Každý umělecký čin nám pomáhá přežít

Město Dnipro na východě Ukrajiny bylo až do roku 1984 uzavřené režimem kvůli strategické pozici a výrobě vojenské techniky. Jaké bylo v tomto městě vyrůstat a čím se lišilo od jiných ukrajinských měst té doby?

Narodila jsem se v rodině lékaře, a i když byl můj otec komunista — jeho povolání to vyžadovalo —, jeho přátelé byli úzce spjati s místními disidenty, jako byl například Ivan Sokulskij. Od dětství jsem svého otce vídala, jak po zhlédnutí večerního sovětského zpravodajského pořadu v televizi jde do svého pokoje a sedá si k rádiu, aby poslouchal Rádio Svoboda a Hlas Ameriky. Vyrůstala jsem tedy mezi dvěma světy a brzy jsem se naučila, co se nemá říkat ve škole a na ulici. Kromě toho jsem vždycky hodně četla a později, už jako studentka vysoké školy, jsem taky měla možnost číst samizdat. Město Dnipro se od ostatních ukrajinských měst lišilo tím, že po šedesátých letech se v jeho ulicích vůbec neobjevovali ani cizinci, ani Ukrajinci z jiných míst, a dokonce když se náš dniprovský fotbalový tým dostal v roce 1984 do čtvrtfinále Poháru mistrů evropských zemí a měl na svém stadionu hostit francouzské Bordeaux, zápas byl přesunut do sto kilometrů vzdáleného města Kryvyj Rih. Navíc mnoho obyvatel, kteří pracovali na utajených závodech a podnicích, nemohlo ani po roce 1984 vycestovat do zahraničí. To mě mrzelo nejvíc, protože jsem snila o tom, že se podívám do světa. Proto pro mě bylo otevření města a poté rozpad Sovětského svazu v roce 1991 jednoduše velmi radostnou událostí.

rozhovory s Ukrajinci

Jsi na naší rezidenci první galeristka, organizuješ řadu aukcí, jako například Buy art to support Ukraine, která měla za cíl podpořit ukrajinské ozbrojené síly. Jaký má podle tebe význam propojování umění a charitativních iniciativ v kontextu současného světa?

Válka nám ukázala, že umění a kultura mohou být pro společnost velmi přínosné, mimo jiné i jako nástroj pro získávání finančních prostředků na dobročinné účely. Charitativní aukce na podporu Ukrajiny se konaly po celém světě a já doufám, že jednou bude možné spočítat, kolik peněz se prodejem umění podařilo vybrat na pomoc armádě. Na aukci „Kupte umění na podporu Ukrajiny“ jsme prodávali grafiky ukrajinských umělců z našich sbírek. Akce začala měsíc po začátku války. Získávali jsme prostředky hlavně na zdravotnické vybavení pro armádu. Ohlas byl obrovský, lidé z celého světa v podstatě nepřetržitě kupovali ukrajinské umění, aby pomohli Ukrajině přežít boj s nepřítelem. Za měsíc a půl se nám podařilo vybrat peníze na sanitku, přivezli ji z Německa a předali vojenským zdravotníkům. Kromě toho jsme nepřestali nakupovat díla umělců do naší sbírky a často tak činíme na charitativních aukcích, kde celý výtěžek nebo jeho část putuje na podporu ukrajinských ozbrojených sil. Myslím, že účast na charitativních projektech je stejně důležitá i pro samotné umělce, protože je to jejich osobní příspěvek našemu vítězství.

Viktorie Nikitina, foto: osobní archiv

Je obdivuhodné, jak během tak složitých časů zůstáváte s kolegy v Dnipru a nadále podporujete a propagujete ukrajinské umění. Jaká byla tvá motivace pokračovat v práci v Centru současné kultury v Dnipru a jaký má podle tebe význam tato nově vzniklá instituce? Nakolik je pro tebe důležitá její kontinuita?

Když začala válka, naše instituce, stejně jako mnoho dalších, přerušila svou práci. Bylo to nutné, abychom alespoň nějak zajistili bezpečnost týmu. Mnoho kolegů se evakuovalo, protože měli malé děti. V prvních dnech se nám zdálo, že všechno, co jsme dělali doposud, postrádá jakýkoliv smysl. Jaké mohou být výstavní projekty, když létají rakety? Ale po měsíci mi zavolal ředitel Andrij Palaš, abychom se poradili, co dál. Uvědomili jsme si totiž, že kulturní instituce mohou a měly by v tak tragické době udělat pro zemi hodně užitečného. Máme poměrně velkou budovu, víc než tři tisíce metrů čtverečních, takže první kroky spočívaly v tom, že jsme pozvali humanitární organizace, dobrovolníky a nevládky, aby si zde zřídili svá centra pomoci uprchlíkům, shromažďovali jsme společně potřebné věci pro civilní obyvatelstvo a pro naši armádu. Pro mě osobně i pro mé kolegy to byla záchrana, protože nejhorší v těch dnech byla bezmoc a pocit, že nemůžeme být nijak užiteční. To, že děláme něco důležitého, vedlo o několik měsíců později k obnovení našeho kulturního programu. Vedle týdenních kurzů taktické medicíny pro obyvatele města jsme pořádali charitativní koncerty, různá setkání a také filmový klub. Když jsme připravovali první výstavu, a samozřejmě jsme se nemohli vyhnout tématu války, obávali jsme se, že diváci budou chtít nejen umění, ale i umění a hovory o válce. Lidé byli traumatizováni nejen zprávami, ale i skutečnými ztrátami, protože v našem městě žije asi čtyři sta tisíc vnitřně vysídlených osob a uprchlíků, kteří k nám postupně přišli z bombardovaných a okupovaných oblastí. Ukázalo se však, že prožívání osobních traumat právě prostřednictvím umění je velmi důležité a žádané. Naše instituce zároveň vytvořila několik mezinárodních projektů společně s galeriemi Labirynt v polském Lublinu a Plato v Ostravě, které prezentují díla ukrajinských umělců z období války.

Co tě na brněnských galerijních sbírkách překvapilo?

Moje obeznámenost s brněnskou výtvarnou scénou zatím není dostatečná na to, abych mohla provést seriózní analýzu, ale některé momenty na mě opravdu zapůsobily. Ve stálých expozicích špilberského hradu je vidět, jak se brněnské umění vyvíjelo, a zaujalo mě zejména dvacáté století, konkrétně to, jak kurátoři reflektovali období sovětské okupace České republiky, kdy bylo umění potlačováno ideologickými institucemi. Velmi důležité je, že expozice jsou i nadále aktivně doplňovány novými médii, což je pro mě příkladem, jak formovat moderní muzejní sbírky. Mimořádně se mi líbilo vaše Uměleckoprůmyslové muzeum. Neobyčejně talentované expoziční a designové řešení, interaktivní exponáty — jednoznačně je právě tato sbírka nyní na mém osobním seznamu nejzajímavějších muzeí.

Ukrajinu silně podporoval T. G. Masaryk i Václav Havel. Co podle tebe mohou pro Ukrajinu čeští spisovatelé udělat dnes?

Jsme velmi vděční za podporu, které se nám od prvních hodin ruské invaze dostává z České republiky. Už teď je ale jasné, že válka bude dlouhá. A každé připomenutí Ukrajiny světu je životně důležité, každý umělecký čin nebo kulturní projekt, který vyzývá k ukončení války nebo vypráví o tragédii, která se na Ukrajině odehrává, nám pomáhá přežít. Podstatné je také představovat ukrajinské umělce české společnosti, ať je to prostřednictvím výstavních projektů, literárních překladů, nebo distribuce ukrajinských filmů. Mezinárodní spolupráce, rezidence, soutěže a vzdělávací programy pro ukrajinské studenty, grantová podpora projektů — to vše pomáhá naší kulturní identitě přežít.

Jak na ruskou agresi reaguje ukrajinské umění?

První měsíce zobrazovala většina ukrajinských umělců dění kolem sebe. A to byl okamžik, kdy umělce a jejich publikum spojovalo jedno informační pole, společné obavy a bolesti. Nyní, ve druhém roce války, se umělci porůznu vyrovnávají s traumaty způsobenými válkou. Pomalu a opatrně hledí do budoucnosti, hledají odpovědi na to, jaká bude naše země, její kultura a taky světonázor společnosti. Mnozí Ukrajinci se nyní více než kdy dříve zajímají o vlastní historii a kulturu a objevují velké množství bílých míst a historických mýtů vnucených ruským impériem a Sovětským svazem. Jedná se o velmi důležitý moment sebepoznání a posílení ukrajinského národa. Je smutné a nešťastné, že podnětem k tomu všemu musela být válka…

Budeš mít důvod se do Brna vrátit? Proč by lidé měli naše město navštívit? 

Brno mě příjemně překvapilo a potěšilo, vůbec jsem to nečekala… Teď mám spoustu důvodů, proč se sem vrátit. Brno je velmi veselé, příjemné a přátelské město a je to cítit od prvních kroků. Třeba když se procházíte ulicemi, díváte se, jak gotická architektura ustupuje modernistické a pak mistrně pokračuje v moderních stavbách. Brno působí jako celistvé místo, jehož plán vznikl před staletími, ale který se dodnes pečlivě realizuje. Moje rodné město Dnipro takové není, je těžké, někteří lidé ho považují za drsné a teprve se začíná trochu měnit. Zdá se, že ho právě teď budujeme a naplňujeme novým významem, a tento proces je velmi vzrušující. Po poznání Brna se chceme změnit ještě víc, takže na viděnou v Brně.

Roční program rezidenčních pobytů pro ukrajinské umělce probíhá za podpory města Brna, nakladatelství Větrné mlýny, Masarykovy univerzity a firmy RegioJet.

Autorka je absolventka Masarykovy univerzity, oboru ukrajinský a ruský jazyk. Spolupracuje s nakladatelstvím Větrné mlýny, spolupodílela se na založení Měsíce autorského čtení. V minulosti řídila České centrum v Kyjevě. Tlumočí, překládá, spoluorganizuje kulturní akce.