O světě bych psal i křídou na plot

Pane Mariuszi, jak často dneska ještě čtete papírové noviny?

Vůbec je nečtu. V papírové podobě čtu jenom některé týdeníky a měsíčníky.

Ptám se proto, že když jste v roce 1990 nastoupil jako reportér do Gazety Wyborczé, její denní náklad sahal k milionu výtisků. V roce 2004, kdy jste se začal podílet na vedení reportérské přílohy Duży format, to bylo zhruba půl milionu výtisků… a dnes, po dvaceti letech, je Wyborcza na desetinovém nákladu.

To je pravda, ale Gazeta Wyborcza vede v počtu předplatitelů svého internetového vydání. Názorovým vůdcem však není. Kdysi tu byla ona a po ní dlouho dlouho nic. Nyní existuje velmi mnoho vůdčích médií: Wirtualna Polska, onet.pl a rmf24.pl. Gazeta zůstává čtením někdejší liberální vrstvy inteligence — je „velmi čtena v úzkých kruzích“.

Smutek nad tím, že tištěný deník jako médium podle všeho odchází do historie, tedy nezažíváte? A nemyslím jen Gazetu, jde o globální trend.

Vůbec ne. Jsem přece autorem knihy s názvem Není — o ztrátě a o tom, jak žít s tím, co odešlo. Změna je nevyhnutelná a člověk na ni musí být připraven.

Duży format byl výkladní skříní polské literární reportáže posledních dvaceti až třiceti let a kromě vás v něm publikovala i většina dalších reportérů, jejichž práce dnes v Česku vydávají nakladatelství Dokořán a Absynt. Co úpadek tištěných novin znamená pro váš žánr? Proměňuje se kvůli němu?

Zabíjet se dá šípem z luku i pistolí, na médiu nezáleží. Dobrý spisovatel nebo romanopisec dokáže udržet pozornost a dostat se do hlav čtenářů jak na papíře, tak na obrazovce. V redakci Gazety Wyborczé si navíc uvědomili, že čtenáři na internetu čtou i nejdelší texty Dużeho Formatu až do konce. Wirtualna Polska je čistě zpravodajským portálem, ale i ona má speciální reportážní sekci vytvořenou pro rozsáhlé, hloubkové materiály. Jejich reportéři dostávají ocenění, o těchto textech se mluví. Mně je sedmapadesát let, ale jako čtenář nevidím rozdíl mezi čtením na papíře a na obrazovce. Sám jako autor provozuji mini deník na Instagramu. Mám tam přes sto šedesát tisíc čtenářů, a kdybych měl psát zprávy formou textových zpráv nebo křídou na plot, myslím, že bych to zvládl taky.

Dominance digitálních médií tedy na reportáž nijak nedopadá?

Dopad tady samozřejmě je. Především digitální média prostor pro reportáže zmenšila. Jsme zaplaveni informacemi, ale vyprávění nebo příběhu je kvůli tomu stále méně.

Není informování právě to, co má žurnalistika dělat v první řadě?

Ano, žurnalistika je o informacích, ale informace vytvářejí jen iluzi informovanosti, protože ve skutečnosti informovaní nejsme. V této záplavě totiž není místo pro příběh — jenomže právě z příběhu a vyprávění vychází naše porozumění světu. Nikoli z informací.

Podívejte se na moduly „live“ nebo „živě“ na největších portálech, když se stane něco důležitého, jako třeba vypuknutí války. Každou chvíli je aktualizujeme při hledání nových informací, přívalem faktů jsme zaplaveni, ale rozumíme kvůli tomu věcem hlouběji? Naopak, rozumíme jim méně a jsme jen více vystresovaní.

Reportáž by uměla nabídnout alternativu?

To, co všichni skutečně potřebujeme, je příběh. Příběh, a tedy i reportáž, nám dává možnost objevit jiné úhly pohledu, než je ten náš, pochopit motivace jiných lidí. Reportáž je vynález, díky němuž jedni lidé chápou druhé.

Bohužel reportáž soupeří i s tím, čemu říkám „idiotská sféra“. Problémem reportáží v polských digitálních médiích je totiž blízkost informací o celebritách, triviální příběhy o hloupostech, které si žádají clickbait. Důležitý je potenciál rozkliknutí, a tak i reportáž začíná křičet senzačním titulkem. Často přitahuje názvem, který byl vytvořen z něčeho, co je v textu zcela nepodstatné. Nebo je něco, co kdysi mohlo být překvapivě silnou stránkou textu — například pointa —, nyní jeho začátkem. Musí totiž okamžitě zaujmout. K tomu obvykle říkám, že je tady orgasmus navrhován ještě před předehrou.

Když v Česku v nultých letech vycházely vaše knihy Gottland a Udělej si ráj, uvedl jste, že se internetu v mediálním prostoru nebojíte, protože web po novináři žádá krátké formáty a rychlé směřování k úderné pointě. Sám jste zmínil Instagram — a když se dívám na ten váš, zdá se mi, že jste tento publikační prostor našel právě tady. Co vám jako autorovi přináší?

Instagram používám k propagaci života. To je nejkratší odpověď, kterou mohu dát. S výhradou, že nejde jen o můj život, ale o život obecně. Někteří lidé mají nutkání jíst, jiní nutkání šetřit peníze, další nutkání pít alkohol. Já mám naopak nutkání psát. Nesnesu, když každý den něco nenapíšu o tom, co vidím, slyším, čtu nebo sleduji. Jsem velmi společenský tvor a musím se o své zážitky dělit s ostatními. Instagramový účet je proto mým reportérským deníkem.

Zajímavé je, že na moje autorská setkání začínají chodit lidé, kteří… mé knihy nečetli, ale říkají, že četli můj Instagram. Jedna lékařka mi například napsala, že má ve dvou nemocnicích tolik práce, že jí nezbývá čas na život, natož na čtení knih. A tak si o přestávce v práci čte moje krátké texty a má pocit, že je se čtením aspoň trochu v kontaktu.

Svede kontakt s publikem na vašem účtu generovat i nové náměty?

Ano. Protože se tam vytvořila skupina čtenářů, kteří mezi sebou hodně diskutují, dostávám od nich spoustu zajímavých informací nebo názorů. Když pracuji na nějaké knize, svěřuji se jim s problémy a oni jsou velmi ochotní mi pomoci. Například při psaní knihy o reportáži Fakta musí zatančit jsem se svěřil, že píšu esej o psaní. Hned se mě někdo sečtělý zeptal, jestli neznám knihu od německého autora Waltera Hilsbechera, která obsahuje „Esej o eseji“ a esej „Psaní jako terapie“. Samozřejmě jsem ji neznal! V Polsku vyšla před padesáti lety, ale okamžitě jsem si ji našel v jednom internetovém antikvariátu a citáty z ní se dostaly i do mé poslední knihy.

Francouzský sociolog Pierre Bourdieu měl za to, že žurnalistické texty mají menší literární prestiž než beletrie. Polská reportáž, o které spolu mluvíme, ale staví na tom, že si od beletrie její postupy půjčuje. Kvůli knižním vydáním s krásnou literaturou navíc přímo soutěží na pultech knihkupectví — a opakovaně vyhrála i hlavní polskou Literární cenu Nike. V Česku takovou situaci neznáme, a tak by mě zajímalo, jak se k vám staví polští prozaici. Neštvete je?

Nejvýznamnější polské literární ocenění skutečně v letech 2017, 2018 a 2019 získaly knihy literatury faktu a znovu i v roce 2021. Existují také dva velmi známí spisovatelé, kteří podle mého názoru reportáže nenávidí, protože neustále tvrdí, že si své příběhy vymýšlíme. Podle termínu „polská reportážní škola“ zlomyslně mluví o „polské škole vymýšlení“. Mám ale dojem, že u nich jde o nějaký psychický problém, protože většina autorů beletrie s námi sympatizuje. Jsme kolegové.

Propisuje se tento kontext i do vaší autorské identity? Vnímáte se vlastně ještě jako novinář?

Novinářem jsem přestal být už dávno. V Polsku jsem spíše považován za spisovatele literatury faktu.

A platí totéž i pro literární reportáž? Přestala být novinářským žánrem?

Na jedné straně se v Polsku tiskne stále mnoho reportáží, které jsou spíše novinářské. V praxi se jedná o dlouhé hloubkové informace s citacemi dotazovaných. Na druhou stranu již více než sto let pěstujeme literární reportáž. Takovou, která je vyprávěním nefikčním.

Celý rozhovor najdete v dubnovém čísle Hostu (4/2024).