Hledat společnost v umění a umění ve společnosti

Co pro tebe Salon Práva znamená?

Když se na to podívám osobně, tak je to necelých patnáct let mého života, prostor, v němž jsem se mohl posouvat intelektuálně i lidsky, kde jsem našel spoustu přátel. Prostor, kde jsem dostal možnost poučit se z vlastních chyb i nezbláznit se z vlastních úspěchů.

V jaký moment sis řekl, že je na čase odejít?

Nechci zabíhat do podrobností. Odcházím sám, dobrovolně, argumentů bylo v tomto směru hodně, už je nešlo přehlušit. Odchod je to úlevný, ale samozřejmě i trochu bolavý.

Pojďme ale na začátek: přebíral jsi Salon v pětadvaceti. Nedokážu si představit, že by se dnes nějaký dvacátník dostal na podobnou pozici. Jak se ti to tenkrát přihodilo?

Vybral si mě jako svého nástupce zakladatel Salonu Zdenko Pavelka. Myslím, že v té době došel do podobného stavu jako já dnes a rozhodl se odejít. Vedl Salon třináct let. A tehdejší šéfredaktor Práva Zdeněk Porybný se ho zeptal, koho by si představoval na svém místě. Já byl tehdy rok v kulturní rubrice Práva, což jsou dodnes hlavně servisní stránky, ale mně to už tenkrát bylo málo, tak jsem tam občas vecpal i něco s větším přesahem. A šéfredaktorovi se myslím zalíbila představa, že si někoho do Salonu sám v Právu vychoval, a dál mě ty první roky v tomto směru formoval; pochopitelně za mého vzpouzení a rebelování.

Sžíval ses se svou novou rolí dlouho? Představuju si, že editovat takového Václava Bělohradského není disciplína pro začátečníky…

Kromě důvěry ze strany vedení jsem měl k ruce Alici Šimonovou, která mi hlavně ty první roky s náročnějšími esejemi hodně pomáhala, a Štěpána Kučeru, kterého jsem si přivedl s sebou — to byla moje podmínka. Štěpán má jako spisovatel i jako publicista výjimečný cit pro text a jazyk. No a zrovna s Václavem Bělohradským jsme se navzdory věkové i intelektuální propasti rychle skamarádili, to je pak dialog nad textem jednodušší.

Zbyněk Vlasák, foto: Zuzana Lazarová

Patnáct let je dlouhá doba. Jak se Salon za tu dobu proměnil?

Vývoj Salonu by měl zhodnotit spíše někdo zvenku, kdo má odstup. Předně se proměnil autorský kolektiv, dařilo se nám myslím průběžně věkově zpestřovat jeho skladbu, dnes do Salonu píšou dvacátníci i osmdesátníci, výrazně přibylo žen. Zároveň jsme se posunuli od literatury a kultury blíže k sociálním vědám a přes sociologii i k politice, byť jsme se pořád pokoušeli obojí propojovat, zpevňovat ten most. Když to zjednoduším, tak hledat společnost v umění a umění ve společnosti. S tím souvisí posun k větší aktuálnosti. Salon se za mě snažil zůstat nadčasový, ale občasná nečekaná spojnice s nejčerstvějším veřejným děním tomu pokaždé pomohla. To je zrovna jedna z věcí, kterou jsem se musel naučit. Jak jsem byl zprvu nejistý, dlouho jsem nad jednotlivými texty seděl a občas mi zastarávaly pod rukama.

A v neposlední řadě jsme se Salonem vkročili do veřejného prostoru skrze různé projekty, knihy nebo besedy. Zůstat jen na novinovém papíře, případně v online světě mi přišlo málo.

Zůstal za tebou nějaký nesplněný sen?

Ano, udělat velký rozhovor s Jaromírem Nohavicou. Už před těmi patnácti lety to byl můj nejoblíbenější písničkář, neodmyslitelně spjatý s mým rodným krajem, dětstvím, dospíváním i dospělostí. A za těch posledních patnáct let nám všem dál pravidelně poskytoval další důvody, proč by nějaký otevřený, hluboký rozhovor s ním mohl být zajímavý. Teď na podzim jsme spolu o té možnosti párkrát mluvili, ale nepovedlo se to dotáhnout. Je nicméně symbolické, že mou poslední moderací v dresu Salonu byla beseda o knize historika Přemysla Houdy, která pojednává o tom, jak je Nohavica neuchopitelný.

Salon je v českém kontextu důležité intelektuální médium. Vypozoroval jsi něco typického pro český intelektuální provoz?

Jednak že těch skutečných intelektuálů tahle republika moc nemá. A taky že se často zaměňuje „intelektuální“ provoz s provozem řekněme „publicistickým“, který je jiný v tom, že bývá tematicky zacyklený, zakletý v osobních sympatiích a antipatiích, uzavřený směrem k inspiracím ze zahraničí, z jiných oborů i z jiných ideologických koutů a příliš často utopený v morálním kýči. Je to i sebekritika: Salon byl taky někdy víc „publicistický“ než „intelektuální“, byť jsem se s tím snažil jako editor něco dělat.

Odcházíš v době, kdy se diskutuje o krizi kulturní novinařiny — Salon přitom zůstává jedním z posledních míst v celostátním tisku, kam lze psát náročnější texty o kultuře a myšlení. Jak jsi tuto proměnu vnímal během těch patnácti let na editorské židli?

Nemyslím si, že je kulturní novinařina v krizi po stránce obsahové. Nikdy tady nevznikalo tolik dobrých textů o kultuře od tak mladých autorů a autorek jako v posledních pěti deseti letech. Problém je, že jich teď bude kvůli neúnosným materiálním podmínkám naopak rychle ubývat. Netuším, jak by se někdo, kdo žije v nájmu nebo má rodinu, mohl v současnosti uživit jen psaním o kultuře na volné noze. Může to být maximálně koníček, na který není nikdy dost času. Anebo to může dělat někdo, kdo je finančně zabezpečený. Ale takových lidí jednak moc není, a navíc tím přicházíme o jiné sociální perspektivy. Řešením může být tlak na média v otázce honorářů, Právo nevyjímaje, a na stát ohledně statusu umělce, pod který by podle mě měli spadat i kulturní publicisté.

Další věc je, že bude nejen ubývat kvalitních textů a autorů, ale dál i prostoru v tradičních médiích. Ta jsou vlastně komplet v krizi, a když se v takové situaci hledá, co různými způsoby omezit, je komplexnější psaní o kultuře pokaždé první na ráně. Ale abych nekončil tak pesimisticky: ono to může naopak otevírat nové možnosti a ještě více nasvěcovat prostor mimo tradiční média, kde v různých formátech vzniká docela dost zajímavého kulturního obsahu.

Už se tuší, kdo bude tvůj nástupce?

Tuší, ale není na mně, abych ho oznamoval.