Drama je prodloužená báseň

Norsko má pět milionů obyvatel, ropu a premiérku. V této nenápadné populaci se hovoří třemi jazyky a vyskytuje se v ní enormní počet spisovatelů. Jsou mezi nimi dobře známá jména jako Jostein Gaarder, Karl Ove Knausgård nebo Jo Nesbø. Ten, kterého v Česku známe méně, ale jehož divadelní hry se už více než dvacet let hrají na všech obydlených kontinentech, se jmenuje Jon Fosse. Autor existenciálně laděných próz a minimalistických dramat tráví část roku v rakouském městě u slovenských hranic, protože jeho manželka je Slovenka.

Možná bychom mohli vyjít z pandemie, která nás všechny nyní obklopuje. Jak teď vypadá tvůj běžný den? Poznamenává tě nějak tato krize?

Ne, to nemůžu říct. Už poměrně dlouhý čas žiji dost v ústraní. Ještě tak přibližně před deseti lety jsem velmi často jezdil na produkce svých her po celém světě. Byly roky, z nichž jsem třeba sto šedesát dnů strávil na cestách. Ale s tím jsem přestal dávno předtím, než přišla korona. Až na několik velmi málo výjimek jsem na produkce svých her přestal jezdit úplně. Od té doby žiji velmi nenápadný a poklidný život. Často se také přesouvám. Částečně bydlím s rodinou v rakouském Hainburgu, částečně v Oslu a částečně ještě v západním Norsku. Tam máme dvě místa — byt nedaleko Bergenu a chatu v kraji Song přímo u moře. Takže dokud to bylo možné, trávili jsme pár měsíců na jednom a pak pár měsíců na jiném místě a tak pořád dokola. V posledních letech jsem trávil hodně času v Rakousku a přibližně posledních pět let jsem pracoval na svém rozsáhlém románu, který se jmenuje Septologie.

Jaký máš denní rytmus, když intenzivně píšeš?

V době psaní Septologie jsem vstával ve čtyři a kolem páté jsem začínal psát, což jsem vydržel tak do devíti. Spal jsem trochu přes den a chodil si brzo lehnout. A takhle jsem to dělal několik let. Byl jsem trošku jako malé dítě. Nakonec, když jsem byl s touto pomalou prózou, jak já tomu říkám, hotov, bylo toho asi dva tisíce stran. Pak jsem to musel seškrtat, mnohem víc, než mám ve zvyku, takže norské vydání má nakonec zhruba třináct set stran. Bezpochyby je to ta nejdelší věc, co jsem kdy napsal a napíšu. Důvodem, proč jsem se pustil do něčeho takového, je, že když jsem napsal hru Tyto oči (Desse auga) pro Rogalandské divadlo ve Stavangeru, která se pak hrála v plenéru v roce 2008 v režii litevského režiséra Oskarase Koršunovase, vyčerpal jsem se. Byla to vynikající produkce, ale napsat tuto hru mě stálo neuvěřitelné úsilí. Byla to zakázka, a musel jsem text tedy odevzdat. Trochu jsem se do toho musel nutit. A v tu chvíli jsem si řekl: A konec. Psaní dalších her vzdávám. Od roku 1992, kdy jsem napsal svou první hru Někdo přijde, jsem totiž psal pro divadlo vlastně nepřetržitě. Ale chuť psát jsem neztratil. Psaní je koneckonců můj život, celý svůj profesní život píšu, zhruba čtyřicet let. Tedy: nepíšu já. Když si k tomu sednu, tak něco ve mně začne psát. Je to jakoby jiná osobnost, píše to samo. Je to takový můj tvůrčí démon. Různých jiných démonů jsem se zbavil, ale můj tvůrčí nebo jinými slovy démon psaní je se mnou naštěstí stále.

Jon Fosse, foto: Tom A. Kolstad

Kdy jsi vlastně začal psát?

Píšu v podstatě od dvanácti let. Zabývat se texty, žít s nimi určitým způsobem, to je můj způsob života. Proto jsem si říkal, že se vrátím tam, kde jsem začal. Tedy k psaní básní a románů. V osmdesátých letech jsem vydal pár románů a několik básnických sbírek. První kniha, kterou jsem napsal, když mi bylo dvacet, byl román, který se jmenoval Červeně, černě (Raudt, svart, 1983). Pak přišly sbírky básní a poté, v devadesátých letech, to všechno překrylo psaní pro divadlo. Od té doby jsem nepsal skoro nic jiného. Jen pár tenčích románů, možná hlavně kvůli tomu, abych nezapomněl, jaké to je psát prózu. A nakonec jsem napsal to, čemu souhrnně říkám trilogie, což jsou vlastně tři novely (česky jako Mámení, Sny Olavovy, Na sklonku dne). Za ni jsem získal Cenu Severské rady v roce 2015. Pak jsem se vrhl na Septologii. Ale s divadlem jsem kontakt úplně neztratil, protože jsem v těchto letech překládal a pracoval na adaptacích řady her, než jsem zase začal psát pro divadlo.

Co z toho bylo nejzajímavější?

Největší projekt byla Oresteia v roce 2011, což byla adaptace Aischyla založená na několika různých překladech do různých jazyků. Řecky neumím. Nejlepší překlad do angličtiny je podle mě ten od Teda Hughese. Tato adaptace měla být uvedena před několika lety Erikem Stubøem, jenže on se zrovna stal uměleckým šéfem v Královském dramatickém divadle ve Stockholmu, takže produkce byla odložena. Nakonec se tato adaptace bude teď uvádět v Oslu v divadle Det Norske Teatret. Stubø nyní pracuje na úpravě spolu s dramaturgyní Cecilií Ölveczkyovou. Tato věc mi dala zabrat, ale aspoň jsem neztratil s divadlem úplně kontakt. Jinak produkce mých her se objevovaly pořád, i když jsem zrovna nic nového nepsal. Někdy jich bylo víc, jindy míň. Dřív to bývalo kolem padesáti inscenací ročně. Dneska nevím přesně, ale myslím, že je to pořád mezi dvaceti a třiceti produkcemi ročně všude po světě.

Jak tento boom začal?

Byly to vlastně dvě vlny. Jedna v Německu na začátku devadesátých let, která začala hrou Jméno (Namnet). Ta druhá kolem roku 2010 byla spojena s režisérem Patricem Chéreauem, který už bohužel zemřel. Uvedl v Paříži můj Sen o podzimu (Draum om hausten) a potom v Londýně hru Jsem vítr (Eg er vinden). To vedlo k tomu, že se o mé hry začalo zajímat mnoho dalších režisérů. I teď v pandemii mělo být uvedeno několik mých her, ale premiéry byly samozřejmě odsunuty.

Můžeme se vrátit ještě na úplný začátek tvého psaní pro divadlo?

Můj první text pro divadlo byla hra Někdo přijde (Nokon kjem til å komme), která byla uvedena i v Brně v Národním divadle. Ale moje začátky jsou dostatečně známé, to můžeš převyprávět sama. Mě už to totiž nebaví pořád opakovat. (smích) Jak jsem neměl peníze, potkal režiséra Kaie Johnsena a jak jsem nebyl ochotný pro divadlo cokoli napsat. A jaké to pro mě pak bylo překvapení, když jsem se do toho poprvé dal, začal psát repliky a nechal promlouvat ticho, respektive nevyslovené tím, že jsem začal používat krátké či delší pauzy. Propukl u mě dramatický raptus, jak toto období nazývám, a napsal jsem řadu her, které se začaly hrát všude po Evropě s různým úspěchem. Většinou to šlo dobře. Nejhůř se jim dařilo v Anglii. První inscenace, která měla dobré kritiky, byla až Jsem vítr, kterou udělal právě Patrice Chéreau v divadle Young Vic. Takže začalo to s Někdo přijde a poslední hra, která tuto fázi uzavřela, byla Jsem vítr. Obě se hrají z mých her možná nejčastěji.

Píšeš vůbec ještě pro divadlo?

Už zase ano. Když jsem dopsal Septologii, byl jsem rozepsaný, tak jsem si říkal, že by to mohlo být fajn zkusit zase po těch letech napsat nějaké drama. A tak jsem to udělal, z jedné vody načisto, podobně jako tenkrát tu úplně první hru. A napsal jsem hru Silný vítr (Sterk vind). Tuto novou hru jsem si ale šetřil, až bude venku celá Septologie, která vychází v několika zemích zároveň. Začalo to na knižním veletrhu ve Frankfurtu v roce 2019, kde bylo Norsko hlavním hostem a kde bylo představeno paralelní vydání v norštině, němčině a angličtině. Od té doby, co jsem Silný vítr napsal, uběhl nějaký čas, tak jsem rozepsal další hru, ta se jmenuje V černém lese (I svarte skogen). Tato hra měla otevírat nové nynorsk divadlo v Bergenu. A na podzim jsem se rozhodl, že napíšu po dlouhé době monolog. A tak jsem napsal hru s názvem Tak to bylo (Slik var det) a tu jsem poslal svému švédskému příteli Stefanu Larssonovi, který je uměleckým šéfem Národní scény v Bergenu. Ta je teď na repertoáru. Pokud tedy divadlo zrovna není zavřené.

Za tento monolog o člověku, jehož život se blíží ke konci, jsi v březnu získal prestižní Ibsenovu cenu.

Ano, v Norsku se udílí jediná cena za drama a to je Ibsenova cena. Už jsem ji dostal před dvaceti pěti lety — v roce 1996. Teď jsem ji získal znovu a mezitím jsem ještě obdržel Mezinárodní Ibsenovou cenu. Takže teď mám tři Ibsenovy ceny a řekl bych, že to stačí.

Za svůj život jsi už získal pěknou řádku cen. Co s nimi děláš?

Jsem za ceny rád, nesou s sebou peníze. A zrovna Ibsenova cena je dobře dotovaná. A taky dostávám různé sošky a diplomy. Třeba Ibsenova cena, to je moc pěkná soška Ibsena. Ale už když jsem vydal svůj první román, rozhodl jsem se, že se nebudu zabývat tím, jak jsou má díla hodnocena. Na začátku jsem měl velmi špatné kritiky a totéž se týkalo mých prvních her uvedených v Norsku. Druhou stranou toho, že se o nic z toho nezajímám, je, že se mě nedotýká ani úspěch. Držím se svého a ostatní si mohou myslet, co chtějí. Na mé psaní to nemá vliv. Publiku se nepřizpůsobuji. Pro mě je literatura nebo vlastní psaní téměř sakrální proces.

Jon Fosse, foto: Tom A. Kolstad

Teď jsi napsal tři hry za sebou. Změnilo se něco ve způsobu psaní, v tématech? Monolog Tak to bylo je velice úsporný, koncentrovaný, řekla bych průzračný.

Určitě jsem se za těch třicet let něco naučil, vždyť je to jedna a půl generace. Také život mě všelijak poznamenal. A když se podíváš na Jméno, tak to je hra o mladém páru, který čeká narození potomka, zatímco v Tak to bylo je protagonistou starší muž, který bydlí sám a očividně očekává někoho, kdo o něj nějakým způsobem pečuje. Špatně chodí a jeho cesta se chýlí ke konci. Samozřejmě Jméno bych teď napsat nemohl a obráceně.

Namlouvám si, že mám velmi zřetelný a specifický hlas. Člověku stačí přečíst pár stránek z mé prózy nebo nějaké hry, a ví, že jsem to napsal já. Určitým způsobem je to jako s mou tváří. Rysy a vlasy se proměňují. Ale určité věci jsou pořád stejné, stále je to moje dvacetiletá nebo šedesátiletá tvář. Stále tytéž repetice, pauzy. Mimochodem můj německý překladatel Hinrich Schmidt-Henkel docela hezky řekl, že repetice v mých prózách mají stejnou funkci jako pauzy v mých hrách. To je myslím výstižné.

Celý život píšeš také básně.

Na začátku jsem psal krátké texty. Začalo to písňovými texty, protože jsem hrál na kytaru. Pak jsem začal psát básně a krátké povídky. A básně mě tak nějak provázejí po celý život. Respektive báseň píšu tím způsobem, že ji ucítím nebo rozpoznám; ale nemusí jít jen o báseň. Tehdy ji zapíšu a pak ji odložím. Řadu let jsem s tím, co jsem takto napsal, zacházel poněkud nedbale. Teprve když jsem se stal tím, čemu se říká profesionální spisovatel, začal jsem se o své básně trochu starat. Ale od té doby, co jsem začal psát dramatiku, jsem básně vůbec nepsal. Možná víc než deset let jsem žádnou báseň nenapsal. Sice mi vyšly nějaké sbírky, ale to byly většinou věci, které jsem napsal dřív. Je to asi tím, že pro mě drama a báseň souvisejí, jsou si velmi podobné. Drama je určitým způsobem prodloužená báseň. Rád v této souvislosti cituji Federica Garcíu Lorcu, který řekl, že hra je báseň, která povstala. Tedy báseň, která vstala, kráčí a pomocí postav promlouvá. Poezie je vlastně ve všem, co píšu. Múzičnost je spojena s formálními prvky a o to jde. Obsah je pro mě v určitém smyslu téměř součástí kompozice textu. Báseň je pro mě určitý pohyb — zvukově, rytmicky. Ale to se týká i dramatu. Nebo i takového rozsáhlého románu, jako je Septologie. Představuje velký pohyb, je to jako symfonie, zatímco báseň — to je písnička. Psát znamená naslouchat té, řekněme, literární hudbě, kterou moje básnění je. Mimochodem, pamatuji kdysi dávno čtení ze hry Někdo přijde v tvém překladu na Veletrhu knihy v Praze. Česky nerozumím ani slovo, ale hned jsem si všiml, jak dobře to plyne, jak krátké repliky střídají dlouhé, jako by se to přede mnou vizualizovalo. Byl to pro mě velmi silný zážitek, kdy jsem si uvědomil, že tvar se dá přeložit tak dobře, aby si uchoval svou specifickou dimenzi. V tom se, myslím, spisovatelé liší. Někteří jsou tak obsaženi ve svém jazyce — v konotacích, asociacích —, že je obtížné docílit toho, aby to fungovalo i v jiném jazyce. Já ale píšu takový tvar — protože forma je špatné slovo —, který přeložit lze. Určitě to tak je, protože jinak by moje hry nebyly tak hrané.

Když mluvíme o překladu. Nevím, jestli jsi zaregistroval, co se dělo kolem překladu básně Amandy Gormanové. Její nakladatelství trvalo na tom, aby tuto báseň překládala černá žena.

Klást tento typ důrazu na barvu pleti nebo pohlaví pokládám za rasismus. Rasismus i sexismus zároveň. Celá pointa antirasismu a antisexismu je přece v tom, že na tyto věci klást důraz nebudu. Ať jsi muž, nebo žena, bílý, nebo černý. Jsi stejně dobrý, ať jsi kdokoli. Tyto iniciativy vnímám jako identitární politiku a vidím v tom velmi málo smyslu. Jsi stejně dobrý, ať si heterosexuál, nebo homosexuál, ale nejsi kvůli tomu ani lepší. A myslím si, že zvláště v případě překladu té básně do holandštiny, který měla pořídit nebinární Marieke Lucas Rijneveldová, do sebe narazily různé druhy identitární politiky — transsexuální, feministická, antirasistická. Všechny jdou určitým způsobem proti sobě a zápasí spolu. A to je typický důsledek identitární politiky. Brutálněji vyjádřeno by se dalo říct, že všechno dobré psaní, dobré umění je androgynní, bezpohlavní. Tím chci říct, že když se pohlavnost zdůrazní, tak zmizí to, co z psaní dělá umění. Třeba typicky mužská akční literatura nebo tradiční lehké romantické románky — to jsou žánry, které se přizpůsobují určitému pohlaví, nebo přímo jsou o fascinaci určitým pohlavím. V tu chvíli ale umění mizí. Umění vnímám jako něco fundamentálně lidského, co se týká mužů i žen nezávisle na tom, zda je vytvořeno mužem nebo ženou. Věcně vzato nemá pohlaví samo o sobě co říct. Samozřejmě v tomto případě hrají roli politické důvody, že muži mají lepší podmínky, že to byli muži, kteří rozhodovali, a tak dále, to je ale úplně jiná věc, to má co dělat s organizací politiky a společnosti nebo literární kultury, zatímco kvalita literatury samé s tím nic společného nemá.

Mám před sebou tvou sbírku Kámen ke kameni z roku 2013, která má podtitul 39 básní a jeden žalm. Žalm je to velmi krásný, uklidňující, i když je o smrti. Zajímalo by mě, jak se to stalo, že jsi napsal báseň v tomto žánru?

Existuje časopis Kirke og kultur (Církev a kultura), který se snaží propojovat církev a kulturu. Což jde v podstatě proti norské protestantské tradici. Teď už to dávno vypadá jinak, ale dříve to tak bylo. Neexistoval jediný norský spisovatel s respektem vůči sobě samému a zároveň s dílem alespoň jisté kvality, který by se pokládal za křesťanského spisovatele. Je to trochu varianta toho, o čem jsme mluvili před chvílí. Nejde o to, jakého jsi pohlaví nebo jestli jsi křesťan, ale jestli máš poselství, které dokážeš zprostředkovat. A nejde jen o umění básnit, jde především o to poselství. Je jedno, jakého typu to poselství je, je-li třeba sociální nebo politické a tak dále. V tom časopisu si usmysleli, že by chtěli několik nových žalmů, a nejlépe od lidí, kteří byli od církve vzdáleni. Já jsem tenkrát nebyl členem norské církve a nejsem jím ani dnes. Ale když se mě zeptali, tak jsem nad tím začal uvažovat, jaké by to bylo napsat žalm. A tak jsem napsal „Noční žalm“ („Nattsalme“). Zhudebnilo ho několik norských skladatelů a dostal se i do obecného norského zpěvníku.

Je krásný, ale na překlad složitý, protože je prostý, a přitom se rýmuje.

Myslím, že speciálně metricky vázaný verš je obtížný na překlad. Přeložil jsem od Georga Trakla sbírku Šebestián ve snu a to je hromada metricky vázaných veršů s koncovým rýmem. Pro mě to bylo úplně nemožné, takže jsem to přebásnil volným veršem. I když norština a němčina, to je v podstatě totožný princip — těžká doba střídá lehkou. Takže i když by člověk chtěl překládat volněji, tak to nejde. Ale to, s čím jsem si kdysi vyhrál, byly Rilkeho Elegie. On sám to velmi variuje. Jmenuje se to elegické distichon. Ale protože s tím zachází volně, tak i překladatel musí být při přebásňování odpovídajícím způsobem volný. A totéž se týká Ibsenova Peera Gynta, který byl napsán v něčem, co můžeme v podstatě nazvat dánštinou. A to jsem převáděl do nynorsku. V některých částech — třeba když jde o „Solvejžinu píseň“ — je text vázaný, ale devadesát procent textu má jiný typ metriky, ne přesně definovaný, takže když jsem tu hru převáděl, musel jsem najít podobný rytmus, kterého si čtenář všimne, když text čte, tak aby to v nynorsku fungovalo. Ibsenův jazyk na nás dnes působí neuvěřitelně staromódně a v bokmålu se trochu upravuje. Tato dimenze v nynorsku zmizí.

To je zajímavá otázka. Českého čtenáře možná fakt, že jsi přeložil Ibsenovu hru do nějaké jiné norštiny, trochu zmate. Jak to s překladem Ibsenových her do nynorsku vlastně je?

Možná uveďme pozadí. V Norsku máme dvě spisovné varianty norštiny, bokmål a nynorsk, a díky tomu všudypřítomný takzvaný jazykový boj. Bokmål se z dánštiny vyvinul do moderního bokmålu, který už se od dánštiny v různých aspektech velmi liší. Zatímco nynorsk vznikl na základě norských dialektů a staroseverštiny s částečným přispěním švédštiny. V roce 1913 jsme si v Oslu založili divadlo, které je dnes největším a nejnavštěvovanějším norským divadlem, už zmiňované Det Norske Teatret. Tam se hraje pouze v nynorsku, případně v dialektu. Takže když v tomto divadle uvádějí Ibsena, měl by se hrát v nynorsku. Zpočátku působil fakt, že se Ibsen překládá, velké kontroverze. V padesátých letech se proti tomu hlasitě protestovalo. Můj překlad už nikoho nerozrušil. Dnes tedy žádný aktivní boj neprobíhá, s těmito dvěma variantami spisovné norštiny žijeme v míru.

A jakou má nynorsk vlastně budoucnost?

Od začátku, co nynorsk existuje, panují obavy o jeho osud. Ale pravda je taková, že nynorsk si nikdy nevedl tak dobře jako nyní. Třeba Det Norske Teatret má velkou produkci, a dokonce větší diváckou základnu než Národní divadlo v Oslu, které hraje v bokmålu. Moje hry jsou napsané v nynorsku a kromě Ibsena se žádnému jinému dramatikovi nepodařilo proniknout do světa v takové míře. Takže nynorsk rozhodně nebyl překážkou. Ale domnívám se, že triviální, komerčnější, populárnější literatura to má v nynorsku mnohem těžší nebo rozhodně se mnohem méně prodává. Člověk musí mít o četbu opravdu zájem, aby si knihu přečetl v nynorsku, zvlášť když je jeho jazykem bokmål. Ale seriózní psaní žádný problém nemá. Vlastně je to spíš přesně naopak. Protože v nynorsku se jednodušeji básní. Tento jazyk totiž není na rozdíl od bokmålu tak obnošený a unavený. Nynorsk se třeba skoro vůbec neobjevuje v reklamách. A jazyk je o zvuku a nynorsk má všechny ty diftongy a silný vokálový přízvuk s „a“ coby jakýmsi ur vokálem, což třeba dánština vůbec nemá. Jen filmů v nynorsku moc není. Ve filmu se používají především dialekty. Máme u nás pravidlo, že si musíme vybrat, čím píšeme, jestli nynorskem, nebo bokmålem, ale všichni mluví dialekty, které se nynorsku nebo bokmålu blíží. Takže ve filmu se používají dialekty. Leda kdyby se filmovaly mé hry, tak budou v nynorsku. Jeden můj krátký román zfilmován byl. Jmenuje se Rybářská kůlna (Naustet) a před časem se ještě natáčela hra Sen o podzimu. Měl jsem podmínku, aby to bylo v nynorsku, a oni na to přistoupili. Jeden herec musel kvůli tomu konvertovat od bokmålu k nynorsku.

Když se vrátím k dnešní situaci. Co si myslíš o hlasech, které tvrdí, že po této krizi budeme umění prožívat jinak? Jsme skutečně na prahu nové mediality?

Jsou tady dvě nápadné tendence. Jedna věc je, že divadlo, kino a další umění, která prožíváme ve společenském kontextu, měly teď velmi špatné podmínky, takže se do velké míry digitalizovaly. A samozřejmě dokud pandemie trvá, zvyky lidí se proměňují a mění se i to, jak se k lidem umění dostává. Není jisté, že až bude po všem, tak se původní publikum, a zvláště v takovém množství, vrátí. Skoro v každé zemi tvoří velkou část publika, která chodí do divadla, starší lidé. Ti budou možná skeptičtí k tomu, že by si po této zkušenosti měli sednout vedle někoho neznámého. Ale pokud jde o literaturu, tak v Norsku na začátku pandemie prodeje sice klesly, ale potom začaly setrvale stoupat. Jeden můj přítel, který provozuje antikvariát, mi říkal, že loňský rok byl nejlepším rokem za dobu, co se této profesi věnuje. A totéž se týkalo nakladatelství. Literatura, alespoň pokud jde o to, jestli lidé kupují knihy, je na tom líp než dřív. V tomto směru je to pro literaturu dobrá zpráva. Možná že bereme život vážně, když je smrt blízko. A v tu chvíli psaní, které nelavíruje, má ve skutečnosti lepší podmínky než dřív. Smrt jsme se snažili vytlačit, téměř zapomenout, zcela proti duchu celé křesťanské tradice, v níž je memento mori naprosto ústřední, rozhodně tedy v katolické a ortodoxní tradici. Méně už u protestantů, což souvisí s extrémní sekularizací a do určité míry s eliminací smrti.

Jak se vlastně Norové staví ke švédské cestě pandemií? Je tu nějaký negativismus?

Ne, to bych neřekl. Nikdo vlastně nevěděl, jak tuto situaci zvládnout. Norsko si zvolilo svou cestu a Švédsko zase svou a nevědělo se, jak to dopadne. A pořád se to neví. Ten rozdíl je ale tak obrovský, že je těžké ho vysvětlit. I naše bývalá ministerská předsedkyně Gro Harlem Brundtlandová, která řídila také Světovou zdravotnickou organizaci, tvrdí, že ten rozdíl je nepochopitelný. Na začátku to vypadalo dobře, Švédsko nezavíralo, doufalo v získání kolektivní imunity, díky níž se předejde druhé a třetí vlně, ale to se ukázalo jako mylné. Brzy začali zavádět velmi přísná opatření, ale přesto mají dnes počty mrtvých vysoké. Spíše s nimi tedy soucítíme a snažíme se tomu porozumět. Chápu, že tu jsou rozdíly v restrikcích, ale na druhou stranu spousta věcí je velmi podobná. Vypadá to, že Norsko prostě vsadilo na to, udržet situaci na uzdě, dokud nebude vakcína.

Máš o svět strach?

V historii zažilo lidstvo mnoho morových epidemií. Ta nejsilnější byla takzvaná černá smrt, která si vybrala vysokou daň v Norsku. Zbyly po nich morové sloupy. Jako ten uprostřed Vídně na Grabenu. Takže samotná nemoc není nic nového. Později přišla španělská chřipka. Na tu zemřel můj dědeček, po kterém se jmenuji. Jmenoval se Jon Fosse a bylo mu dvacet jedna let. I tato epidemie stála mnoho životů. Takže toto není konec světa. Podobné věci se v minulosti už staly. A nyní jsme lépe než kdy dříve vybaveni k tomu, abychom něco takového zvládli. Takže já myslím, že to dopadne dobře. My lidé jsme šikovní. Velmi dobří v mnoha ohledech. Ne že by nám šlo úplně všechno, ale některé věci se nám daří.

Těší mě, že jsi optimistou. Pochopila jsem, že to trochu závisí na tom, odkud se člověk na situaci dívá, protože z Norska se věci jeví jinak, zatímco z Česka vypadá celková situace velmi špatně a je těžké vidět světlo na konci tunelu.

Ano, sleduji situaci na Slovensku a v Česku a je to hrozné, zvláště v porovnání s Norskem, kde máme nějakých šest set mrtvých. Vaše situace vypadá opravdu zle. Ale opět tomu nerozumím. Protože zvlášť Slovensku se dlouho dařilo velmi dobře. A pak se to najednou strašně zhoršilo. A určitě to nevzniklo absencí restrikcí. Slovensko se také zavíralo. Je to tedy určité mystérium. Norsko a Švédsko mají také velmi těsný kontakt, Norové tam jezdí nakupovat, protože je tam levněji. A také existuje spousta lidí, kteří bydlí v jedné zemi a pracují v druhé a pravidelně pendlují. Norsko má se Švédskem dlouhou hranici, je to jako manželská postel. Takže tím je to ještě podivnější, že jsou mezi námi teď takové rozdíly. Ještě není nic u konce. Co se v Norsku ještě může stát, nikdo neví. Zatím to šlo dobře a teď jsme se velmi báli té anglické mutace, ale zatím u nás nepropukla žádná exploze.

Skoro to vypadá, jako bychom se Slovenskem pořád tvořili jeden stát.

V tomto ohledu jsou Česko a Slovensko opravdu hodně podobné Norsku a Švédsku. Koneckonců máte podobnou historii jako my se Švédskem, také jste byli docela dlouho jeden stát. To naše soustátí tedy skončilo už v roce 1905, ale pořád spolu držíme a máme úzké vztahy. Ani to jinak nejde. Dřív bylo tím mocnějším Švédsko, které bylo bohaté a ve všem se jim dařilo. Ale nález ropy poměry obrátil. Norsko rychle zbohatlo a dneska je mnohem bohatší než Švédsko. Takže Švédové na nás začali trochu zahlížet. Ale dnes jsme na stejné úrovni. A máme spolu podobné vztahy jako vy se Slováky. Taky jsme s nimi pořád propojení — je tu jazyková blízkost, stejná příroda…

Na podzim bys měl dostat čestný doktorát od Divadelní fakulty JAMU. Doufám, že se uvidíme v Brně. Těšíš se?

Měl jsem letenky na červen, ale přiletím asi až v říjnu. Každopádně se těším. Já se totiž cítím být Středoevropanem. Mám velmi rád německou literaturu a mezi mé nejoblíbenější spisovatele patří Rakušané, abych jmenoval aspoň tři: Georg Trakl, Thomas Bernhard nebo Peter Handke. A teď jsem vlastně sám ve střední Evropě skončil. A cítím se tam dobře. Já už jsem vlastně trochu Slovák, a tím pádem se cítím být i trochu Čechem. 

Jon Fosse, foto: Tom A. Kolstad