Doris Lessing uvnitř času

Bohaté literární dílo Doris Lessing se těsně prolíná s její životní zkušeností, od narození v Persii (dnešním Iránu) v roce 1919, dospívání v Jižní Rhodésii (dnešním Zimbabwe) po život v Anglii od roku 1949. Svou do velké míry autobiografickou zkušenost zobrazuje v raných „afrických“ románech, které se ještě dotýkají koloniálních vztahů černých a bílých obyvatel a apartheidu v první polovině 20. století. První z nich vyšel až v Anglii (Tráva zpívá, The Grass Is Singing, 1950, čes. 1974) a po něm následoval cyklus pěti románů Děti násilí (The Children of Violence, 1952–69) s hrdinkou Marthou Quest v hlavní roli. Již tato rozsáhlá série románů i obsáhlý, už do Anglie zasazený Zlatý zápisník (The Golden Notebook, 1962), který nadšeně přijalo nastupující feministické hnutí i teorie, charakterizují Lessing jako spisovatelku neuvěřitelné šíře témat, zaujetí, argumentace a žánrů. To vše se později mělo projevit v šedesáti svazcích povídek, esejů a především románů, jejichž příběhy a postavy jsou vždy uvěřitelné a v kontextu své doby aktuální. 

Romány z 50. let prozrazují její levicovou politickou angažovanost, kdy byla krátkou dobu i členkou komunistické strany a navštívila Sovětský svaz. Ze svých komunistických pozic ale již koncem 50. let opět ustoupila a v rozhovoru pro BBC v roce 2010 přiznala, že její návštěva SSSR v roli „užitečného idiota“ byla zneužita stalinistickou propagandou a že teď už ani nemůže uvěřit, jak byla tehdy naivní. Postupně se distancovala i od radikálních feministických postojů, přestože její románové hrdinky i ona sama se vždy zasazovaly za rovná práva pro ženy. Aktuální společenská problematika je čitelná i v experimentálních dílech 70. let, kdy se Lessing odklonila od realismu k science fiction a fantasy. V Memoárech přeživšího (Memoirs of a Survivor, 1975) či v sérii čtyř „kosmických“ románů Canopus in Argos (1979–1983) například nastínila temnou vizi budoucích hrozeb lidstva. 

První tři desetiletí spisovatelské dráhy a třicet publikovaných knih přinesly Lessing uznání i popularitu a první čtyři literární ceny, jichž následovalo celkem čtrnáct dalších. Je velká škoda, že překladů do češtiny je pouhých šest, z nichž vlastně jen dvě knihy jsou opravdu známé: již zmíněná prvotina Tráva zpívá a poslední Puklina.

V 80. letech se Lessing vrací k britské realistické scéně. V románu Dobrá teroristka (The Good Terrorist, 1985) jde o politické a stále aktuální téma. Autorka vypráví o tvrdé realitě každodenního přežívání komunity squatterů a jejich problematickém levicovém aktivismu se silnou, pro Lessing typickou hrdinkou v popředí. Naopak román Páté dítě (The Fifth Child, 1988) se odehrává v úzkém kruhu rodinných vztahů zkoušených mentálně postiženým dítětem, na který navázala jeho dalšími osudy v pokračování Ben ve světě (Ben in the World, 2000). Dobrá teroristka vynesla Lessing dvě literární ceny a Páté dítě přispělo k ne nekontroverzní debatě o rodině, výchově, institucích a porozumění.  

Doris Lessing ve svém psaní stále nabízela nová témata a rozmanitá zpracování. Sama k tomu v létě 2000 na Literárním semináři v Cambridge řekla, že každý její román je překvapením a je docela jiný. Sama se vždy zamiluje do nové myšlenky, tématu nebo do nového začátku a přitom se toho vždy při psaní hodně dozví a naučí. Často také zbožňuje své románové postavy a těžko se s nimi na konci knihy loučí. Tato autorčina upřímná zpověď dobře rezonuje se zaujetím a kreativní energií, které z jejích textů vyzařují. Rovněž mnohé její hrdinky-bojovnice často souzní se záměrem a letorou své autorky. Od poloviny 90. let vyšly tři svazky její autobiografie, v nichž debatuje své životní, názorové i spisovatelské cesty (Under My Skin, 1994; Walking in the Shade, 1997; Alfred & Emily, 2008) se záměrem uvést na pravou míru to, co o ní a jejím díle nebylo správně pochopeno.

V novém tisíciletí Lessing zřejmě oslovily a inspirovaly ekologické starosti a obavy naší současnosti. Jako vždy na aktuální výzvu odpověděla, tentokrát pozoruhodným dystopickým příběhem ve dvou románech Mara a Dann (1999) a Příběh generála Danna, Mařina dcera, Griot a sněžný pes (The Story of General Dann, Mara´s Daughter, Griot and the Snow Dog, 2005). Ve druhém díle obyvatelstvo známého světa přežívá v nehostinné močálovité krajině mezi zledovatělou Evropou, zvanou Yerrup, a neobyvatelnou vyprahlou Afrikou zvanou Ifrik. Ze světa před dobou ledovou se nezachovalo nic mimo dokumenty uzavřené v obří nezničitelné plastové kouli, avšak texty uvnitř jsou již zcela nesrozumitelné. Jediné, co na lidstvu zůstalo stejné, jsou nekončící války a zmar. Čtyři eponymní protagonisté Příběhu intenzivně vnímají hrůzy a utrpení kolem sebe i své osobní ztráty. Generál Dann nakonec vede své lidi místo do války do nadějeplné krajiny v Tundře, kde rostou lesy. Kniha ale není primárně ekodystopický román. I když jsou modly vědy a technologie zapomenuty a spojitost s přírodou je zásadní, lidé jsou stále stejní a Lessing jim ponechává naději ve vzájemném pochopení, lásce a smíření. Potvrzuje se tak i trajektorie vývoje postav v celém jejím díle, která vede od nesmiřitelné ideologie k usmíření.

První reakce a komentáře na oznámení o udělení Nobelovy ceny za literaturu 2007 Doris Lessing zmiňovaly překvapení. Ne tak spisovatelka sama, která s typicky skeptickým humorem suše konstatovala, že v jejím věku (tehdy jí bylo 89 let) se už cena dala čekat, a pokud jí ji komise chtěla udělit, měli nejvyšší čas. Shodou okolností ve stejném roce napsala Lessing svůj poslední román Puklina (The Cleft, 2007, čes. 2008), v němž vytvořila poněkud zvláštní mytologickou fantazii o vzniku lidstva z ženských tvorů zvaných Pukliny. Příběh vypráví historik císaře Nera jako tajnou historii počátků humanity, v níž se mužské děti vraždily či odkládaly jako monstra, kterým však ptáci a zvířata pomáhali přežít. Vytváří zde mytologický prapočátek věčně problematickému soužití žen a mužů, což se prolíná celým jejím dílem. 

Od prvního do posledního románu zůstala Doris Lessing stále aktuální, držela energicky tempo s dobou, jak v literární, tak společenské oblasti. I když její pozdější romány už nepůsobily takový rozruch a nepoutaly tolik pozornosti jako v prvních desetiletích její spisovatelské dráhy, klidně by mohly. Neboť její postavy a její ideje k nám promlouvají se stejnou naléhavostí i dnes.