Nevěřím na výhry v loterii

Jakube, v úvodní kapitole ke knize připomínáte známou věc, že redaktor je nejvíc vidět, když chybí. A když naopak odvede skvělou práci, stane se neviditelným. Takže: jak moc jsou dnes redaktoři vidět?

Vaší otázce lze rozumět dvěma způsoby. Buď vás zajímá, jestli jsou redaktoři vidět, protože po nich zůstávají chyby, anebo jestli je jejich práce dostatečně vnímaná a potažmo doceněná.

Vezměme to popořadě.

V případě toho prvního výkladu samozřejmě záleží na konkrétních nakladatelstvích a na tom, jak vysoko mají laťku redakční práce. Ale obecně bych řekl, že profesní komunita je na kvalitu vydávaných textů docela citlivá, a tak bývají chyby, redakční nedbalost či lajdáctví alespoň „v našich kruzích“ hodnoceny negativně, jako prohřešky a trestuhodná selhání.

A jsou redaktoři docenění? Já vím, že se ptám trochu sugestivně…

Pokud jde o to, jestli veřejnost dostatečně chápe a oceňuje redakční práci, tak jsem přesvědčen, že ne. I když si povídáte s lidmi vzdělanými a sečtělými, mnohdy zjistíte, že netuší, co jako redaktor vlastně děláte. Čtete si celý den? Tisknete knihy? Překládáte? Připravujete sazbu? Opravujete čárky? I proto jsem se rozhodl vydat o naší práci knihu. Tedy kromě toho, že jsem se chtěl od svých kolegů a kolegyň, kterých si vážím, dozvědět jejich know-how, abych se mohl bezbolestně přiučit tomu, co si cizelovali dlouhými léty praxe.

Například překladatelé svůj boj za viditelnost — teď myslím v tom dobrém slova smyslu — vedou celkem úspěšně, alespoň v tom smyslu, že jejich jména se čím dál častěji objevují přímo na obálkách. Ale mají se vlastně redaktoři takto zviditelňovat, nebo jejich místo skutečně je v pozadí?

Překladatelé se objevují na obálkách a troufám si říci, že na tom má naše nakladatelství též zásluhu, neboť jsme se rozhodli je tam uvádět už v roce 2017 a od té doby v Pasece toto pravidlo držíme.

Místo redaktora je skutečně v pozadí, ovšem je to úloha fotbalového záložníka, který sice nestřílí góly, ale asistuje a nahrává útočníkovi. Kromě toho musí jistit hru zezadu, když se něco nedaří, například když hoří termíny. Rád vzpomínám na kolegu Milana Macháčka, redaktorskou legendu, jenž se zásadně držel stranou světel reflektorů, a dokonce i jeho rukopis byl tak titěrný, jako by se do něj chtěl schovat. Přitom odváděl úžasně pečlivou práci.

V naší knižní kultuře píšeme redaktory do tiráží, v Americe nebo Spojeném království jim autoři skládají poctu v poděkováních. Já jsem chtěl knihou Neviditelné řemeslo upozornit na profesi, o které si myslím, že je nesmírně zajímavá, a ukázat, že redakce je docela dobrodružné prostředí. Také je to kniha, která vysvětluje, k čemu je dobré mít nakladatele, když si dneska díky všemožným technologiím a službám může vydat knihu každý sám.

V Česku existuje dlouhá tradice kvalitní redakční práce, přerušená snad jen v 90. letech, kdy nakladatelé jako Votobia, Ivo Železný nebo Volvox Globator vydávali sice skvělé tituly, ale často redakčně odbyté. Myslíte, že už jsme z hlediska nějakého redakčního standardu tam, kde jsme byli za normalizace?

Samozřejmě, v tomto ohledu jsou šílená devadesátá léta skutečně pryč, alespoň v tom smyslu, že redakční nedbalost je ve slušné společnosti považována za nevychovanost, nebo dokonce hřích. Zásluhu na tom mají i anticeny jako Skřipec, které se zrodily právě uprostřed devadesátých let jako svého druhu whistleblowing překladatelské či obecněji nakladatelské scény. Koneckonců Eva Slámová, již jsem ke knize přizval pomyslně, „in memoriam“, napsala svůj esej „Povolání: redaktor“ právě v letech, kdy se na slušnou redaktorskou práci zapomínalo.

Ve své úvodní stati citujete George Orwella, který napsal, že „dobrá próza je jako okenní tabule“. Jak se dá vyleštit? Ptám se s ohledem na to, že žijeme v kultuře marketingu, kde se produkt leští hlavně zvenčí…

Každý zkušený redaktor či redaktorka, který pracuje v nakladatelství, skládá své portfolio autorů a knih tak, aby vytvářeli logický celek, ediční program nebo aspoň jeho část. Jako určitý „vedlejší efekt“ své činnosti buduje rámec, ve kterém si jednotlivé tituly navzájem pomáhají, a naopak se nepožírají. Někteří čtenáři se orientují podle edic, překladatelských jmen nebo i oblíbených nakladatelství. Když to vyšlo tady a v tomto překladu, bude to dobré a koupím si to, i když třeba o autorovi nic nevím. Tak se redaktor stává reklamním agentem svých autorů — vytváří pro ně pódium či výlohu, v níž upoutají pozornost.

 Šéfredaktor Paseky Jakub Sedláček s inkriminovanou knihou.

Některé kapitoly knihy se vlastně víc než na redakční práci soustředí na příběhy nakladatelství. Joachim Dvořák z Labyrintu, Miroslav Balaštík z Hosta nebo Jindřich Jůzl z Odeonu vyprávějí spíš to, jak se jejich nakladatelstvím začalo dařit, než že by sdělovali své zkušenosti s redakční prací. Byl to jeden ze záměrů knihy, zmapovat, jak se utvářela současná nakladatelská scéna?

Ano, chtěl jsem, aby ty úžasné příběhy zrodu výtečných novodobých značek zůstaly v paměti, nepochybuji totiž, že jsou stále inspirativní. Za léta v nejrůznějších redakcích jsem pochopil, že při vydávání a přípravě knih nejde jen o určitou sumu pravidel, jež se uplatňují při konkrétní práci s textem, ale i o jistý způsob myšlení. Věřím, že to, jak vámi zmiňovaní pánové popisují kariéry značek, za nimiž stojí, právě takový pohled nabízí.

Přesto, nezajímalo by i vás, jak se třeba redakčně nakládalo s texty Jana Balabána, kterého Miroslav Balaštík zmiňuje jako jednoho z přelomových autorů v historii nakladatelství Host? Člověk je zvědavý, ale na konkrétní příklady ze současné české beletrie v knize téměř nedojde.

Každá esej procházela několika koly editace, bylo radostné sledovat, jak se texty vyvíjejí, a myslím, že to i jejich autory bavilo a nebylo jim to protivné. Koneckonců jaká jiná kniha by měla mít solidní editořinu než právě ta o redakčním řemesle. Vám v knize přesto chybí víc konkrétních příkladů ze současné české beletrie… V tom se myslím odráží efekt, kterému říkám „diplomatovy paměti“. Jsem-li diplomatem ve službě, budou i mé paměti diplomatické, prosté ostrých hran, které by někomu mohly být nepříjemné. A jak se dozvíte z Neviditelného řemesla, je diplomacie základním pracovním nástrojem redakčního profesionála.

Rozumím. Proč se dvě kapitoly věnují komiksu, ale žádná poezii? Připadá mi, že redakce poezie je svébytná disciplína a celkový obraz by obohatila, ať už by ji pojednal Petr Borkovec, Olga Stehlíková, Martin Stöhr, nebo třeba Dan Jedlička.

Máte pravdu, redigování poezie je zajímavá disciplína. Ale někde jsem si musel stanovit limit, aby kniha nerostla dál a dál, už teď má tři stovky stran. Komiks jsem tam chtěl, protože je to z hlediska redakční přípravy pořád ještě nový obor, ve kterém se stále dost chybuje. Určitě víc než při redigování poezie.

V knize se komiksu věnují dva kratší texty, které by měly dohromady složit ucelený pohled. Příspěvek Lukáše Růžičky se zabývá prací se současnými komiksovými autory v okamžiku zrodu nového díla. Pavel Kořínek se zase zamýšlí nad vydáváním komiksových klasiků, což je kupodivu pole, v němž se dělají nejrůznější chyby poměrně často.

A co editoři, kteří zpracovávají velké celky nebo pozůstalosti? Vím, že takový Jan Šulc letos sám vydal knihu, ale třeba jeho práce na Havlových sebraných spisech a mnoha dalších projektech by mě moc zajímala…   

Přál jsem si vtáhnout do hry profesionály, kteří svou redakční práci dosud nijak nereflektovali — chtěl jsem, aby se zastavili v proudu povinností a termínů a zamysleli se nad tím, co léta dělají spíš „intuitivně“. Pro většinu autorek a autorů, kteří se v knize sešli, tak vznikla vůbec první příležitost pro určitou esejistickou sebereflexi.

O redakční práci na velkých či pozůstalostních celcích píše Michael Špirit v nesmírně precizní monografii Textologie dnes. Špirit v kapitolách věnovaných Hrabalovi, Škvoreckému, ale třeba i filozofovi Petru Rezkovi ukazuje úskalí, s nimiž se vydavatel jejich díla musí potýkat. A okolnosti práce na Havlových spisech přibližuje vynikající editor Jan Šulc společně s Viktorem Stoilovem třeba v knižním rozhovoru s Josefem Chuchmou, jenž tvoří páteř jubilejní publikace TORST — dvacet let nakladatelství.

Všiml jsem si, že ta kniha je výrazně generační. Téměř všichni přispěvatelé se narodili v 70. a 80. letech, jde tedy o střední generaci redaktorů. Byl v tom nějaký záměr? Vymyká se z toho jen ten posmrtně přetištěný článek Evy Slámové.

To je dobrý postřeh, je to svým způsobem generační výpověď. Zaznamenává hlasy lidí, kteří se ke své práci dostali ve svobodných poměrech po revoluci. Jejich — či můžu říci „náš“ — způsob myšlení o knihách a jejich vydávání to ovlivnilo jinak, než jak se společenské poměry promítly do práce našich předchůdců. Silné redaktorské generace v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech stály před jinými výzvami a čelily jiným problémům. Odpustíte-li mi jistou zkratku, řeknu to takto: zatímco oni vymýšleli strategie, jak dostat do edičního plánu amerického detektivního autora, dnes se spíš hledá způsob, jak se bez amerického detektivkáře v edičním plánu obejít. Protože však moc dobře vím, na jak úžasnou a dlouhou tradici navazujeme, rozhodl jsem se otisknout ten text Evy Slámové: symbolizuje průvodkyni na mostě mezi minulostí a současností.

Neměli bychom zapomenout, že ta kniha je nejen pečlivě, ale také pěkně vydaná. Já jsem si jen myslel, že ten panáček na obálce vyvedený stříbrnou barvou je stíratelný, jak to bývá na losech — takže mám teď knihu poškrábanou. Řekněte mi na závěr, co by byla největší nakladatelská výhra pro vás?    

Aspoň teď vlastníte originál, který je jenom váš. Přiznám se, že v běžném ani redakčním životě moc nevěřím na výhry v loterii. Nakladatelskou práci spíš přirovnávám k šachům, ostatně svůj vlastní příspěvek jsem nazval „Královská hra“. Spokojený budu, když budu tuto partii hrát dál, bez ohledu na protivníka, který zasedne na opačné straně šachovnice, umělou inteligenci nevyjímaje.