Goethe, buzny na opeře a stará veteš

I to řekl v nejnovějším vydání Hostcastu Pracanti…

S tvojí tvorbou se čtenáři poprvé setkali před dvanácti lety. To ti bylo pouhých třiadvacet let. Máš pocit, že ses za tu dobu nějak zásadně autorsky vyvinul?

V jistém ohledu jsem se určitě vyvinul. Přijde mi, že se tematika i forma, která mě zajímá, proměnila, zejména v tom, co píšu právě teď. Po vydání Maši recenzenti říkali, že Maňák sleduje pořád podobnou perspektivu. Toho se teď tedy programově snažím zbavit. Pořád je mi ale sympatický nějaký starší prostor, mám rád tu starou veteš, to je prostě pravda.

Snažíš se programově… Jak se ti to daří?

Zas tak moc mi to nejde. Vždycky když píšu, přemýšlím o tom, jak napsat něco, co by nenapsal nikdo jiný. Mohl bych napsat povídku ze současnosti, mám v šuplíku i takové, pak se mi ale v hlavě zase objeví taková divnověc, o které si pomyslím: jo, ale tohle neumí říct nikdo jiný než já. A bohužel to pak často sklouzne k té mé oblíbené staré veteši. Ačkoli to slovní spojení nemyslím nijak hanlivě.

Ve svém pracovním životě ovšem beletrii kombinuješ s žurnalistikou. O kolik je to pro tebe jiná práce?

Právě Šaty z igelitu byly psané z jisté časti i jako truc proti výrazovým limitům žurnalistiky. Měl jsem pocit, že jazyk publicistického stylu je zkrátka příliš omezující, zatímco v literatuře si můžeš dovolit všechno, když to drží pohromadě. Motivací k psaní tedy byla i touha jít za svobodou výrazu, což je pro mě jako pro autora důležité. Když sedíš za počítačem osm hodin denně a píšeš nebo edituješ cizí texty, tak potřebuješ mít opravdu morál, aby sis za ten počítač sedla znovu třeba na dalších pět hodin. Pomáhala mi v tom právě jenom ta výrazná odlišnost.

V posledních měsících a letech se to ale trochu proměňuje. Výrazněji se teď pokouším přemýšlet nad tím, jak by šlo žurnalistiku — anebo ty žánry, které máme se žurnalistikou spojené — fúzovat s literaturou. Obecně mě hodně zajímá žánr literární reportáže a všechny tyhle útvary, kterým se říká pomezní nebo hybridní. Myslím, že to nejzajímavější se vždycky děje na okraji, v zónách dotyku.

V tuhle chvíli pracuju na knížce, která právě na takové hybridizaci staví a která kombinuje esejistiku s reportáží. A ta esejistika není anglosaská, ale chce být spíš tou francouzskou, tedy výrazně literární.

A téma?

Mám v hlavě představu sbírky pěti až šesti esejů, které různým způsobem nahlížejí homosexualitu ve střední Evropě. Vždycky svázanou s nějakým konkrétním místem, ať už je to Vídeň, Budapešť, Brno, nebo Mnichov. Prostřednictvím toho místa se chtějí zamyslet nad nějakým obecným fenoménem nebo nad rozměrem „teplé“ existence vůbec. Chtěl bych se taky věnovat Pridu v Bratislavě, kde už je přemýšlení o alteritě, o jinakosti a vzdoru většinové společnosti vůči jinakosti nastolené jasně. Kdežto v případě Budapešti, Brna nebo Vídně jsem spíš na místě něco zažil a viděl a pak teprve jsem přemýšlel, co to vlastně o gay světě obecně říká. Nechal jsem se třeba přesvědčit a jel jsem na představení Alciny v Brně. Já nemám operu zrovna v lásce. Ale množství gayů v publiku a ve foyer mě ponouklo přemýšlet, proč vlastně buzny mají rády operu. Celé léto jsem o tom pak psal esej rámovanou právě tímhle zážitkem.

Než se ale dočkáme chystané knihy, můžeme si od tebe přečíst něco jiného?

Ano, jsem teď právě před vydáním jednoho kratšího textu, ten by měl vyjít příští rok v létě. Jmenuje se to trochu nudně a pořád to ještě odpovídá té staré výrazové lince — Goethe v Mariánských Lázních. Je to velice mramorové a důstojné, co se názvu týče, ale jde o podobný žánrový hybrid jako to, s čím si hraju teď. V tomhle příběhu sleduju paralelně linku Goethovy poslední lásky k Ulrice von Levetzow v Mariánských Lázních a jiné lásky jiného skoro stejně slavného německého spisovatele…

Jak moc Vratislavu Maňákovi záleží na tom, aby jeho knížka vyšla? Píše se mu lépe v létě nebo v zimě? A jak dlouho píše jednu větu? Na tyto a mnohé další otázky najdete odpovědi v Hostcastu Pracanti.