Svému románu se nesmíte zpronevěřit

Rodák z Reykjavíku (1963) debutoval v roce 1988. Velký úspěch a také Islandskou cenu za literaturu mu však vynesl román vydaný v roce 2005 — Letní světlo a pak přijde noc (v překladu Heleny Kadečkové vydal dybbuk v roce 2009 a 2021). Po trilogii Ráj a peklo, Smutek andělů a Lidské srdce (vše v překladu Marty Bartoškové) vyšla letos v češtině ještě kniha Tvá nepřítomnost je tmou (přeložila Lenka Zimmermannová).

Vloni jste na MAČ hovořil o tom, jak země, v níž žijete, podmiňuje vaše psaní. Kdybyste tedy žil někde jinde, vaše knihy by vypadaly jinak? Co by ale zůstalo stejné? Co je esencí vašeho psaní?

Ano, byly by jiné, ale doufám, že nějakou esenci mám. Myslím, že způsob, kterým píšu, jazyk a styl, které používám, hudba a poezie, ty ve mně prostě vězí. Nedokázal bych psát realističtěji ani bych nepsal jako Ian McEwan, můj styl by zůstal víceméně stejný bez ohledu na to, kde bych žil. Kdybych se narodil jinde, četl bych samozřejmě jiné autory a zažíval bych něco jiného, což by mě ovlivnilo, ale podstata by zůstala tatáž.

Ale žijete na Islandu, a tak píšete o Islanďanech…

To ano, z 99,5 % píšu o Islanďanech, aniž bych o tom přemýšlel, protože vůbec nesejde na tom, kde žijete, lidé jsou víceméně všude stejní. Přesto když čtu knížku nějakého autora, ať už z Česka, nebo z Číny, jsem zvědavý, doufám, že z ní ucítím atmosféru jeho země, nějakého vzdáleného města nebo vesnice, těším se, že v ní poznám lidi odjinud, ale když se to vezme kolem a kolem, čteme o lidech. A třebaže se lišíme jazykem, kulturou, dobou, jsme víceméně stejní.

Dovedete si tedy představit, že byste napsal knihu o jiné zemi, když už jste napsal několik knih o jiné době?

Jenže to proto, že na čase nesejde, víte. Důležitý je jen život. Píšu teď nový román, který se odehrává v době před čtyřmi sty lety. Na začátku si toho musím hodně načíst, abych nasál ducha doby, dokázal si představit, jak lidé přemýšlejí, co čtou, jak vnímají život a jak vypadá jejich každodenní existence, ale čtu o té době jen proto, abych věděl, jak se v ní vyznat, protože když už začnu psát, doba není důležitá, nepíšu historický román, nepopisuju tehdejší realitu.

To je pravda, mě někdy při čtení vašich románů napadne, že vůbec nevím, kdy se odehrávají. V tom posledním, Tvá nepřítomnost je tmou, mi k orientaci sloužily zmínky o písních, jimiž je text prošpikován. Ale podle vás to tedy není důležité?

Doba, do které se jako spisovatel noříte, o které píšete, se vás dotýká, ovlivňuje nádech, příchuť vašeho psaní, ale nic víc. Protože jak už jsem řekl, jsme stejní. Když se ráno probudíte, jste tatáž jako včera, když jste šla spát.

Ve vaší trilogii ze západních fjordů je hybnou silou počasí, co je tím hybatelem v knize Tvá nepřítomnost je tmou? Nečekané setkání?

V některých pasážích trilogie bylo skutečně počasí tou hlavní hybnou silou. Neměl jsem to v plánu, ale zvlášť v jedné chvíli, když jsem ve druhém dílu začal psát o tom, jak se chlapec a Jens vydávají do sněhové bouře, pocítil jsem potřebu přidat, byl jsem tam s nimi a chtěl jsem to popsat, proměnit text ve sněhovou bouři, tak abych já sám i čtenář opravdu cítil, jaké to je. Tohle je totiž součástí naší historie a taky je vzrušující vidět, jak se vám text pod rukama proměňuje v něco jiného, v bouři, v hudbu.

V Tvé nepřítomnosti je to jiné, protože jsem o deset patnáct let zestárl, napsal další knihy a jako spisovatel se nechci opakovat. Přesto je pořád mým cílem psát o lidech a osudu, takže neustále hledám nové knihy, autory a tak. Ale když začínám psát, mám nějaké představy, ovšem ty se obvykle rychle promění a všechny plány vezmou za své, protože se pokaždé stane něco neočekávaného, něco nového se vyloupne — otevře se přede mnou nový vesmír, nikdy nemám přesně vymyšleno, co budu psát, jestli do textu zakomponuju lásku nebo smrt nebo touhu, cokoli. To všechno na mě čeká, i různí lidé, jako třeba tady ten muž, který vyjde z kostela a zničehonic k němu začnou proudit rozličné příběhy. Byl jsem obklopený stejnou temnotou jako on, říkal jsem si, co mě asi tak čeká. To postavy samy si s sebou přinášejí své příběhy a touhy, já je nemůžu nutit něco cítit. Právě to je na psaní nádherné a zároveň to představuje velikou záhadu, odkud ta postava přichází, jestli z hlubin vaší mysli, nebo zvenčí. Ačkoli vy tu postavu stvoříte, přesto má svou vůli a svůj příběh, nemůžete jí nějaký příběh, nějakou větu jen tak vnutit.

Stejně nečekaně se tam tedy objevila poněkud záhadná postava kněze-ďábla-řidiče autobusu?

Řekl bych, že ano. Ten se zrodil z mé potřeby, přání, hledání nového způsobu vyprávění, pochází z mého vnitřního světa. Ale není to tak, že jsem si řekl: Tak a teď si napíšu postavu, která bude tak či onak vyprávět tenhle příběh. Měl jsem nějaké tušení, co je zač, ale nebyl jsem si jistý, nevěděl jsem, jak bude v celém příběhu reagovat. Vždycky to tak chodí, pokaždé se někdo objeví a někdy je to naprostý debakl, strávím celé dny a týdny psaním a pak všechno zahodím, přesto se ten svět pomalu buduje a já si nad ním pomalu získávám vládu a zároveň ho ani trochu nemám pod palcem, protože je živý. Jen zřídkakdy vím, jak má kniha skončí, ale jsem za to rád.

Nicméně je to kniha o lásce a chvílemi jsem měla skoro pocit, že se tou láskou předávkuju. To je báječný pocit, nechat se předávkovat láskou. Jak poznáte, že už je lásky moc, že ten sentiment čtenáře zahubí?

Tady opět platí, že o tom nepřemýšlím. Vždycky jde o pocit. Píšu román, jako bych skládal symfonii nebo píseň, takže se pořád snažím naslouchat, cítit, když měním scénu, když popisuju nějakou dobu, postavu, příběh, a myslím si, že ho dopíšu do konce, jenže si zčistajasna uvědomím, že musím zastavit a vrátit se k tomu později. Není to racionální rozhodnutí, jen pocit.

A máte nějakého betačtenáře, který by vám pomohl?

Samozřejmě, ale ten přichází na řadu až později. Zpočátku jsem byl překvapený, když mi lidé říkali, že píšu o velkých věcech, namítal jsem, že prostě jen píšu o životě. A když člověk píše o životě, nutně píše i o smrti a o lásce. Co je běžnějšího než láska nebo žal nebo touha? Všichni to známe a buď po tom toužíme, nebo s tím bojujeme. Dějiny světa jsou příběhem touhy, lásky et cetera, tohle má nejzásadnější vliv, v každodenním životě, i co se týče velkých událostí, králů a bitev. O čem jiném píše Homér, proč se strhla trojská válka a proč schází Dante do pekla, přece kvůli lásce, protože zažívá životní krizi. Pro mě Danteho dílo nepojednává o vyšších věcech, ale naopak o tom, co to znamená být člověkem, a proto se sám taky nezabývám tím, jestli píšu o něčem velkém nebo jestli je to příliš emocionální, prostě píšu. Chci psát o všem, nechci nic vynechávat, důležité je najít rovnováhu. Nejde o nic než rovnováhu. A když zahrajete příliš mnoho falešných tónů, můžete tím všechno zkazit. Tomu se snažím vyhnout právě tím, že se pokouším vnímat, cítit. Navíc mám štěstí, že mám kolem sebe dobré, nemilosrdné betačtenáře. Za ty jsem moc rád.

Vy v téhle knize jednu z postav dokonce oživíte. Může si autor skutečně dělat, co chce?

Ano, samozřejmě, tady neexistují omezení. V tom spočívá zázrak psaní, díky psaní je všechno možné. Ale nesmíte se svému románu nebo čemukoli, co píšete, zpronevěřit, musí to do něj zapadat, ať už je to sebebláznivější nebo sebeabsurdnější, musí to do románu zapadat, aby tomu čtenář uvěřil, aby si řekl, jasně, takhle to v tom světě chodí, patří to tam. Jen málokdo by dokázal napsat knihu jako Mistr a Markétka. Tahle Bulgakovova kniha je jednou z mých nejoblíbenějších knih vůbec, a to zčásti proto, že v ní je možné všechno. Bulgakov ji napsal tak, že tomu uvěříte, věříte, že ďábel je v Moskvě, samozřejmě že tam je, vždyť se to tam píše!

Tohle představuje požehnání i závazek — pocit, že máte tu moc, možnost. Někdy to člověku málem přivodí zoufalství, protože jedna věc je to cítit a druhá to napsat, někdy je propast mezi tím strašlivá a vy se snažíte ji překonat, zatímco možnosti, které vám psaní románu poskytuje, jsou nekonečné. Ale vy musíte neustále rozpínat formu, aby se vám nesrazila a vy jste ji nezadusili, ale máte-li potřebné nástroje a najdete si nějaký způsob, jak to udělat, pak můžete cokoli. Pak můžete oživovat mrtvé a vytvářet nové světy, bohy i ďábly, cokoli.

Odkud čerpáte jazykovou inspiraci? Vloni na MAČ jste říkal, že hodně čtete poezii.

Pořád.

Ovlivnil vás někdo víc než jiný? Kdo jsou vaši oblíbení autoři?

To by byl dlouhý seznam. Víte, literární vliv je taková ošidná věc. Někteří spisovatelé se za něj stydí, protože se domnívají, že vliv je cosi negativního. Ale všichni umělci jsou ovlivňováni a není možné nebýt ovlivněn, na osobní i spisovatelské rovině. Proto stále pátrám po nových hlasech a ty můžou být současné nebo pět set let staré: pro vás jsou nové, protože jste je právě poznali. Tak čtu Epos o Gilgamešovi nebo Enheduannu, nejstarší známou autorku. Ovlivňují mě úplně stejně jako třeba nějaký třicetiletý básník. Pamatuju si, že když jsem psal svůj čtvrtý román, trochu jsem s ním zápasil. V té době jsem četl Césara Valleja v islandském překladu — byla to opravdu nádhera, šlo o báseň La violencia de las horas (Neúprosnost času), což je jedna z jeho nejzásadnějších básní, a nejenže mi rozšířila mysl, taky mi pomohla vytvořit nový styl. Ten seznam by byl nekonečný, byli by na něm islandští básníci a Paul Celan a další.

Vaše knihy poskytují čtenáři útěchu. Ale neměla by literatura být odvážnější, kontroverznější, zpochybňovat černobílé vidění světa?

Literatura by měla být vším. Mým úkolem není říkat, co mají mé knihy čtenářům přinášet. Autor je ten poslední, kdo by se k tomu měl vyjadřovat. Přesto hluboce doufám, že moje knihy něco přinášejí, protože jsou poetické, protože se v nich vydávám do všech stran a pokouším se v nich dát prostor svému jazyku, svému vidění světa, svému zápalu. Doufám, že pronikám čtenáři do nitra. Když tohle spisovatel dokáže, tak jako to dokáže hudba nebo dobrá poezie, dotkne se tam něčeho, o čem čtenář ani netuší, že má. A to když se vám podaří, pak jste jako spisovatelé dosáhli toho nejdůležitějšího. Ovlivníte tím čtenářovo vnímání světa a o tom literatura je. Spisovatelé jsou naštěstí velmi odlišní a mně pokaždé udělá radost, když se setkám s knihou, která se od těch mých naprosto liší, protože to potřebujeme. Někteří autoři jsou velmi přímí, vulgární, krutí a tak dále, a to je dokonalé, skvělé, potřebujeme je, stejně jako ty, kteří jsou jemní a zasnění, všechny je potřebujeme. Nemůžeme však chtít, aby tohle všechno v sobě zahrnoval jeden jediný.