Odcházím v míru

Adame, jsi spokojený, do jaké podoby jsi Tvar vytvaroval?

V jistém smyslu ano a v jistém ne. Ale to je život. Určitě se mi povedlo spoluvytvářet a spolutvarovat živé literární periodikum, které se vyznačuje velkou otevřeností a energií. Tvar se po mém nástupu zcela jistě vybarvil, prokrvil, otevřel… Ale současně jsem doufal, že se mi podaří alespoň trochu Tvar vyvést za hranice literární bubliny, což se myslím nepodařilo.

Škoda že ta bublina nejde úplně propíchnout. Jaká byl Tvar hmota? Kladl odpor, nebo ožíval pod rukama?

Živá, takže zákonitě někdy kladl odpor a někdy pod dotekem ožíval. Ale je třeba zdůraznit, necítil jsem se být demiurgem, pro něhož je Tvar jen ta hmota, kterou hněte. Na jeho chodu se podíleli všichni, redaktoři a redaktorky, externí spolupracovníci, celá literární scéna v jistém smyslu. Samozřejmě jsem mu místy dával jisté zabarvení. Jistá specifika. Ale nikdy to nebylo jen moje dílo — to by ani nešlo, a hlavně já bych nechtěl.

Muselo to za ty roky být dost podstatných profesních i osobních setkání. Měl jsi vlastně nějakého mentora, blížence nebo naopak stín?

Ano, díky Tvaru jsem poznal úžasnou spoustu lidí, skvělých autorek a autorů. Na jeho půdě jsem se setkal třeba se Sylvií Richterovou a stali se z nás blízcí přátelé. Tím se mi tak trochu splnil sen z dospívání, protože já jí byl okouzlen už někdy od sedmnácti. Důležité bylo setkání se Stanislavem Dvorským, velkým básníkem, který nám dělal sazeče. To bylo hlubinné setkání. A pak z mých kolegů mi vždycky stál nablízku můj zástupce Milan Ohnisko, nevím, co bych si bez něj počal.

Ale musím zmínit ještě jednu osobu, která v literárních dějinách nefiguruje, a přesto by bez ní Tvar v posledních deseti letech nefungoval — naši účetní Irenu Osvaldovou. To je dobrá lidská duše, která mě celou dobu držela nad vodou. Opravdu jsem asi nepotkal nikoho tak loajálního a věrného redakci, a přitom ji literatura vůbec nezajímá. To je krásné setkání.

A stín? Pár přízraků vídám, ale nechci se jimi zabývat. Odcházím v míru.

Možná je to hloupost, ale vždycky mi přišlo, že ve Tvaru vládne duch básnictví a v Hostu duch prózy… Určovalo to ráz té redakce, nebo je to jenom můj pocit?

To není hloupost. Je to tradice. V Tvaru to tak bylo za Kasala a bylo to tak i za mého působení. Vlastně jsem se snažil, aby tento duch náš obtýdeník prostupoval zcela vědomě. Próza, jakkoli pro tu umělecky kvalitní to nemusí platit automaticky, to má v dnešním světě jednodušší. Poezie je křehčí a nejistější. Ale samozřejmě že to souvisí i s tím, že Lubor Kasal i já jsme básníci…

Ještě jedna věc Tvar určovala. Před těmi deseti lety byl výrazně levicový, nejen díky tobě, ale třeba i díky textům Karla Pioreckého. Ale postupně jsem to vnímal spíš míň, možná i proto, že se na levici objevila nová hlasitá generace. Byl pro tebe politický profil Tvaru důležitý?   

Tehdy jsem levicovou identitu a levicovost prožíval intenzivně. A určitě se to do podoby Tvaru nějak propisovalo. I když snad nikoli dogmaticky. Jednalo se mi hlavně o to, nastolit vztah mezi literaturou a společností. Vzpomeň v této souvislosti na první sjezd Asociace spisovatelů, který jsme společně připravovali, tam jsi i ty o sociálních otázkách mluvil ve svém projevu. Ale podařilo se to napříč literárními periodiky a literaturou jako takovou. A tak potom už nebylo důležité ten diskurz tolik prosazovat. A samozřejmě přišla generační obměna a přinesla v rámci levice nová témata. Já sám jsem sice zůstal věrný levicovým postojům, ale čím dál víc vyvěrají z mé spirituality, a to tu „levicovost“ patřičně zabarvuje. A co se týče Tvaru, v jisté chvíli jsem si uvědomil, že nemůžeme být literární klon A2. Takže v tom částečně byl i vědomý posun.

Za těch deset let jste zpracovali nějakých dvě stě padesát témat. Která pro tebe byla ta srdeční?

Tematická čísla věnovaná Dvorskému a Královi. Číslo věnované magii. Fellini. Rilke. Z poslední doby třeba číslo věnované Eliotovi. Je jich určitě víc, ale tyhle mě napadají na první dobrou.

Mně se vybavuje ještě Jodorowski, toho máš taky rád, ne? Díky tobě ve Tvaru obecně bylo dost témat týkajících se magie, náboženství, spirituality, to pro mě vlastně zvláštnost toho čtrnáctideníku určovalo víc než ta levicovost.

To je pravda. To bylo specifikum ovlivněné mým cítěním. Je to trochu jako s tou poezií, i spiritualita je ve veřejném prostoru tak trochu popelka. A to v Tvaru nebyla. Poslední číslo, které letos vyjde, bude věnováno buddhistickým inspiracím. Není určitě náhoda, že se právě tímto číslem rozloučím. V buddhismu je pomíjivost vlastně dobrou zprávou — znamená to, že skutečnost žije a mění se. A tak je dobrou zprávou i mé odcházení.

Všechno se mění, ale nic skutečného nezaniká. Strávil jsi ve Tvaru skoro čtvrtinu svého života. Teď vstupuješ do jeho druhé poloviny, jsi v tom dantovském období „když život náš je v půli se svou poutí“. Je tvůj odchod z Tvaru součástí nějaké hlubší životní změny?

Určitě to bude velká změna. Přinejmenším budu mít trochu víc času na sebe. To neznamená, že se úplně stáhnu. Chci se věnovat systematičtěji psaní — hlavně esejistiky, na kterou jsem dosud neměl tolik času. Taky mám rozdělané nějaké knihy, básnické i jiné. Ale v zásadě cítím potřebu intenzivnější niternosti. Moje buddhistická praxe také vyžaduje čas. A taky uvažujeme u nás doma o rodině a ta bude taky vyžadovat víc času, pokud se to podaří. 

Ten odchod jsi oficiálně oznámil už v květnu a už tehdy jsi ve svém editorialu napsal, co říkáš i teď, že by ses rád víc věnoval své druhé profesi terapeuta a taky víc psal. Nechystáš se to někdy spojit? Že by ses třeba pustil do nějakých esejů na způsob Thomase Moorea… To je něco, co bych od tebe četl možná vůbec nejradši.     

Mám rozepsanou knihu Zelená spiritualita, v níž chci představit vizi, jak žít duchovní život v časech klimatické změny, takže ano, i tímto směrem se chci vydat…

Poslední otázka: Ve výběrovém řízení na nového šéfredaktora zvítězil Jan Heller. Co je podle tebe největší úkol, který před sebou bude mít? 

Z volby Honzy Hellera mám velkou radost, protože je to silná osobnost. Myslím, že Tvar bude v dobrých rukou. Úkolem bude Tvar udržet i v této nejisté době. Věřím, že se to podaří.