Moje psychohygiena je číst

Dnes v DOXu začíná první ročník festivalu FALL. Jak vznikl nápad udělat v DOXu literární festival?                   

Asi na úvod musím říct, že nejde o literární festival. Alespoň ne v té tradiční podobě. FALL je cross-žánrový festival, kde má literatura své zásadní místo. Potkává se tu s uměním a tím, čemu se dnes říká kreativní vzdělávání. Je to obsaženo už v samotném názvu — Festival umění, literatury a vzdělávání, v angličtině Festival of Arts, Literature & Learning – odtud zkratka FALL. DOX je místem, kde spolu různé žánry dlouhodobě nejen „koexistují“, ale v naší dramaturgii se vzájemně prolínají, takže je pro nás přirozené festival koncipovat touhle cestou. DOX navíc slaví letos na podzim 15 let od svého založení, takže je to vlastně i takový dárek…

Nad DOXem se už několik let vznáší vzducholoď Gulliver, kterou jste od začátku chtěli využívat právě pro diskuse a čtení…

Ano, Gulliver je místem, kde už několik let probíhají v podzimní a jarní sezoně diskuse se spisovateli, čtení, křty knih apod. Akce, které mají většinou nějakou návaznost na náš výstavní program. Záměrně zdůrazňuji tu sezonnost, protože kdo prostor Gullivera zná, ví, že v zimě je v něm na čtení trochu moc zima a v létě zase trochu moc teplo. Půvab jeho architektury můžou ale návštěvníci DOXu obdivovat celoročně a to je samozřejmě zásadní, protože Gulliver je unikátní architektura, umělecké dílo samo o sobě. 

Vzducholoď Gulliver nad DOXem

Ty sama jsi studovala anglistiku, je to pro tebe tak trochu návrat k původní profesi?

Spíš než k profesi, tak asi k původní lásce. Snad to nezní moc pateticky — to se tady u nás moc neodpouští. Pravdou je, že během studia na pražské anglistice u skvělých lidí, jako jsou profesoři Hilský, Čermák nebo Pilný, prostě nemůžeš nenasáknout nadšením pro literaturu. Později jsem na fakultě začala studovat dějiny umění. Ve své závěrečné práci, kterou vedl právě profesor Hilský, jsem psala o vizualitě v díle Virginie Woolfové. Studovala jsem tehdy postimpresionisty, načítala v londýnské British Library dobové umělecké kritiky a estetické teorie. Zajímal mě způsob, kterým se tohle všechno odráželo v její metodě psaní. Tam někde byl počátek mé fascinace tím terénem, kde se literatura potkává s vizuálním uměním. To nadšení mě, jak vidíš, neopustilo.

Jedním z hlavních hostů festivalu je irský spisovatel Colum McCann, kterému u nás právě vychází překlad románu Apeirogon. Ten vypráví o dvou otcích, Izraelci a Palestinci, kteří během konfliktů ve své vlasti přišli o dcery. A dokonce i oni v DOXu budou. Můžeš o tom říct něco víc?  

To je docela neuvěřitelný příběh. Palestinský akademik Bassam Aramin a izraelský grafický designér Rami Elhanan přišli v konfliktu znepřátelených stran o své dcery — desetiletá Abir byla zabita gumovým projektilem a třináctiletá Smadar se stala obětí sebevražedných atentátníků. Bassam a Rami jsou dnes přesto nejlepšími přáteli. A to bez nadsázky. Jezdí po světě a mluví se studenty a veřejností o své zkušenosti s cílem inspirovat k větší míře tolerance.

Colum McCann se s Bassamem a Ramim setkal v rámci aktivit neziskové organizace Narrative 4, zaměřené na rozvoj empatie prostřednictvím sdílení příběhů, kterou sám v roce 2013 založil. Ten příběh ho natolik zasáhl, že Rami a Bassam se stali ústředními postavami jeho knihy Apeirogon, kterou přijede do Prahy představit. Říkám to trochu zjednodušeně, protože ta kniha má spoustu dalších vrstev, je psaná tak trochu jako tisíc a jedna noc. Ale tahle linie je zásadní. Román získal řadu ocenění, a dokonce se momentálně připravuje jeho filmová adaptace v režii Stevena Spielberga.

I vy v dramaturgii kladete důraz na to, že příběhy jsou nástrojem empatie. Není to však tak, že stejně snadno mohou šířit „zlobu, závist, strach, zášť a svár“? Neidealizujeme si příběhy příliš?

Asi vím, kam míříš. Tohle je otázka na obsáhlejší odpověď, na kterou tady asi není prostor. Tady bychom mohli začít mluvit o všech těch postmoderních teoriích, které rozebraly příběh z mnoha stran a ukázaly nám jeho křehkost a „nespolehlivost“. Hayden White a metahistorie, Roland Barthes a smrt autora, Lyotard a konec velkých vyprávění…

Ale zpátky k tvé otázce. Mohou příběhy šířit „zlobu, závist, zášť, strach, a svár“? No samozřejmě mohou. A taky se to děje. Když vezmu jako příklad tu zmíněnou situaci Ramiho a Bassama, oni se mohli rozhodnout vyprávět svůj příběh docela jinak. Mohli každý za sebe vyprávět příběh o tom, jak jim nepřítel z druhé strany barikády zabil dítě. A ten příběh by nelhal a byl by jen dalším kamínkem do té existující mozaiky nenávisti. A oni sami by jeden druhému byli tím nepřítelem. Rozhodli se však jinak… 

Takže nemyslím, že si příběhy moc idealizujeme, pokud jsme si vědomi jejich síly, ale i zneužitelnosti. Když to hodně zjednoduším, myslím, že dnes i díky těm všem teoriím víme, že příběh je vždycky v podstatě — jak je dnes moderní říkat — „kurátorovaný“. A že opravdu záleží na tom, které příběhy se rozhodneme vyprávět, kdo je vypráví a jak.

Téma empatie navazujete na digitalitu. Sdílení příběhů je dnes díky digitálním technologiím snazší než kdy dřív, a to jak těch povzbudivých, tak těch nebezpečných. Jaká je v tomto případě třeba tvoje osobní psychohygiena?

Ano, digitální technologie jsou velké téma. I o tom bude na festivalu řeč. O tom, že díky nim ztrácíme schopnost hlubokého čtení a zkracuje se naše pozornost a jaký to má vliv na naše myšlení. O tom, že je rozdíl sdílet něco na sítích a sdílet s někým nějaký osobní příběh nebo zážitek. Já se na sítích snažím moc nezdržovat. To nebezpečí, že v těch sítích na dlouho uvízneš… Moje psychohygiena je cestování. To miluju. A taky chodit po muzeích, galeriích a starých parcích, kde jsou staleté stromy. A číst.

Už jsi to zmínila, festival FALL má i svou vzdělávací část, nabídne několik druhů workshopů. Co se návštěvníkům snažíte předat?

Workshopy se zaměřují jak na sdílení osobních příběhů, tak na přesahy mezi literaturou a dalšími žánry, jako je literatura nebo fotografie. Italský architekt a spisovatel Matteo Pericoli přiveze do Prahy unikátní koncept Laboratoře literární architektury, workshop, zaměřený na způsob, kterým se architektura příběhů dá ztvárnit v prostoru. Nejpřekládanější slovinský spisovatel současnosti Aleš Šteger povede třídenní dílnu kreativního psaní na palubě Gullivera. Fotograf Stefano Carini v DOXu představí workshop zaměřený na vyprávění příběhů prostřednictvím fotografií. Společným jmenovatelem těch workshopů je kreativní myšlení, způsob, kterým dokážeme vystoupit ze své komfortní zóny a o věcech uvažovat jinak, než jsme zvyklí. To je koneckonců to, co umění dokáže.

Jaké jsou tvé tři osobní tipy z programu?   

To není lehké… Ale dobře. Zahajovací diskuse Proč potřebujeme příběhy se spisovatelkou Biancou Bellovou, odbornicí na čtenářskou gramotnost Maryanne Wolf, neurovědcem profesorem Mortenem Kringelbachem, odbornicí na nové technologie Ditou Malečkovou a moderátorem Petrem Vizinou. Ve středu 13. 9. v 17.30.

Křest románu Apeirogon Columa McCanna, o kterém už byla řeč. Ve čtvrtek 14. 9. v 19.30.

A diskuse s protagonisty románu Apeirogon Bassamem Araminem a Ramim Elhananem v sobotu 16. 9. v 19.30.