženského orgasmu v komunistickém Československu. Odkrývat postupně jednotlivé etapy, kdy od 50. let byla československá sexuologie jednou z nejprogresivnějších na světě a pomohla k přijetí potratů či dekriminalizaci homosexuality, zkoumat, jak byl státní socialismus v touze po rovnostářství zpočátku poměrně hodně feministický, a smutně pozorovat, jak se během normalizace všechno zadupalo do země, bylo opravdu fascinující. Kromě ohromného množství zajímavých informací kniha přináší i mnoho prostoru pro vlastní úvahy o černobílém vnímání historie nebo alternativním vývoji dějinných událostí. A také mnoho inspirace pro konverzace na večírcích.

Tereza Bonaventurová, výtvarná umělkyně a kurátorka

Jak by se žilo v Sudetech, kdyby tam po roce 1945 mohli zůstat čeští Němci, nad tím přemítám asi od dvanácti let. Když jsem si uvědomil, že jsem potomkem rodičů s německými kořeny (Günter a Hermina). Že oba moji dědečci museli narukovat do wehrmachtu, ale odsunu se vyhnuli. To je ovšem námět na román, který nikdy nenapíšu, proto rád upozorňuji na knihu, jež se už s tématem poprala. Sudetenland z pera Leoše Kyši (Vendeta). Autor si zaslouží medaili za odvahu, i když k literárním kvalitám mám výhrady. Otevřel téma, kterého se zatím spisovatelé báli. I když občas neohrabaně, Kyša píše srdcem, neboť vyrůstal ve Dvorcích na Bruntálsku, kde je částečně pořád doma. Jeho děd sem přijel Němce vyhánět, vnuk hájí právo Sudeťáků zůstat v Československu. Příběh v kategorii alternativní historie je situován do roku 1990, kdy Slováci začínali pošilhávat po autonomii a nějaké sebeurčení by asi hledali i neodsunutí Němci. Kdyby mohli zůstat, nebylo by dnes Bruntálsko krajinou zmaru, kde ještě v roce 2002 srovnali se zemí evangelický chrám v Křišťanovicích a o rok později katolický kostel v Nové Vésce. Když jsem se tehdy z pozice reportéra ptal na bourání faráře Oldřicha Máši, suše odvětil: „Přijel jste do země nikoho.“ V zemi nikoho teď vznikl zásadní literární příspěvek k česko-německému soužití.

Ivan Motýl, reportér a básník

Na letos vydané romány jsem neměl štěstí. Na co jsem sáhl, to mi padalo z rukou nebo leželo na stole i několik týdnů jako výčitka. Naštěstí dobré knihy kvetou i mimo románový žánr. Knížka poezie, která mě letos zasáhla nejvíc, je rozhodně Červený obr (Odeon) Terezy Bínové. Je konceptuální, stejně jako její předchozí a krásné je na ní to, jak texty často nefungují samostatně, ale jak rozkvétají v propojení mezi sebou. Přečetl jsem ji dvakrát v jeden den, na procházce někdy uprostřed léta. Bylo devět hodin večer a už se chystalo stmívat. Doba této vůbec nepodobná. 

A stejně intimní jako Terezina knížka je i jiná kniha, které se letos podařilo přes léta strnutí vyjít. Do sbírky knih Rolanda Barthese totiž nakladatelství Fra letos přidalo jeho Deník smutku, který přeložil Ondřej Macl. Barthes se ani v tak těžké době, jako je vyrovnávání se se ztrátou nejbližší osoby, nedokáže ubránit myšlení, je to organismus, který sledujeme v procesu. Co bych si z Barthese ale přál příště, je ve Francii vydaný čtyřsetstránkový výbor, kde jsou všechny texty, které věnoval Marcelu Proustovi. Ale to bych si přál moc. Nebo…?

Václav Maxmilián, redaktor časopisu Host

Zaujalo mě hodně knih a zaujaly mě také v různém smyslu slova. Ale psát se mi chce o románu Směna (Host) Anny Beaty Háblové. Takže to bychom měli. Nyní druhá půlka otázky. Protože v debatách o tom, v jakém žijeme světě a co v něm potřebujeme, jestli bezpečí k svobodě, nebo nebezpečnou svobodu, jestli empatii k druhým, nebo připravenost se vzájemně kritizovat, jestli sdílení bolesti nebo ochranu před emočním vydíráním, se ztrácí to, co se v románu Směna neztratilo. Ve světě plném afirmativního kapitalismu, na který lze úplně nejlevněji reagovat vzýváním negativity, nachází Anna Beata Háblová způsob, jak kývnout na život. Ve světě obviňování druhých z ideologičnosti dokáže Anna Beata Háblová zachytit homogenizující ideologie uvnitř každého z nás. A prolézt. Dokázat mít sílu to nedokázat, jak to dokázat? Počkat si, až si to člověka uchopí, až se s ním něco odehraje mezi „Cílem je udělat z nás jednu jako druhou“, „Nikomu jsem to neřekla, ale mohla jsem za to já“, „Tys mě vždycky jenom zneužíval“, „Posedlost. Takže takový vtíravý nutkání“ a „Možná proto jsem se nikdy nedokázala uvolnit“.  

Alice Koubová, filozofka

Velký dojem na mě udělaly Fosilie (Paseka) Michala Kašpárka. Podařilo se mu dovedně propojit hned několik různých rovin. Nepochopení nebo komunikační míjení se tří různých současných generací. Témata a problémy, se kterými se všichni tak či onak potýkáme, od řetězových mailů a konspiračních teorií přes klimatickou změnu a způsoby, kterými se vyhýbáme jejímu řešení, až po gender a podoby vztahů, jež některým lidem připadají netradiční. Není to dokonalá kniha, ale připadá mi důležitá.

Ondřej Lipár, básník a editor časopisu Vogue

Při dotazu na cokoliv nejlepšího vždycky trochu ustrnu — nemám rád srovnávání a hledám ve všem spíš jedinečnost než metriku k poměřování. A můj čtenářský deníček i kvůli pozici editora nonfiction v nakladatelství navíc vypadá spíš jako eklektický scrapbook než promyšlené čtení. Vezmu to proto raději odjinud: co se mi nejvíc převalovalo v hlavě. Z prózy musím jmenovat knihu Obrys (NLN) od Rachel Cusk, prapodivný tvar, ve kterém jako by se nic nedělo: vypravěčka potkává různé lidi, ti jí vyprávějí své osudy a ona poslouchá a poslouchá. Realita se kolem ní obtáčí jako list papíru a uvnitř přitom zůstává prázdno: já. (Metafora není moje.) Skvěle napsaný záznam určité subjektivní pasivity, na kterou jsem se až znepokojivě snadno napojil. A v neposlední řadě jeden z výrazných příspěvků do fenoménu a debaty jménem autofikce.

A ještě jednu. Když jsem četl Vystřihni — nalep (Akropolis) o české zinové kultuře od Miloše Hrocha, čekal jsem jednohubku k mediální teorii a historii. Něco z knihy ve mně však zůstává i po měsících. Možná v médiích nebanální požadavek na pomalost a prožívání toho, čemu se věnuji, který by prospěl i jinde než v zinech. Možná zdůraznění materiality všeho, na co sáhneme, co pokryjeme textem, i když to je jen okno v messengeru. Možná připomínka, že jsou pořád lidi, co to nevzdávají… 

Zdeněk Stazsek, redaktor časopisu Host

Bernardine Evaristo — Mr. Loverman, Penguin Books

Strhující příběh z prostředí londýnského Karibiku, nebo karibského Londýna. Jak se to vezme. Jde o citlivě pojatý příběh Barryho, který vyrůstal na ostrově Antigua a který se do Londýna vydal, aby zde mohl žít jako homosexuál. Nicméně žije skrytě: v manželství, v tajnosti své lásky, v zajetí kulturních představ a svých vlastních pocitů. A tomu všemu se rozhodne na stáří udělat přítrž. A nebude sám. Bernardine Evaristo je známá pro svůj mnohovrstevnatý pohled na život na pomezí kultur, společenských konvencí a lidských emocí a ani tentokrát nezklamala. Její kniha nám otevírá okno do nitra stárnoucích mužů, lidských tuh a ženských nadějí na emancipovanější život.

Z ne-fikce bych ráda doporučila knihu Vojtěcha Pecky Továrna na lži (Alarm, Utopia Libri). Kniha poskytuje fundovaný pohled na zahraniční klimaskeptické diskurzy. Autor předkládá hlavní teze a argumenty klimaskeptiků, analyzuje klíčové události včetně kontroverze kolem Climategate, které ovlivnily protiklimatický diskurz. Rozkrývá spojení mezi odpůrci klimatických změn a představiteli fosilního průmyslu. Zároveň nabízí pohled na vývoj klimatického konsenzu v současnosti. Kniha se stává informovaným průvodcem aktuálními diskusemi o klimatické krizi, přičemž mnohé z uvedených argumentů lze identifikovat i v českém kontextu. V rámci českého prostředí nás kniha vyzývá k zamyšlení nad tím, jak zajistit podmínky pro rozumnou veřejnou diskusi, která je ve světle stávající klimatické krize nezbytná.

Anna Pospěch Durnová, socioložka a politoložka

Alena Machoninová: Hella

Pro tu občas až obsesivní snahu přiblížit se druhému člověku. Zkusit z útržků dopisů, úředních dokumentů a vzpomínek blízkých rekonstruovat jeho osobnost, přestože autorka od počátku ví, že je to marné. Pro přesnost a čistotu jazyka a myšlení, která je na hony vzdálená publicističnosti a schématické konstrukci mnoha současných českých próz. Pro skromnost, s jakou o svých prožitcích, zkušenosti a pochybách vypovídá skrze jiné — knihy, autory. Pro aktuálnost, která není trendy, prchavá a povrchní.  

Kamil Bouška: Dokumenty

Téměř každá sbírka Kamila Boušky atakuje — citovou angažovaností, patosem, který se nebojí ztrapnění. Jízlivě a sarkasticky obžalovává a stejně nemilosrdně se vyznává a kaje. Dokumenty jsou záznamem ztroskotání lidského druhu. Jeho odcizeného, virtualizovaného, narcistního, obludného světa. A zároveň jsou taky snahou o probuzení účasti. Stojíme na pokraji apokalypsy, křičí Bouška. Není čas na abstraktní žvásty a rétorické, estetizující figury. Nadějí je láska. Ale jaká? 

Ian McEwan: Hodiny

Portrét obyčejného člověka, v jehož životních lekcích – vztahových, politických, sexuálních – povstává příběh poválečného Západu. Už jen pojednat život s takovým rozmachem a přitom uceleně je výkon. McEwan nadto ukazuje, že román jako žánr průzkumu existence rozhodně není mrtvý a že vyprávět neznamená jen komentovat. A obdivuju jeho neokázalý styl, je radost v té knize pobývat. Po jeho slabších knihách Šváb a Stroje jako já návrat ve velkém stylu. Na autorský vrchol.

Shoshana Zuboff: Věk kapitalismu dohledu

Na Googlu nevyhledáváme, to on vyhledává nás. Internet věcí neslouží pro naše potřeby, to my sloužíme jemu. Vládcem území za tímto polopropustným, špionážním zrcadlem je kapitalismus dohledu. Díky sledování každého našeho kliknutí, digitálního projevu zájmu, ambicí, touhy, chtíče a přání proniká do našich myslí a prodává tyto poznatky o chování skutečným zákazníkům — zadavatelům reklamy a politickým marketérům. Modifikuje naše chování a tím si společnost přizpůsobuje a ovládá. Podrobná, obdivuhodně komplexní a poutavě zpracovaná analýza současného digitálního světa.

Ondřej Nezbeda, redaktor časopisu Host