Jak napsat hudební recenzi v sezoně 2023/2024

Aby bylo psaní o hudbě skutečně současné, musí se zmínit o několika předurčených kritériích. Žádný strach, není jich mnoho. Začněme emocemi. O hudbě píšeme výhradně jako o smutné nebo veselé. V životě možná pociťujeme i jiné emoce, fajn, ale současnou hudební publicistiku by to zbytečně komplikovalo. Smutek: zde je to jednoduché, pochází z kapitalismu. Pokud se někdo rozešel s holkou nebo nemá na nájem, může to mít různé důvody, ale v interpretaci písniček můžeme jít rovnou k jádru věci: způsobil to kapitalismus. Pokud jde o posmutnělou přírodní lyriku, jde o environmentální žal, ten však také pochází z kapitalismu. Dříve srážka se systémem ústila i v pocity absurdity, odcizení, obvinění, vzteku, rebelství, energie sbírané k odvetě: možná si to dokonce pamatuješ, ale nechceš-li se lišit, pro publicistiku postačí smutek a trauma. 

Toto přehledné schéma narušuje fakt, že mnozí kluci, holky a nebinární osoby dnes píší i radostnou a energizující muziku. Zde si snadno poradíme: jde o znovuobjevený nárok na naději a radost z možné revoluce. Ještě se lze těšit z kamarádstva, kterému říkejme „členové komunity“. Nejtěžší situace nastává, když hudba nevyzařuje emoce na jednu či druhou stranu: pak je nejbezpečnější o ní nepsat.

Existují další indexy, kterých se dokáže držet i zkušenější papoušek žako. Je-li autorkou hudby žena, odhalíme, že jde o ženský příběh. I za mužským příběhem je nakonec ženský příběh. 

U muzikantů, jejichž hudba je povážlivě amatérská a rozvrzaná, vytáhneš z rukávu eso: je jím slovo „péče“. Jde přece hlavně o to, že v kapele jsou sympatičtí lidé, kteří si zaslouží péči a podporu. Patrně též pečují o sebe navzájem, o někoho, dávají výtěžek z koncertů na něco či proti něčemu. Znej priority: „Make friends, not art.“ Pokud totálně neumějí hrát, je to „otevřenost nezatížená dějinami hudby“. Pokud své nástroje ovládají, je to „pokorné dříčství a příběh fantastické píle“. Hrají-li něco, co hrálo už sedmdesát kapel před nimi, je to „fascinace žánrem“.

Další poznámky: 

Není-li to pop, je to „cenná vlastní cesta“. Je-li to totální pop, jedná se o „cenné přihlášení k dříve podceňovanému proudu“. 

Je-li to odrhovačka o ničem, je to únik od zničujícího tlaku státu. 

Pokud někdo zpívá o banálních a obyčejných věcech, můžeš nasadit „znovuobjevování každodenní normálnosti“, jen si dej pozor, abys zároveň nezdůrazňoval, že normálnost je mylný pojem. 

Nepochází-li autorstvo z Evropy, můžeš s povzdechem vyrukovat s postkolonialismem. Pokud se ne zcela orientuješ v historii a přisoudíš mocenské spády i státům a národům kolonizovaným a ovládaným zvenčí, nevadí: mezi čtenáři to poznají jen nerdi a obvinit Evropu trochu víc, než si zaslouží, působí jako cool hořkost zklamaného milence.

Když nevíš, o čem psát, podíváš se na první stranu webu Pitchfork (pozor, raději nepřeklikáváš na druhou). Pokud máš političtější sklony, uděláš totéž s The Quietus. Pokud jsi Klusák a nemáš čas nic vymýšlet, projdeš poslední čísla Wire. Délesloužící autorstvo může napsat o něčem, o čem už psalo před lety, a obměnit dvacet procent textu. 

Záporná recenze neexistuje, viz opět „péče“ (kritika by mohla umělce zranit, na čtenářích záleží o mnoho méně). Ovšem u kladných soudů se nezdráháme sugerovat proces hodnocení. 

Připadá ti občas trochu podezřelé, že jedním dechem propaguješ otevřenost a zároveň lidem vykládáš, co přesně mají v hudbě slyšet? Ať tě ani nenapadne připomenout posluchačům, že je jen na nich, jak se do hudby zaposlouchají. Mohli by ujet z mapy, jejíž souřadnice ovládáš. 

Pokud jsme snad dřív jako hudební publicisté uvažovali a psali o samotném díle, nezapomeňme, že už to není nutné ani vhodné. Píšeme o tom, kdo patří do jaké názorové party, případně kam lze koho interpretací natlačit. Mnohdy se tak vyhneme zdánlivé nutnosti setkat se při recenzování s hudbou a něco si o ní myslet.

Příkladová studie

Uvedené souřadnice, klíčová slova a šablony je možné bez obav napasovat na jakýkoli hudební materiál a také je to třeba, doba si to žádá. Univerzálními pojmy lze trefně popsat kteroukoli dnešní píseň, ba i leckteré starší, které předběhly dobu. Aby i začátečníci viděli, že tu není čeho se bát, načrtněme si mikrostudii jako příklad. Mohla by vypadat takto: 

Dnešní debatu o podobách vztahů a — řekněme to otevřeně, nejlíp přímo v titulku — sexuality žen přesně předznamenala zpěvačka Dagmar Patrasová, která už samotnou volbou nicku Dáda překódovala původní jméno a dala najevo, že o své identitě a pojmenování hodlá rozhodovat sama. V následující písni, kterou si spontánně našli posluchači, ale kritika jí ve své době neuměla přiznat hodnotu, se zpívá: „Včera večer u sila / prvně jsem to zkusila.“ Zpěvačka se tu s kurážnou otevřeností dělí o intimní zkušenost ženy: je to terapeutický akt zpovědního umění, vyjadřující vůli vyprávět svůj příběh sama a žádat o podporu po traumatizujícím prožitku. „Prvně jsem to zkusila“: vypravěčka se konečně odvážila konat, což v době nesnadných vztahů a post-everything nejistot svědčí o vůli jednat a jít dál. Taková pophvězda se stává modelovou osobností, jejíž proaktivní postoj mohou následovat další mladé ženy. Text graduje: „Tjamtadadá, tjamtadadá, / mám to za sebou.“ Je pozoruhodné, jak dnešní pop-music vytváří bezpečný prostor (safe space) pro výkřiky při orgasmu či přinejmenším neartikulované radosti. Dáda se tu napojuje na typicky současné interpretky, jako jsou Beyoncé, Lizzo nebo Ljuba Hermanová, které si berou zpátky právo vypovídat o své tělesnosti. „Tjamtadadá“: pro pocit, kdy užíváte tělo pro vlastní sebeuvědomění a kvalitní šmajchlování, nemá cenu hledat slova nesoucí význam, říká Dáda. Klíčovým výrazem je tu osvobození menšin skrze slast.

Ale dnes už nemůžeme čekat radostné písně o heterosexuální zkušenosti. „Už se nikdy nenechám líbat cizím ogarem, / naštěstí jsem vyvázla jenom s malým oparem.“ Ad zmínka o ogarovi: I když se přeživší Patrasová napojuje na globální trauma postvztahů, mluví lokálně. Odkazuje se — motivicky i jazykově — na moravského ogara, a zkouší tak znovunavázat vztah s tradiční kulturou, kterou na našem území nejdřív nechal zmutovat vcelku zajímavý předchozí režim a po něm ji přidusil kapitalismus. Nevyhnutelnou pointou je pak opar jako viditelné stigma, následek po sexuální a snad i vztahové peripetii, která nevedla k happy endu. Dnešní doba nepřeje starým modelům romantismu, říká song. Milostný příběh u sila nemohl skončit šťastně. 

Zbývá jen melancholie, opar a další hledání. Mělo by být současnější, méně antropocentrické, víc queer a vést třeba ke svobodnému vztahu ženy k jinému živočišnému druhu? Viz další repertoár Dády s nepřeslechnutelným motivem žížaly Julie. 

Naděje a varování

V osmdesátých letech všichni psali články o hudbě ve stylu obrany: bylo potřeba vyjádřit, že i alternativa a podzemí mají svou kulturní hodnotu a že je režim nemá potírat. V devadesátkách se doháněly informační dluhy a v dlouhých textech popisovaly příběhy hudby ze světa — ovšem hlavně té, kterou novinářům vnutili k propagaci distributoři. V nultých letech přišly blogy a všichni psali v první osobě jako zjitření autoři deníků. Potom se trend zase proměnil a dospěl k současnému psaní jako ideové hře — indexování hudby několika kritérii.

Jinými slovy: nemusíme se bát, že by dnešní model hudební publicistiky vydržel věčně. Časem přijde změna. Je to naděje pro ty, kdo chtějí psát individuálně — a mírné varování pro ty druhé. Pokud patříme k těm, kdo se radši přimknou k stádnímu principu, k psaní jasně vymezenému hrstkou kodifikátorů, měli bychom si pospíšit, dokud naše éra ještě trvá. Dříve nebo později bude za „to správné psaní“ pokládáno něco úplně jiného.