Ikona nizozemského písemnictví

Je to tak správně, nizozemsky píšící belgický spisovatel vlámské národnosti? Jak to vlastně je s Belgií, Vlámskem, nizozemštinou, vlámštinou?

To je hned na začátek tvrdý oříšek k rozlousknutí! Na tak malou jazykovou oblast panuje v tomto ohledu neuvěřitelné množství nejasností. Pokud chcete stručnou odpověď, vystačíte si s definicí z otázky, přínosnější ale může být odpověď delší, při níž bych ráda odstranila i některé z mýtů.

Jen do toho.

Jeden z nich je ten, že Belgie je frankofonní země. Ano, na jihu země se sice mluví francouzsky, ale málokdo si uvědomuje, že rodným jazykem 58 procent populace je nizozemština (francouzsky mluví 38 procent Belgičanů, zbytek tvoří cizinci). Nizozemští mluvčí v Belgii se nazývají Vlámové a jejich jazyk bývá označován za vlámštinu, ale de facto se jedná o stejný jazyk, jakým hovoří jejich severní sousedé, které my v Česku s gustem, snad pod vlivem Čapkových Holandských listů, bludně označujeme za Holanďany a jejich jazyk za holandštinu. Tady bych tedy ráda smetla ze stolu další mýtus: žádné Holandsko neexistuje a holandština taky ne! To jsme si jen pro označení země synekdochicky vypůjčili název jejich nejslavnějších provincií Severní a Jižní Holland, kde se nacházejí historická města jako Amsterdam a Haag. Podobně se z historických Flander vyvinulo označení dnešního Vlámska a jeho řeči. I když nutno říct, že i tady to novodobá čeština pomotala, protože v nizozemštině existuje pro Vlámsko i Flandry jen jeden výraz: Vlaanderen. I ten odpovídá dvěma historicky nejvýznamnějším provinciím Západní a Východní Flandry, jimž vévodily a dosud vévodí významná města jako Bruggy a Gent. Ve Vlámsku i Nizozemsku se tedy mluví nizozemsky, ale každý hned pozná, jestli je někdo ze severu nebo z jihu.

Kam tedy máme řadit Huga Clause? Jaké je jeho postavení v belgické, resp. v nizozemsky psané literatuře? Je řazen k nejvýznamnějším spisovatelům Belgie i této jazykové oblasti…

Hugo Claus je ikona nizozemského písemnictví bez ohledu na státní hranice. Nizozemci a Vlámové obecně literaturu obé provenience považují za společné kulturní dědictví, ostatně knihy Huga Clause stejně jako mnoha dalších vlámských literátů vydávají nakladatelství v Nizozemsku. Hugo Claus napsal desítky románů, scénářů, básní, ale Smutek Belgie (Het verdriet van België, 1983) mezi nimi proslul jako jeho stěžejní dílo. Je to kniha, kterou ve vlámské části Belgie zná každý ze školních učebnic, byť ne každý ji jistě četl, jak už to u literárního kánonu bývá. Přesto téměř každý dokáže citovat hlášky, které se ke knize vážou. Už třeba jenom její název má tisíc a jednu obdobu. Vlámská spisovatelka Kristien Hemmerechts například publikovala Smutek Vlámska, v němž se opět vrací k tématu kolaborace; slovy „to je ale smutek Belgie“ nebo závěrečnou promluvou románu „Uvidíme. Však uvidíme. Tak, či onak“ se dá komentovat libovolný neduh či výstřelek, o jaké v této pozoruhodné nadnárodní zemičce není nouze.

Překladatelka Radka Smejkalová

A jaký je Clausův literární jazyk? Někde se uvádí, že je to spisovná nizozemština obohacená prvky různých vlámských nářečí…

Hugo Claus byl hrdý na to, že je Vlám, neměl potřebu uzpůsobovat svůj literární jazyk většinovému uchu ani úzu, pasovat ho do spisovné nadnárodní škatulky. Zejména ve Smutku Belgie se poměrně vyřádil: vytvořil jakýsi metajazyk, který na první pohled vypadá jako hovorová vlámština, ale při bližším ohledání to je amalgám nejrůznějších interdialektů. V obecné vypravěčské rovině používá standardní nizozemštinu, ovšem jakmile jeho postavy začnou hovořit, z jejich projevů čiší belgický kolorit se vším všudy: se specifickými gramatickými jevy, hovorovými výrazy a slovy přejatými či překroucenými z francouzštiny, která byla v jeho době všudypřítomná. To celé dochucuje nářečními slovíčky ze svého rodného kraje v okolí západovlámského Kortrijku. Hádám, že by se nenašel jediný rodilý mluvčí, který by si žádné ze slovíček, která se v textu vyskytují, nemusel dohledávat v nějakém slovníku.

Smutek Belgie, který má v českém vydání téměř tisíc stran, u nás vychází čtyřicet let po vzniku románu. Neubralo mu to na něčem? Nebo naopak?

Upřímně řečeno mám pocit, že aktuální dění Clause bohužel dostihlo, ba předstihlo. Smutek Belgie rozpitvává pohnutky, které ve čtyřicátých letech vedly k tomu, že se řada Vlámů z planých ideálů, politického oportunismu nebo kvůli obchodním zájmům přiklonila na stranu agresora a byla v jeho jménu ochotna odložit vlastní duši a propůjčit se moci zla. A kde jsme dneska? Do Evropy se vrátila válka, zákopy na východě Ukrajiny připomínají ty z Flander v první světové válce a Evropu obchází strašák extrémní pravice, které voliči propůjčují svůj hlas. Nepoučili jsme se v ničem a spisovatelé jako Hugo Claus nám nadčasovostí své tvorby sypou sůl do rány, abychom se vzpamatovali.

Jak těžké bylo prosadit toto vydání a byl to váš nápad, nebo nakladatelův, tedy Rubata? A proč román nevyšel už dřív?

Myslím, že důvod, proč román nevyšel dřív, je prozaický. Snad že v osmdesátých letech, kdy kniha vyšla, se pozornost v komunistickém Československu upínala jinam a v devadesátých letech jsme se jako společnost odkláněli od upachtěné minulosti a hleděli k nadějné budoucnosti, v níž další válka tak obrovského rozsahu v Evropě byla nepředstavitelná, opominu-li občanskou válku v bývalé Jugoslávii. A navíc nad náročnou četbou s rozsahem 900 stran z malého jazyka každý nakladatel jen ustaraně zakroutí hlavou. Což se taky stalo, když jsem před lety knihu coby zapomenutou perlu nabízela různým nakladatelstvím. Mně samotné byl totiž román výborným průvodcem po složité belgické realitě a přišlo mi neuvěřitelné, že tak slavné dílo tak slavného spisovatele u nás dosud nevyšlo. Nebylo to přitom tím, že by ji neměl kdo přeložit — pražská nederlandistika má více než stoletou tradici, což je v evropském kontextu unikátní, a opírá se o řadu věhlasných jmen. Moje snaha nakonec padla na úrodnou půdu vlastně tak trochu náhodou. Vzdala jsem pokus o přesvědčování nakladatelů, aby vydali Smutek Belgie, a obesílala jsem je se svými tipy na aktuální nizozemsky psanou tvorbu. Pan Petr Januš z Rubata, které se specializuje na náročné knihy náročných spisovatelů, mi k mému překvapení a radosti odepsal, že mnou navrhované nové tituly nezapadají do jejich edičního plánu, ale že už dlouho má zálusk právě na Smutek Belgie.

Smutek Belgie je považován nejen za Clausovo vrcholné a nejznámější dílo, ale také za jeden z nejlepších nizozemsky psaných románů. Byl přeložen do řady jazyků, byla podle něj natočena i televizní minisérie (1994). V čem spočívá význam tohoto díla? A proč by ho měli číst i čeští čtenáři?

Z důvodů, o kterých jsem mluvila výše, a sice že romány se ukazují jako vynikající lakmusový papírek na neduhy společnosti, která má tendenci propadat stále stejným bludům. Ale kromě toho mi jako nesmírně fascinující připadá i celá tematika vlámského národního obrození, která se v mnohém tak podobá našemu vlastnímu prahnutí po jazykové a kulturní svébytnosti. Smutek Belgie totiž přibližuje prostředí vlámských nacionalistů, kteří touze po vlastním sebeurčení propadli natolik, že kvůli němu byli ochotni paktovat se s ďáblem.

Román má mnoho témat a dá se číst v mnoha rovinách; v jakých a jaké byste vyzdvihla? A jak se nenechat odradit tím rozsahem?

Je to tak, a každá z těch rovin by obstála sama o sobě. Knihu můžete brát jako román o dospívání chlapce, který si jako malý musel vyboxovat místo na slunci v přísném katolickém internátu, z jehož spárů ho vytrhla až druhá světová válka, marně prahl po rodičovské lásce a postupně objevoval pravdu i sex, zkrátka klasický bildungsroman, a zároveň v tom můžete vidět autobiografickou zpověď samotného autora. Ten chlapec zároveň vyrůstal v prostředí západovlámského maloměsta, jehož panoptikum nám autor předestírá se všemi malostmi, neřestmi a prospěchářstvím pojícími se s tím, co bychom mohli označit za maloměšťáctví. Můžete na román nahlížet jako na drobnokresbu kolaborace, jež postupně nahlodává vědomí a svědomí dotyčných, aniž by si toho byli vědomi a dokázali dohlédnout jejích důsledků. Můžete jej brát jako román o psaní románu, protože celá kniha je vlastně dílem jejího hlavního protagonisty, který své čtenáře neustále vystavuje nejrůznějším jazykovým hříčkám, pokusům a omylům. Můžete ho číst jako tragický pokus o dovršení národního obrození, jak jsem se zmínila výše. I jako kroniku války z pohledu zázemí, kde život plyne dál v zajetých kolejích, jen jsou ty koleje postupně stále méně sjízdné. A co se týče rozsahu: pokud si jakoukoliv knihu zamilujete, tak si přejete, aby nikdy neskončila. A i u kratičkých se jindy můžete unudit k smrti. Takže rozsah je pro mě coby čtenáře úplně nepodstatná veličina.

Jak náročný to byl překlad a v čem byl nejtěžší nebo specifický?

Nejzajímavějším aspektem překladu mi přišla otázka, jak se vypořádat se všemi jazykovými rovinami, na nichž autor knihu vystavěl. A jak to udělat takovým způsobem, aby kniha byla srozumitelná i pro českého čtenáře, který vychází z jiného referenčního rámce, aniž by se přitom musela omezit košatost autorova jazyka. Je potřeba si uvědomit, že v mnohojazyčné zemi, jako je Belgie, kde navíc jazykem vrchnosti vždycky byla francouzština, a to i v době, kterou popisuje Hugo Claus, představovala znalost francouzštiny pro Vlámy denní chléb i naprostou nezbytnost. Pokud tedy postavy do svých nizozemsky psaných vět vkládají francouzská slovíčka, ať už v původní podobě, nebo všelijak pokroucená, pro vlámského čtenáře to v porozumění textu nepředstavuje žádný problém. Pro Nizozemce už to ovšem jistá překážka bude, protože francouzština v Nizozemsku nepatří mezi často používané ani vyučované jazyky, natožpak v dnešním Česku. Stejný oříšek pak představovala němčina, která se do promluv dostává stále více s tím, jak hlavní protagonisté postupně prohlubují své konexe s německými okupanty. Nizozemština a němčina jsou příbuzné jazyky, spousta významů je odvoditelných a pro nizozemské čtenáře srozumitelných, což pro dnešní české čtenáře taky úplně neplatí.

Hugo Claus psal prózu, drama, poezii i eseje, natočil i několik filmů, pozornost budil i jeho soukromý život, měl vztahy s populárními herečkami, mj. žil s nizozemskou herečkou Sylvií Kristelovou, známou z erotického trháku Emanuelle. Velkou pozornost vzbudila také jeho smrt, život ukončil eutanazií. Proč byl kolem toho v Belgii takový povyk?

Belgie byla ještě celkem nedávno baštou katolicismu, církev měla na společnost ohromný vliv. Lidem milovaný král Baudoin, který seděl na trůnu od roku 1951 až do své smrti v roce 1993, i jeho žena, královna Fabiola, byli bigotní katolíci. Baudoin se kvůli tomu dokonce v roce 1990 na 36 hodin vzdal trůnu, protože mu jeho přesvědčení nedovolilo podepsat zákon, kterým teprve tehdy Belgie zlegalizovala interrupce. V takovéhle atmosféře tvořil Hugo Claus, který si prošel očistcem internátní školy, kam ho poslali už v roce a půl a kterou poměrně sugestivně líčí právě ve Smutku Belgie. Ostatně celá první část románu odehrávající se v chlapeckém internátu nese podnázev Smutek. Claus se nikdy netajil tím, že tvrdá ruka jeptišek z něj katolíka nevytřískala, církev dlouhodobě kritizoval, v jedné ze svých divadelních her se nežinýroval obsadit do role svaté Trojice tři nahé muže, za což si dokonce na konci 60. let vysloužil trest odnětí svobody a peněžní pokutu. Odnětí svobody mu sice bylo nakonec změněno na podmínečné, ale pokuta zůstala. Hugo Claus byl ve své zemi velice slavný a jeho rozhodnutí dobrovolně odejít ze světa pochopitelně propůjčilo eutanazii, která byla v Belgii uzákoněna v roce 2002, tedy šest let před jeho smrtí, velkou publicitu, a ta se konzervativní katolické církvi vůbec nelíbila. Zdá se, že představitelé církve měli potřebu národního barda trochu shodit z piedestalu. Vysoce postavený církevní činitel v narážce na Clausův román Smutek Belgie za „skutečný smutek Belgie“ označil to, jak se dle něj „někteří snaží tento čin (eutanazii, pozn. red.) nejen ospravedlnit, ale dokonce ho vychvalují do nebes“.

Claus byl opakovaně nominován na Nobelovu cenu za literaturu a jednou prohlásil, že by mu tato cena i s peněžní částkou, která je s ní spojená, velmi slušela… Nizozemsky psaná literatura, ač měla své velikány, kromě Clause v poválečném období třeba Gerarda Reveho, Willema Frederika Hermanse či Harryho Mulische, dosud Nobelovu cenu za literaturu kupodivu bohužel nemá. Komu by podle vás slušela z těch velikánů nejvíc a je dnes mezi nizozemsky píšícími autory někdo, kdo by na Nobelovku mohl aspirovat?

Nobelovu cenu za literaturu si dosud nepřipsal žádný nizozemsky píšící autor, ale o belgických autorech to neplatí. V roce 1911 totiž byla přiřknuta gentskému dramatikovi Mauricovi Maeterlinckovi, který se považoval za Vláma, byť psal francouzsky. Což vlastně celkem výstižně ilustruje spletitou národnostní a jazykovou skládačku, kterou Belgie představuje. Vlastně je pozoruhodné, že velikáni nizozemsky psané literatury jako jedni z mála mezi evropskými národy porotě dosud do oka nepadli — nizozemština s 23 miliony mluvčími napříč Nizozemskem a Vlámskem představuje osmý nejpoužívanější jazyk Evropy. Důvodem určitě není, že by se nizozemsky psaná literatura neměla čím pyšnit. V nizozemském i vlámském tisku pochopitelně takové úvahy a povzdechy zaznívají, včetně názoru, že zakopaný pes může vězet ve faktu, že v posledních generacích nebylo málo, nýbrž příliš mnoho dobrých autorů na to, aby se mezi nimi vyzdvihl jen jeden. Vedle často zmiňovaného adepta na Nobelovku, i u nás známého Harryho Mulische, to byli jeho vrstevníci Gerard Reve, Willem Frederik Hermans, Jan Wolkers nebo třeba o něco starší Louis Paul Boon. Ze jmen dosud žijících bardů se v posledních letech spekuluje o Vlámu Stefanu Hertmansovi nebo Nizozemci Ceesi Noteboomovi. Jenže řeknu-li to lapidárně, jsou to staří bílí muži, což v době až úzkostně dbající na rozmanitost může být pro porotu o důvod víc lovit v jiných vodách.

Na co dalšího se z vašeho překladatelského pera můžeme těšit, co byste třeba ráda přeložila nebo si myslíte, že by z nizozemské literatury stálo za to, aby to mohl číst i český čtenář?

Právě dokončuju překlad další knihy výše zmíněného Stefana Hertmanse. Jeho knihy jsou nádherné, Hertmans je vedle romanopisce i básník, filozof a esejista a všechny tyhle aspekty dokáže úchvatným způsobem vetknout do svých románů. V češtině od něj už v překladu Veroniky ter Harmsel Havlíkové byl publikován román ze zákopů první světové války s názvem Válka a terpentýn, v mém překladu před dvěma lety vyšel jeho historický román Konvertitka a teď pracuju na jeho zatím poslední knize Vzestup, která podobně jako Smutek Belgie pojednává o temné době kolaborace za druhé světové války, konkrétně o tom, jak se z obyčejného mladého muže stane zavilý esesák. Hertmans si vyvinul podivuhodný styl, který sám nazývá „auto-doku-fikce“ a který se opírá o skutečné příběhy, hluboké rešerše a prostupy mezi minulostí a současností. Jeho knihy jsou věrnými románovými rekonstrukcemi osudů, které se autora osobně dotýkají, a jsou psané vzletným, poetickým jazykem, který je přitom zcela oproštěný od patosu. Možná proto tak promlouvá přímo do duše.