Cis žena teď a tady

Knihy Proč jsme tak naštvané? právničky a odborářky Šárky Homfray, Feministkou snadno a rychle socioložek Lucie Jarkovské a Kateřiny Liškové (známých i jako Duo docentky) a V pasti pohlaví novinářky Silvie Lauder vycházejí v momentě, kdy mnoho (i mainstreamových) médií referuje například o sexuálním obtěžování a násilí. Psalo se o MeToo, ale také o místních případech obvinění ze sexuálního násilí — třeba v případě psychiatra Jana Cimického nebo bývalého poslance za TOP 09 Dominika Feriho. Vysoké školy řeší četné případy sexuálního obtěžování či jiného nevhodného chování, studující zakládají iniciativy, které jim dodávají odvahu promluvit o tom, co bylo dlouhá léta tabuizováno. Kromě sexuálního obtěžování a násilí se média věnují dalším feministickým tématům, například manželství pro všechny, gender pay gapu či nuceným sterilizacím především romských žen. Firmy a veřejné instituce přijímají opatření na podporu slaďování osobního a pracovního života. Vznikají média či platformy, které jsou z definice feministické: časopis Heroine a web Druhá : směna. Stále však velká část společnosti, včetně političek nebo spisovatelek, považuje za důležité se vůči feminismu ohradit. Zajímavé je, že mnoho negativních komentářů, jako je dnes už pověstný článek spisovatelky Biancy Bellové „Proč nejsem feministkou“ (iLiteratura.cz, 22. 3. 2019), pramení z nepochopení, co toto slovo vlastně znamená.

Bylo tedy jen otázkou času, kdy se rostoucí zájem o feministická témata (a snaha osvětlit nedorozumění kolem nich) přetaví do tištěných knih. První knižní vlaštovkou byly Branky, body, kokoti (2021), které vznikly na základě stejnojmenného pořadu Blesku s vynikající herečkou a feministkou Terezou Dočkalovou, měly humorný tón a zaměřovaly se na glosování konkrétních sexistických výroků a situací. Oproti tomu jsou Proč jsme tak naštvané?, Feministkou snadno a rychle i V pasti pohlaví založeny na důkladných rešerších a podepřeny statistikami. Jaký feminismus autorky těchto titulů představují? Jaká témata jim přijdou klíčová?

Růžovo-modré dělení světa

Odlišné zacházení na základě pohlaví začíná od nejútlejšího věku, nebo — jak poznamenává Šárka Homfray — vlastně ještě před narozením dítěte. V okamžiku, kdy lze na ultrazvuku zjistit, jaké pohlavní orgány bude mít dítě, začíná růžovo-modré dělení světa. Mimino s vagínou dostane nejčastěji jinou barvu oblečení, jiné hračky, jiné knížky než mimino s penisem. A o tom se rozhoduje ještě předtím, než má dítě jakékoli osobní preference.

V institucích, do kterých se dítě dostane, pak genderově stereotypní zacházení pokračuje. Zajímavé je, že na základní (a občas i střední) škole se dívkám „nadržuje“, jak na základě dostupných dat tvrdí Lauder nebo Homfray. Chlapci jsou více trestáni, což je způsobeno jednak tím, že dívčí „zlobení“ je podvědomě bráno jako chvilková odchylka od normy, jednak tím, že chlapci „zlobí“ více. Souvisí to i s výchovou dívek k tomu, aby byly hodné a splňovaly očekávání ostatních, na což se u kluků důraz neklade. Jak vtipně pointuje Homfray, ve škole je žádoucí něco (poslušnost, tichost, dodržování termínů, přesnost a podobně), co nám v dospělém životě moc profitu ani uznání nepřinese: „Dostáváme jedničky s hvězdičkou za dovednosti, kterých si pak reálně nikdo neváží.“ (s. 27) Odlišná očekávání se týkají i samotného vzdělávání: to, že se od kluků očekává, že budou nadáni na matematiku a fyziku a holky na jazyky a literaturu, vede podvědomě i k odlišnému hodnocení jejich ne/úspěchů v konkrétních předmětech. A samozřejmě ovlivňuje i jejich rozhodnutí při výběru studijní či profesní dráhy, tedy velkou část jejich životů.

S další podobou sexismu se pak setkáme na vysoké škole, pokud na ní budeme studovat. Autorky zde popisují především příklady z lékařských fakult, kde studentky mohou běžně slyšet, k čemu se hodí a k čemu už nikoli. Nicméně zrovna ve vysokoškolském prostředí se situace začíná měnit, a to především díky studentským iniciativám, jako jsou například Ne!musíš to vydržet nebo Iniciativa Nahlas, které se zabývají problémem sexuálního obtěžování a dalšími druhy nevhodného chování na vysokých školách.

Potenciální těhotenství jako handicap

Nerovné postavení žen a mužů pokračuje i v pracovní sféře. Nejsilněji to můžeme pozorovat na příkladu (předpokládaného) rodičovství: zatímco mateřství je nesmírně častým zdrojem diskriminace na pracovišti, otcovství nikoli. Dvacetileté a třicetileté ženy jsou vnímány jako potenciální matky, které brzy otěhotní, a přestože otázka na „plánování dětí“ je už sice podle zákona nelegální, vnímání mladých žen tímto prizmatem přetrvává. V knihách najdeme příklady z lékařského prostředí, kde ženy nebyly zaměstnány vyloženě kvůli svému pohlaví a věku („je mladá, brzo otěhotní a půjde na mateřskou“). Když už jste matka malých dětí, je to také problém — očekává se, že to budete vy, kdo půjde na rodičovskou „dovolenou“ a následně v případě onemocnění dítěte bude s ním doma. Podle zaměstnavatele tak nebudete mít dostatek času a energie věnovat se naplno práci. Kromě předsudků zde narážíme rovněž na obrovské systémové problémy v podobě nedostatečného počtu míst v jeslích a školkách. Na rodičovství se nemyslí při plánování měst, veřejného prostoru či úřadů.

Když už žena zaměstnaná je, nesetkává se se stejným zacházením jako její kolegové. Jak známo, ženy vydělávají méně než muži. Zaprvé jsou hůře odměňovány za stejnou práci, což souvisí i s hluboce zakořeněným vnímáním jejich práce jako „doplňkové“ a muže jako „živitele rodiny“. Zadruhé feminizovaná odvětví jsou hůře placená. Zároveň práce, která je považována za „ženskou“, nemá v naší společnosti velkou prestiž. Platy sociálních pracovnic, zdravotních sester nebo učitelek nelze srovnávat s platy manažerů a ředitelů velkých firem.

Kromě gender pay gapu, tedy rozdílu v platech mužů a žen, který se v Česku dlouhodobě pohybuje kolem 16—22 procent, máme i gender pension gap čili rozdíl v důchodech mužů a žen. Kupříkladu v roce 2021 průměrná výše starobního důchodu činila 16 938 Kč pro muže a 14 080 Kč pro ženy.

Krása a výkonnost

Jiným problémem, kterému čelíme i v pracovním prostředí, je tlak na vzhled. Když politička, vědkyně nebo novinářka vystupují mediálně, téměř nikdy neuniknou komentářům na téma svého oblečení, váhy, účesu nebo tělesných proporcí. Jejich těla a vzhled jsou hodnoceny i v pracovních situacích, tedy tam, kde by se měly hodnotit úplně jiné kvality. (Jak často po vystoupení Aleny Schillerové nebo Markéty Pekarové Adamové slýcháme od někoho: „Moc jí to dnes [ne]slušelo“ nebo mnohem méně vybíravé komentáře? Jak často totéž slýcháme po vystoupení Tomia Okamury nebo Vlastimila Válka?)

Komentáře, které hodnotí vzhled žen ve zcela nepatřičných situacích, a tím je objektivizují, nemusejí pocházet nutně od mužů. Všichni a všechny vyrůstáme v patriarchální společnosti, přejímáme její pravidla a hodnoty a musíme vynaložit nemalé úsilí, abychom se škodlivému chování „odnaučili“. Navíc, jak v návaznosti na Pierra Bourdieua píšou Jarkovská a Lišková, ženy internalizují dozorce vlastních těl a v menší nebo větší míře se mu snaží vyhovět. Hodnotíme jak těla ostatních žen, tak svoje vlastní. I proto je podle autorek důležité sebepřijetí a sebeláska: „Zamilovat se do svých těl a přijmout je se vším sádlem, vráskami, neladnými křivkami a vadnoucí pletí je naprosto zásadní feministický počin, který může mít pro patriarchát fatálnější důsledky než kvóty pro ženy v politice. Z nejistých žen se totiž stanou sebevědomé osobnosti, nad kterými komentáře o jejich vzhledu, negativní ani pozitivní, nebudou mít žádnou moc, nebudou je manipulovat k mentalitě poddaných.“ (s. 48—49)

Jiným příkladem nerovného nastavení společnosti je akademická kariéra, kde se setkáváme s nepřímou diskriminací. Šárka Homfray výstižně píše o implicitní představě ideálního akademika (maskulinum zde není náhodné): „Ideální akademik hned po škole nastoupí akademickou dráhu a té se plně věnuje nejméně do důchodu. Zkoumá, publikuje, dále se vzdělává, získává akademické tituly, působí na zahraničních univerzitách. Akademik buď nemá děti, nebo se o ně stará jeho žena.“ (s. 53) A zde se samozřejmě dostáváme k problému péče a dalších druhů neviditelné i neplacené práce, na níž stojí celá společnost i ekonomika. Bez lidí, kteří vyrábějí a připravují jídlo, starají se o děti i nemocné, perou, uklízejí, nabízejí sousedskou výpomoc, by společnost (ani ekonomika) jednoduše nefungovala. Není třeba připomínat, kdo tyto práce převážně vykonává.

Může se však zdát, že stoprocentní nasazení a rezignace na osobní život, delegování péče o děti či jiné blízké osoby na ostatní je pro excelentní vědecké výsledky nutné. Podobně jako pro politická jednání, která mohou (například kvůli obstrukcím) trvat nepřetržitě pár desítek hodin, takže osoby, které chtějí vyzvednout dítě z družiny, vyvenčit psa nebo pečovat o své fyzické i psychické zdraví (a tím pádem spát alespoň osm hodin denně), se do politiky nehrnou. (Pro připomenutí — v dolní komoře parlamentu máme teď nejvyšší počet žen v českých dějinách — je jich 25 procent…) Jsou dlouhá jednání, protahovaná do noci a na další den, jediným způsobem, jak dělat politiku a dělat ji dobře? Jak vtipně pointuje Lucie Jarkovská: „Celosvětově převládají v politické reprezentaci muži, a to několik posledních tisíciletí. Výsledek: Svět se zmítá v hluboké ekologické krizi, velkou část světa sužuje chudoba, prochází jedním ozbrojeným konfliktem za druhým a na počátku roku 2022 se opět ocitl na prahu jaderné války ohrožující celou planetu. To zrovna nevypadá jako skvělý úspěch světového leadershipu.“ (s. 205)

Ani jedna z autorek netvrdí, že by ženy vládly lépe, protože jsou „od přírody“ více pečující, vnímavější, soucitnější. Zdůrazňují však, že rozmanitější (nejen) politická reprezentace přináší více perspektiv a otevírá nová témata, proto může být prospěšnější pro širší skupiny obyvatel. Výzkumy navíc dokládají, že s rostoucím počtem političek klesá korupce.

Mužský bias

Podobně potřebné jsou i nové perspektivy ve vědě — od doby, kdy je v ní přítomen větší počet žen, se nejen zkoumají nová témata, ale také se uvádí na pravou míru mužský bias ve výzkumu. Česko ale v genderové rovnosti na poli vědy zaostává — ženy převažují v bakalářském a magisterském stupni, v doktorském se počet mužů a žen vyrovnává, po čem nastupuje razantní převaha mužů. Jak se dočteme na webu Národního kontaktního centra Gender a věda: „Poslední roky se sice mírně zvyšuje zastoupení žen mezi docenty a profesory (u docentek o 3 a u profesorek o necelé 2 procentní body za posledních 10 let), při stejné průměrné výši růstu bychom ale paritního zastoupení žen a mužů mezi profesory dosáhli v roce 2213.“

Větší rozmanitost ve vědě přispívá i k větší objektivitě. Vědci totiž často nevědomky promítají do interpretací svých výsledků genderové vzory, které berou jako samozřejmost. Příkladem mohou být starověké malby v jeskyních, o nichž se donedávna předpokládalo, že byly namalovány muži. Současné výzkumy to však vyvrátily a dnes víme, že autorkami většiny jeskynních maleb byly ženy. Mužský bias ve vědě se však neomezuje pouze na zkreslenou interpretaci minulosti, ale může mít vliv na zdraví i životy současných žen — pokud se například účinky léků zkoumají pouze na (bílé) mužské části populace nebo se bezpečnostní pásy v autech navrhují podle siluety průměrného (bílého) muže. A přesně toto se dělo a částečně ještě stále děje.

Nepřiměřené zastoupení mužů ve vědě mělo i vliv na témata, která byla (a jsou) považována za hodna bádání. Vědění o menstruaci bylo tak dlouho velmi omezené a dodnes pramálo víme o menopauze. Málokdo chtěl také věnovat pozornost klitorisu. Až v roce 1998 se svět dozvěděl, že tento orgán má mnohem víc než jen pár milimetrů. Dozvěděl se to díky australské uroložce Helen O’Connell, kterou štvalo, že poštěváček není ani v učebnicích anatomie. (Dokážeme si představit, že by v učebnicích anatomie nebyl penis?) Jenže historie klitorisu je ještě složitější. Ukazuje se totiž, že byl „objevován“ už mnohokrát v minulosti — například v antice, v šestnáctém století, v sedmnáctém století, v osmdesátých letech dvacátého století… ale z vědy vymizel. Vědcům se nejspíš nezdál dostatečně důležitý či zajímavý. Hoden jejich pozornosti.

Perspektivy a hodnoty

Zmapovat postavení žen v současné české společnosti není lehký úkol a zcela pochopitelně autorky musely volit, kterým jevům se budou věnovat a které ponechají stranou. Navíc výsek ženské zkušenosti, kterou mapují, je přirozeně omezen jejich vlastní situovaností a perspektivou. Všechny tři knihy jsou napsány bílými vysokoškolsky vzdělanými cisgender ženami, narozenými v druhé polovině sedmdesátých a první polovině osmdesátých let, které mají romantické vztahy především s muži. Homfray, Jarkovská a Lišková svou pozici reflektují a alespoň pár odstavců věnují queer ženám nebo ženám po padesátce (Homfray má o stárnoucích ženách dokonce celou kapitolu). Oproti tomu Silvie Lauder omezenost své perspektivy přehlíží a její záběr a vymezení kategorie žen, o kterých píše, je také nejužší.

Všechny čtyři autorky se identifikují jako feministky, přičemž jejich feminismy nejsou stejné. Feminismus, který reprezentuje Silvie Lauder, je v zásadě v českém mainstreamu a povědomí nejvíce rozšířeným druhem feminismu, kterému se dostává prostor i na stránkách jejího domovského Respektu. Novinářka se v knize věnuje tématu předsudků vůči ženám a jejich hluboké zakořeněnosti, vnímání ženy hlavně jako matky a manželky, diskriminaci žen na pracovním trhu, absenci žen v politice a veřejné sféře. Píše také o sexualitě, incelech a sexuálním násilí. V závěru zdůrazňuje systémový charakter mnohých popisovaných problémů a zároveň nabádá k aktivnímu občanství, v němž vidí důležitý způsob změny. Její feminismus můžeme tak označit za liberální — je zaměřen především na zvýšení počtu žen na důležitých pozicích, na zajištění rovných příležitostí a možnosti svobodně se rozhodovat. Lauder se také až neúnosně často odvolává na Tomáše Garrigua Masaryka, s jehož feminismem se ztotožňuje.

Oproti tomu Šárka Homfray, která rovněž píše o předsudcích, diskriminaci z důvodu mateřství a nedostatečném zastoupení žen v politice, neomezuje svůj feminismus pouze na otázku pracovního trhu a sexuálního života. Kritizuje český workoholismus a stigmatizaci nepracujících lidí. V jejím podání se ženská emancipace nemůže uskutečnit jen díky větší reprezentaci a menšímu gender pay gapu, ale změnit se musí i hodnotový systém společnosti. Kritizuje tak kult výkonnosti a kult mládí, které vedou ke zneviditelnění žen po padesátce; volá po genderově citlivějším urbanismu; touží po solidaritě a soudržnosti, kterou však nevnímá jako vrozenou ženskou hodnotu, nýbrž jako hodnotu, k níž je třeba se dopracovat, neboť „[j]ednou z oblíbených patriarchálních strategií je stavět ženy proti sobě“ (s. 303). Homfray zdůrazňuje nutnost intersekcionálního feminismu, tedy feminismu, který bere v potaz různé osy znevýhodnění: genderovou identitu, etnicitu, zdravotní stav, sexuální orientaci, věk, třídu a další faktory. Jí samé se to v knize daří jen částečně — zohledňuje především aspekt věku, zatímco otázka sexuální orientace nebo třídy se vyskytuje pouze okrajově a kupříkladu etnicita či různé druhy zdravotního znevýhodnění nejsou zohledňovány prakticky vůbec.

Jarkovská a Lišková se hodnotově blíží Homfray, ačkoli jejich zaměření je lehce odlišné. Více prostoru věnují tělesnosti a sexualitě, vtipným způsobem vysvětlují problém ne/souhlasu (nejen) v intimních situacích, dekonstruují romantickou lásku a krizi maskulinity nebo plédují za přepisování stereotypních pohádek… které se přece upravovaly a přepisovaly odjakživa. Přesvědčivé jsou v jejich knize i pasáže tykající se války a jejího silně genderovaného diskurzu. Autorky knihy Feministkou snadno a rychle na vícero místech vyzdvihují etiku péče, která podle nich „nabízí růst skrze vztahy, porozumění, solidaritu a komunitu“ (s. 22). Etika péče „vyvazuje péči z individuální roviny — to znamená, že péče není jen záležitostí někoho, kdo má doma malé děti, zdravotně znevýhodněné či seniory. Týká se všech, protože tito lidé nežijí izolovaní ve svých rodinách, ale jsou součástí společnosti. Jsme to my. My všichni na sobě navzájem závisíme a náš blahobyt roste s tím, jak je život příjemný nikoli individuálně pro ty nejúspěšnější, nejzdravější a nejbohatší, ale jak je příjemný pro všechny. Všichni potřebujeme péči a všichni potřebujeme pečovat“ (s. 169).

Dále za feministické považují hodnoty uznání a respektu, které staví do opozice ke drancování přírody, kolonizaci nebo boji o nadvládu. Popisují situaci v Česku, jsou v ní pevně ukotvené, ale zároveň uvažují globálně, zohledňují ekologickou a klimatickou krizi nebo probíhající války. Právě taková feministická perspektiva může být pro českou veřejnost obzvlášť obohacující (i proto je škoda, že zrovna kniha Feministkou snadno a rychle má tak ledabylou redakci a je plná překlepů).

Etika péče, ekologie nebo kritika válečného diskurzu nejsou totiž v českém mainstreamu spojovány s feminismem. Ten je stále často ztotožňován především s kvótami (nic proti nim, naopak) a prosazováním žen do vedení velkých firem — je zúžen na liberální feminismus pro bílé ženy z vyšší střední třídy. Dokládají to kupříkladu články z konzervativního pravicového Echa24 — komentář „Proč už nejsem feministka“ Terezy Šimůnkové (titulek je samozřejmě narážkou na sloupek Biancy Bellové) nebo nedávná interpretace jedné švýcarské studie v podání filozofky Terezy Matějčkové. Studie dospěla k závěru, že ženy chtějí méně pracovat a víc času trávit s blízkými. Filozofka Tereza Matějčková o ní napsala pro Týdeník Echo článek s názvem „Pád feministického dogmatu? Ženy touží po rodině víc než po kariéře“ — jako by feminismus měl znamenat touhu po kariéře. Jarkovská, Lišková a do určité míry i Homfray ukazují, že tak tomu není. Překračují horizont (neo)liberálního feminismu a jejich uvažování je silně ovlivněno feminismem socialistickým, který se zatím v Česku do širšího povědomí bohužel nedostal.

V pasti zjednodušování

Jarkovská, Lišková a Homfray se ve svých knihách zaměřují především na postavení (cis) žen teď a tady — s výjimkou dvou kapitol Kateřiny Liškové o období socialismu, které je její specializací. Oproti tomu chce Silvie Lauder mít mnohem širší záběr, což je ale na škodu. Dělá četné exkurze do minulosti, ve kterých však mísí jevy z odlišných historických období. Vrací se do přelomu devatenáctého a dvacátého století jakožto začátků českého feminismu (nebo přesněji k Masarykovi), ale přemýšlí v duchu západního modelu vln feminismu, který je na českou realitu jen stěží aplikovatelný. Navíc, přestože se snaží o vylíčení vývoje místního feminismu, nevěnuje žádnou pozornost ženským organizacím nebo kolektivům, které vznikaly od začátku devadesátých let minulého století.

Dalším problémem Lauder je jazyková nedbalost, která se projevuje na mnohých místech. V důsledku se tak dopouští chyb nebo přílišných zjednodušení — například při vysvětlování pojmů (biologické) pohlaví, mužská studia („akademicky ukotvené hledání nové mužské identity“, s. 265) nebo toxická maskulinita („typ či druh maskulinity, který je toxický proto, že otravuje životy lidem, po nichž je vyžadována“, s. 259). Následky této nedbalosti představují na vícero místech i etický problém: Lauder třeba tvrdí, že „komunistický režim zejména v majetkovém a kariérním smyslu ‚vykastroval‘ muže“ (47), nebo píše „transženy“, „translidé“ místo „trans ženy“ a „trans lidé“. „Trans“ není u ní přídavným jménem, ale předponou, kvůli čemuž vzniká dojem, že existují ženy a transženy, lidé a translidé.

Feminismus, který by překračoval cisheteronormativní perspektivu, je Lauder vzdálený, což dokládá celá její kniha a pěkně vystihuje věta o pluralitě feminismů — podle autorky se tak na poli feminismu liší názory na „složité transgender otázky“ (s. 60). Cisnormativita Lauder je více než zřejmá, když píše, že ženy žijící v Praze v devatenáctém století měly mnohem menší možnosti a práva než my v současnosti, ale „měly s námi, které žijeme na Letné nebo ve Vysočanech dnes, shodně dělohu, vaječníky i chromozomy, takže biologicky jsme všechny stejné ‚samice‘ druhu homo sapiens“ (s. 77). Z jejího vymezení kategorie „ženy“ tak vypadávají zaprvé trans ženy, zadruhé i cis ženy, které nemají dělohu, vaječníky nebo chromozomy XX. (Pro úplnost je třeba zmínit, že důsledně transinkluzivní nejsou ani ostatní autorky.)

Tři probírané tituly jsou však přes všechny nedostatky důležitými popularizačními počiny na poli českého feminismu a je bezesporu dobré, že vznikly. Zároveň se ukazuje, že i v případě popularizačních knih je občas nutná také odborná redakce — popularizace sice s sebou nese určitou míru simplifikace, nicméně čtivost a srozumitelnost by neměly být vykoupeny věcnými chybami a omyly.

Věřím, že publikace Homfray, Liškové, Jarkovské a Lauder představují teprve začátek a že se postupně objeví i knihy, které nabídnou perspektivu méně privilegovaných žen v současném Česku: trans žen, migrantek pracujících jako uklízečky nebo pokladní, žen se zdravotním znevýhodněním, queer Romek či Vietnamek.