Konstelace: Ve společné krajině

Náš život se odehrává v síti vztahů, kterou tvoří nejrůznější aktivní síly. Některé z nich přisuzujeme bytostem, které pokládáme za lidské, k jiným se vztahujeme jako ke zvířatům, rostlinám, věcem, místům atp. Naše obývání světa, kterému říkáme kultura, je kalibrováno tak, abychom snadno odstínili to, co nespadá do konceptu lidství. Ve vztahu k mimo-lidským bytostem si pak dáváme pozor, abychom zachovali jejich jinakost a příliš je nepolidšťovali. Co když je ale lidství to jediné, co máme ve vztahu k ostatním bytostem k dispozici? A co když je hranice lidského a nelidského prostupná?

seriál Konstelace

Podobným směrem argumentují Timothy Morton (oni, jejich), z jejichž knihy All Art is Ecological (stejně jako z myšlenek Donny Haraway) volně vycházím. V současné poezii a v přemýšlení o ní se totiž projevuje důraz na mimo-lidskou perspektivu — stejně jako je tomu v jiných oblastech lidského vnímání a myšlení. Spolu s tím se pak pojí otázka: nakolik je člověk schopen soucítění s tvory, kteří jsou mu — přinejmenším kvůli kultuře, v níž se zabydlel — vzdálení svou odlišností? Možné podoby této otázky lze hledat v některých pasážích nových básnických knih Petra Čermáčka a Lenky Nehybové.

Dominik Málek (@dominikmalek_), Pták se zmatenou duší, olej na plátně, 2023

Lze vyjít od dvou jednoduchých rozlišení. Morton se na jednom místě své knihy zabývají otázkou práv zvířat. Může být zarážející, že lidé zvířatům obvykle přisuzují jen ty emoce, které souvisí s holým přežitím (hlad, žízeň, pohlavnost, strach o život), ale například pocit štěstí nebo jiné emoce už ne — ze strachu z přílišné antropomorfizace. Jako by jedny pocity (holé přežití) byly reálnější než jiné (štěstí), píší Morton a poukazují na to, že podobně je řízena také kapitalistická společnost. Životní podmínky pracujících jdou stranou, pokud jde o přežití firmy… 

Tedy za prvé: zvířata a další bytosti mají složité emoce. Jaké může mít tento předpoklad důsledky? Pokud bychom se drželi strachu z antropomorfizace, nabízelo by se říct: možná mají složité emoce, ale my jim nemůžeme porozumět. Proč si tedy ale myslíme, že můžeme porozumět emocím spojeným s holým přežitím? Jedná se tedy patrně o jinou potíž. Morton poukazují na to, že jakožto lidé se antropomorfizaci nemůžeme vyhnout. Je tedy třeba s ní pracovat. Mohlo by v tom pomoci rozlišení antropomorfismu a antropocentrismu.

Zkreslení mimo-lidské perspektivy se snadno dopustíme, pokud ji budeme vztahovat k člověku (co je užitečné pro člověka a podobně). Pokud se toho zvládneme vyvarovat, můžeme se o světě mimo lidskostředná měřítka naopak něco dozvědět, navázat s ním kontakt, a třeba i zlepšit kvalitu společného života.

Dominik Málek (@dominikmalek_), Mnohost v jednotě, olej na plátně, 2023

Sbírka Petra Čermáčka Fysiologus (Srdeční výdej, 2023) odkazuje už svým názvem na starověké, resp. středověké fyziology, tedy sborníky alegorických výkladů přírody. Explicitněji, než je v současné poezii zvykem, ji tak autor vpisuje do staré tradice písemnictví našeho regionu. Nejde přitom pouze o Ortulus phizologye Mistra Klareta, středolatinského spisovatele působícího v Čechách 14. století, kterého Čermáček zmiňuje v jedné z básní, ale například také o tzv. Závišovu píseň z téže doby, jednu z nejvýraznějších světských skladeb českého středověkého básnictví, která s motivy z fyziologů výrazně pracuje. Nemluvě pak o četných moderních reminiscencích od Apollinaira přes Borgese až k Malému či Vackovi (pokud si můžu dovolit takto ledabylý výčet).

Důležitým momentem společným všem těmto textům přitom zůstává obrazotvornost či chiméričnost popisovaných tvorů, která v moderních textech postupně převažuje v podobě fikce či fantasknosti (jak zní titul Borgesovy zoologie). Jestliže však hledalo středověké čtenářstvo alegorické ozvuky křesťanské zvěsti v chování zvířat — či nešťastný milovník Závišovy písně alegorie svého milostného citu — u Čermáčka jde o postup do velké míry opačný. Zvířata a další bytosti zabydlují svět zdánlivě pouze lidských předmětů, dějů a chování — a člověk se ocitá v jejich kůži.

volavky na borovicích
si nás nevšímají, ospale zaklání hlavy vstříc nesoustředěnému dešti
cestou proti proudu šedneme, nepřímo úměrně původním představám
nelze s tím nic udělat, ale když zůstaneme stát a pokrčíme jednu nohu,
         uvidíme pod hladinou zítřejší ryby
zůstaneme-li trpěliví, smíme si myslet, že nám zteřelou kůží
         prorostlo peří
nakonec si prolétneme před očima
zpět k borovým vrškům

(Báseň uvádím v plném rozsahu, str. 19 zmíněné knihy, oddíl Fysiologus.)

Vedle figur (či stop) jednotlivých zvířat, která obývají pomezní prostor fantazie, skutečnosti a snu, se v Čermáčkových básních často zjevuje také moment zaplavení lidského světa přírodním — nábytek se ocitá pod nánosem mušlí, déšť proměňuje prostor, tma pohlcuje pokoj jako voda… Fysiologus je přitom výrazně právě vodní (spojení se snem a obrazotvorností upomíná na knihu Voda a sny Gastona Bachelarda) a zabydlují jej převážně ryby, ještěři a ptáci. Druhý oddíl sbírky — z celkových čtyř — se jmenuje Vodní kámen a motiv vody je zde opět klíčový: odehrává se na ostrově za častého deště.

Od básní zaměřených k jednotlivým tvorům se v průběhu sbírky perspektiva proměňuje a ústřední postavení získává samotné prostředí a krajina. Z hmotného světa obývaného fantazií se postupně ubíráme do světa snu…

Dominik Málek (@dominikmalek_), Výživa, olej na plátně, 2023

Některé postupy, které rozvíjí Petr Čermáček v knize Fysiologus, vnímám jako výše zmíněné přeznačení hranic mezi lidským a zvířecím — na pozadí pohybu přes hranice skutečnosti a snu či přírodního a kulturního — na jedné straně a pokusy s možnostmi a mezemi antropomorfizace na straně druhé. S podobnými strategiemi, i když v rámci odlišně laděné poetiky, přišla ve svých Včelích válkách (Dauphin, 2022) také Lenka Nehybová. Autorka zkoumá spletitý svět emocí zvířat právě pomocí práce s antropomorfními figurami a s marginalizací lidskostředné perspektivy (pracovně bych to možná nazval „antropodecentrismus“ či „antropomargismus“).

Ve filozofických diskusích o povaze a smysluplnosti hranice mezi lidským a zvířecím, které probíhají od konce 20. století zejména na základě podnětů neurověd, hraje důležitou roli otázka prožívání smrtelnosti. Projevují zvířata chování, které by bylo ekvivalentní lidským rituálům pohřbívání či truchlení? Jak prožívají vlastní smrtelnost? V knize Včelí války jsou motivy smrti, strachu o vlastní život nebo úmrtí jedince ve vztahu k druhu velmi časté, a nabízí se tak domněnka, že představují důležitý prvek v přístupu ke složitému světu mimo-lidských emocí také pro Nehybovou. Myšlenky podnícené starostí o zachování života se nicméně pojí také s prožíváním změn ročních období.

zimní včely
mívají černobílé sny
zas a znovu v nich umírá matka
snaží se ji křísit
třením křídel
úleva probuzení
zavrní rojem
jako jemný dotek
elektrostatického náboje

(Báseň náboj cituji v plném rozsahu, str. 40 zmíněné knihy, oddíl Dům se zahradou.)

Projevy citlivosti nicméně nepozorujeme jen u bytostí, které jsme si zvykli nazývat zvířaty. Jde také o nejrůznější přírodní děje, které jsou nahlíženy jako aktivní síly — „i zahrada se ohlédla“, „žehlička líže košili / mýdlo ruce / okna město“, „mlha nosí do krajiny dobré zprávy“ — a které vyjadřují člověku srozumitelné emoce (alespoň v mezích, které jsem se v tomto textu pokusil letmo načrtnout). Zvláštní postavení, které nepochybně souvisí s propleteností s lidským světem, má ve Včelích válkách dům: dům-tvor nebo tvor-dům žijící v symbióze se zahradou, nadaný vlastní chápavostí, citem a vůlí, člověku ne zcela průhlednou, záhadnou. Dům v básních Nehybové, když nad tím teď uvažuji, by možná mohl spojovat dva směry myšlení: ekologii (oikos = dům) a poezii:

dům staví pod podlahou
obrazotvorné kopie
vloží tam vše
co nelze uchovat nastálo
časově vázané vůně
podkrovní zvuky
zemřelé

(Báseň kopie uvádím opět v plném rozsahu, str. 41, oddíl Dům se zahradou.)

Autor studuje komparatistiku.