Moje žena má pochopení pro mou posedlost Mayem

Když jsme se v půlce léta potkali na LFŠ, říkal jsi, že nevíš, jestli je tento rozhovor dobrý nápad, protože máš doma až moc nacistické literatury. Jedna z prvních knih, kterou vidím a poznám ji, i když je otočená hřbetem dovnitř, je Hitlerův Mein Kampf. Četl jsi ji? A proč je otočená?

Já jsem ji četl asi čtyřikrát, ale stejně jsem to nepochopil. Princip byl snaha pochopit myšlení blázna. Na to člověk musí mít povahu, aby to pochopil, a já na to prostě povahu nemám. Takže přečtu, snažím se pochopit, ale nemám šanci. Tak jsem své ženě vyšel vstříc a otočil jsem ji hřbetem dovnitř, aby to netrčelo do prostoru.

Nejsi jediný, s kým dělám tento rozhovor a má ji doma.

Já teda nevím, kolik Romů ji má doma. Já mám i Hitlerovy deníky. Ty má ale teď půjčené táta, který je velký znalec nacismu a druhé světové války. A Hitlerovy deníky, to je snad ještě horší než Mein Kampf. Mein Kampf je alespoň snaha o nějakej druh hospodskýho kázání, protože to kázal po hospodách a sepsal to, když ho zavřeli. Ale Hitlerovy deníky, to je fakt tragédie. Pro mě jsou knihy o historii a druhé světové válce obzvlášť důležité. U nás byla silná orální historie, protože jsem měl půl rodiny v koncentráku. Zásadní je v tomhle určitě kniha, kterou sepsal Paul Polansky a jmenuje se Tíživé mlčení. Vydal ji Fedor Gál. Polansky v ní obešel Romy, kteří prošli koncentrákem v Letech, a bez téhle knihy by se vlastně pořád úplně nevědělo, co se v tom koncentráku dělo. Ale není to Harry Potter, takže v mainstreamu se k tomu nedostaneš.

Jaké knihy si pamatuješ z raného dětství? Četli ti rodiče?

Rodiče mi nečetli nikdy. Teda nepamatuju se, že by mi máma četla, a tátu jsem skoro neviděl, ten byl pořád někde v práci. Knihovnu jsme samozřejmě měli. Tam to byl samej nacista, protože táta se tím hodně zabýval a měl spoustu ruský literatury k druhý světový. Myslím, že jedna z prvních knih, které jsem tam tátovi sebral, byla Mráz přichází z Kremlu od Zdeňka Mlynáře. To byla tátova oblíbená četba, a já tak mezi tím Mayem a Foglarem četl tohle.
Dědeček mě naučil číst, ještě když jsem byl malej kluk. Uměl jsem číst dřív, než jsem šel do školky. V knihovně v Lublaňský, tam jsem byl opravdu jako doma. Maye jsem měl přečtený všechny v osmi v devíti letech a to si přečtu doteď. Teď jsem koupil neuvěřitelný vydání Old Surehanda z roku 1920. Maye já miluju doteďka a myslím, že ve své knihovně mám všechno podstatný.

A co jste četli s dědečkem?

Můj prastrýc, dědečkův brácha, byl básník a prozaik, Dezider Banga. Takže já jsem samozřejmě četl jeho knihy. Romské pohádky jsem třeba hodně četl. To si myslím, že mě děda nutil číst vlastně pořád. Trošku problematický bylo, že to byly slovensky psaný texty. Když jsem potom chodil do školky nebo do školy, tak jsem přicházel do kontaktu s českou literaturou a s českými překlady, a tak už jsem pak nechtěl číst ve slovenštině. Byť teda já mluvím slovensky stejně jako česky, jsme bilingvní rodina. Ale zase May: Old Surehand má skvělej překlad do slovenštiny. Tam to ti bolševici nezrasili tak jako tady. Bolševici totiž vzali všechny křesťanský motivy, který May ve svých románech často používal, a všechno to vykostili. Všechno, co jakkoliv připomínalo víru nebo křesťanství, šlo pryč. Takže z knihy, která měla v původním překladu sto osmdesát stran, udělali knížku o sto deseti stranách. Když se seznámíš s překladem, který byl předbolševický, tak zjistíš, že jsou to vlastně úplně jiný knihy.

Myslím, že je to podobný princip, jako když Josef V. Pleva převyprávěl do češtiny Robinsona Crusoea, protože i ten je v původní verzi dost křesťanský. Vychází teď už nové, opravené překlady Mayových knih?

Když mě ale nebaví ty nový grafiky. Úprava mě baví ta bolševická, ale má to špatnej text. Takže kdykoliv na aukru vidím nějaký původní předválečný nebo těsně poválečný vydání, tak to hned beru. Ona je to dost drahá legrace, ale moje žena má pochopení pro mou posedlost Mayem.

Jaké knihy si vybavuješ z pozdější doby? Z dospívání a z rané dospělosti.

Já jsem četl všechno. V dětství to byl Jaroslav Foglar, pak Karel May. Jules Verne mě nikdy moc nebavil. Pak jsem narazil na Tolkiena a to byla konečná. Hobita jsem četl poprvé, když mi bylo asi dvanáct, a vůbec jsem neměl šanci pochopit, o čem to je. Pak jsem se k němu vrátil asi v patnácti v šestnácti letech. Pak to byly cestopisy, kriminálky. Topka je pro mě Pán prstenů, ve všech směrech. A málem bych zapomněl na Zaklínače Andreje Sapkowského. Ty jsem četl taky všechny. Fantasy mě taky hodně baví, ale ne proto, že jsem puberťák, ale líbí se mi, jak je to napsaný.
V době raný puberty jsem ještě četl Karla Marxe. Měl jsem potřebu pochopit komunismus jako takový. Myšlenka komunismu jako vlastnění všeho všema a podílení se na společnosti mě zajímala, protože jsem chtěl pochopit, jaký byl původní záměr. Mám to tak stejně s těma nacistama, tak jako třeba s teroristama, protože jsem chtěl pochopit, proč to ti lidi dělají.
Tolkien byl mimochodem taky prošpikovanej křesťanstvím a to mě na tom možná taky bavilo. Bibli jsem četl asi v třiceti různých verzích, ale taky jsem ji doteďka nepochopil. V těch knihách, který já mám rád a který jsem si nechal, tak je to právě taky z důvodu toho křesťanství. Já tam vždycky hledám nějaký střet s tím, co si myslím já, a s tím, co by mě zajímalo. U toho Maye, což je paradox, když jsem četl ty nevykostěné verze, tak jsem tam nacházel věci, které mě zajímaly a bavily víc než střílení bělochů a to, že Vinnetou vždycky zachrání svět. Vlastně mě na těch překladech baví ty křesťanské motivy.

Když jsem prohlížel tvou knihovnu, tak vidím velkou polici duchovní literatury.

Tam najdeš čínskou filozofii, japonskou filozofii. Člověk musí hledat jinde než jen v Evropě a v tom, co známe v západní kultuře. Křesťanství známe nějak všichni, víme, kdo byl Ježíš, známe Vánoce a Velikonoce, ale moc toho nevíme o buddhismu a dalších věcech. Ale i ta sexuální literatura, kterou mi říkala žena, ať dám pryč, než přijdeš, tak ukazuje taky zajímavě, co všechno se dá s tělem udělat. Asiati obecně to mají dost vychytaný, dokážou to dotáhnout k dokonalosti. Nemusíš tomu úplně rozumět, to asi bude málokdo. Já si z toho vzal, co mi přišlo zajímavý a co použiju v praxi. Přijde mi to lepší než nečíst nic nebo se o nic nezajímat. Ty knížky se píšou proto, aby někoho něco naučily. Doporučoval bych přečíst každému Bibli. Ony detektivky jsou fajn, ale baví tě jen nějakou dobu.
Ale vzpomněl jsem si na knihu, která mě hodně bavila, a to byla kniha Jiřího Šuly Dva proti Říši, která vypráví o atentátu na Heydricha. Výborná kniha, skvostná! Když se s tím tématem chceš seznámit, je to výborný. Znám lidi, co bydlí v Resslovce, a neví, co se tam stalo. Ale klasicky jsem to někomu půjčil a nevím komu. My jsme tady jako veřejná knihovna.

Zajímalo by mě, kdy ses dostal k nějaké romské literatuře a romsky psané literatuře.

Úplně za raného dětství. Myslím, že ve čtyřech v pěti jsem četl knihy svého prastrýce, které byly psané i romsky, protože on psal romsky a slovensky. Upřímně řečeno, do dvaceti mě to vůbec nezajímalo. Tady v té době nic nevycházelo a já nám to vlastně pořád vyčítám, České republice, protože Slováci, byť úroveň současnýho rasismu na Slovensku je úplně jinde než u nás, tak oni podporují romské autory. Četl jsi knihu Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou? To je neuvěřitelný dílo. Moc dobře napsaný, skvěle odvyprávěný. Na mě možná už moc romantizovaný. Znovu bych si ji nepřečetl, ale je to tak kvalitní dílo, že se divím, že se nedostalo do širšího povědomí. Na Slovensku je teď čerstvý překlad, který je starý pár měsíců, a ta kniha dostala takovou publicitu, jakou si zasloužila. A nejvzácnější kniha, co nedávám z ruky, to je Česko-romský slovník. Ten už neseženeš. 

Co jsi četl, když už jsi začal působit jako novinář?

Pro mě byl zásadní Kmenta. Kmotr Mrázek a tak, to je skvostně napsaný. Ale vnímám to z novinářského pohledu, protože to jsou komentáře, dokumenty. Kmenta byl můj kolega v redakci. Já jsem se taky zabýval Mrázkem a všema těma okolnostma. Vždycky vyprávím svým dětem nebo kamarádům, jak jsme ty mafiány jako děti milovali. Když přijeli na Žižkov mafiáni, tak nám vždycky přivezli sladkosti. Takže my si je pamatujeme jako naše vzory, všechny ty romské mafiány, kteří dělali s Mrázkem. Samozřejmě jsme tehdy nevěděli, že jsou to mafiáni.

Jak vlastně čteš nejčastěji? A jak nakupuješ knihy?

Já mám většinu knih v digitálu. Na mobilu jsem přečetl daleko víc knih než fyzicky. Když jsem cestoval, tak jsem mohl číst od aleluja do aleluja a myslím si, že tam toho mám daleko víc. Výhoda mobilu je v tom, že si ho vezmeš s sebou a nemusíš tahat tolik knih. Nejčastěji kupuju e-knihy, řekl bych, že jich mám takových pět set. Ale většinu jsem nedočetl. Když mě něco v půlce nebaví, tak to nedočtu. Vždycky mě ale víc bavily publicistické věci než romány, to je pravda. Tři mušketýři jsou Tři mušketýři, ale je to i mým povoláním, že mám raději faktografii. Svou knížku jsem taky psal jako komentáře do Mladé Fronty než jako prózu. Vždycky jsem si říkal, jestli mě ten Kmenta až moc neovlivnil, jelikož jsem to chtěl popsat tak nějak kmentovsko-hrabalovsky, že jsem to chtěl popsat a zároveň si z toho udělat srandu. V tom mě určitě ovlivnili Hrabal a Kmenta.

Co máš teď rozečteno nebo co jsi četl v nedávné době?

Teď mě donutila Lenka, abych si otevřel poprvé Agathu Christie, které jsem se vyhýbal celej život. Takže čtu slečnu Marplovou, Osmnáct oříšků k rozlousknutí, ale to je z donucení. A pak mám rozečtenou knihu o skandálech v evropským fotbalu. V nedávné době jsem četl knihu svýho bratra, ale myslel jsem, že vyhodím mobil z okna. Četl jsem znovu Nekonečný příběh v novým překladu a porovnával jsem ho se starším a ten starej mě bavil víc. Taky si myslím, že jsou tam lehce křesťanské motivy, takže je to lehce pozměněné. Ale hlavně si myslím, že ten jazyk je přizpůsobený dnešním dětem, a ten dnešní současný jazyk mě moc nebaví.