Mít tolik knih je závazek

Vydáváte německé knihy, ale německy moc nemluvíte. Vydáváte knihy o architektuře, kterou máte rád, ale nestudoval jste ji. Proč jste se tedy vydal cestou knih?

Otec byl lékař a velký milovník poezie, pamatuju na chvíle, kdy jsem začal vnímat jeho knihovnu. Měl rozsáhlou knihovnu, to mě od mládí inspirovalo k četbě. Určitě měl přání, abych byl lékař, masarykovec. Byl pro mne autoritou… Byli jsme ale vedeni jako nepřátelé režimu. Po zkouškách a povinné brigádě jsem měl nastoupit na medicínu, ale dostal jsem dopis, že se spletli. Určitě by mě to bavilo, ale nevím, jestli bych dokázal vysedět studium. Přemýšlel jsem, co dál. Nakonec mě inspiroval můj spolužák Zdeněk Petrželka Pitínský, se kterým jsem čtyři roky seděl v lavici na gymnáziu a který byl velký čtenář. Náhodou jsme se potkali v Brně, když šel na zkoušky na knihovnickou nástavbu. Šel jsem s ním. Oba nás přijali, byli rádi, že se hlásí nějací kluci. Náš profesor, pan Závodský, nás učil i necenzurovanou literaturu, doporučoval nám četbu, byl bezvadný, chodili jsme s ním do divadla Husa na provázku, po představení jsme diskutovali s herci a režiséry. Po nástavbě jsem ještě studoval v Praze na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

seriál Domácí knihovna

Kdy jste se rozhodl, že je načase přistavět si novou knihovnu?

Ve chvíli, kdy jsem v knihovně nemohl nic najít. V místnostech, kde byla knihovna původně, nebylo knih o mnoho méně. Pamatuju si, že jsem hledal knihu Ať žije republika od Jana Procházky, chtěl jsem, aby si ji přečetl syn. A nemohl jsem ji najít. Řekl jsem si, že buď knihy začnu likvidovat, nebo si v tom udělám systém. Nezbývalo nic jiného než prostory rozšířit. Jak člověk stárne, víc zapomíná, proto je dobré mít alespoň minimální přehled v tom, co kam dal.

foto: Jakub Pavlovský

Přístavba k domu byla jasným řešením?

Napadlo mě několik řešení, jedním z nich byla přístavba na střeše, to by ale vadilo sousedům. Dále jsem řešil, aby knihovna nebyla komplikovaně dostupná, aby se nechodilo venkem nebo po žebříku. Nakonec jsem projekt zadal dvěma spřáteleným architektům. Architekt, kterého jsem vybral, chtěl, aby vše bylo v bílé barvě, což mi konvenuje. Bílá měla být i podlaha, ale to už jsem nechtěl z praktických důvodů. Líbí se mi ten minimalismus — není tady nic navíc.

Jak probíhalo stěhování knih?

Trvalo to dlouho. Knihy jsme mezitím měli na hromadě v obýváku, stavba totiž zasahovala do části domu. Skládal jsem knihy na tu hromadu a trochu i třídil tak, abych věděl, kde co je. Potom jsme je nosili v náručí do nového prostoru. Je to sklad knih, kde si knihy vyberu a jdu si číst. Netuším, kolik knih mám.

foto: Jakub Pavlovský

Vím, že jste začal katalogizovat svoji sbírku. Jak jste na tom?

Dcera se pustila do vytváření nového katalogizačního programu, chtěla po mně údaje, podle kterých budu knihy třídit. Začalo mě to štvát, nebavilo mě to. Na internetu jsou ale k dispozici různé primitivní katalogizační systémy, které si můžete zdarma stáhnout. Našli jsme jednoduchý systém, kde vyplňuju jen základní údaje.

Kdy to doděláte?

Myslím, že nikdy. Udělal jsem přes zimu dva sloupce poezie. Když katalogizuju, mám pocit, že je to obrovská ztráta času, nemá to pro mne už žádný smysl, raději si něco přečtu. Když jsem ještě kupoval knihy ve větším množství, mnohdy se mi stávalo, že jsem v antikvariátě koupil něco, co už jsem měl. Opravdu mě to zlobilo, říkal jsem si, jak to, že to nevím? A někdy jsem dokonce ještě to, co jsem koupil, považoval za velký objev. Za pětapadesát let, co knihy kupuji, se mi mnohé vykouřilo z hlavy. I když jste knihu četl, někdy nevíte, máte-li ji ve svém skladu. Teď už jsem však nákupy omezil na minimum.

foto: Jakub Pavlovský

Takže tušíte, co tady máte?

Ano. Seřazené je to tak, že například poezii mám od nejstarší české až po nejnovější, nejstarší německou, anglickou a tak dále. Ale když mám třeba Ortena, Holana, tak je mám pohromadě, abych knihy nehledal. Mám různé bibliofilie, reynkovskou literaturu, samizdaty, beletrii, umělecké monografie, design, architekturu, filmy, končí to — bohužel, na stará kolena — kuchařkami. A také zde mám knihy, které jsem vydal ve svém nakladatelství Archa.

Když máte tolik knih, udělá vám ještě přírůstek radost?

Rád si právě teď čtu o Cézannovi, který mě hodně zajímá. Na jaře jsem navštívil nádhernou výstavu v Tate Modern v Londýně. Nedávno jsem znovu četl Zeminovu esej o Cézannově ateliéru, v níž popisuje, že Cézanne měl kamaráda, kterého si jako jednoho z mála připustil k tělu, chodil s ním i malovat. Prošel jsem antikvární weby a v antikvariátu Valentinská měli knihu Émila Bernarda Vzpomínky na Paula Cézanna. Ta mi udělala velkou radost.

foto: Jakub Pavlovský

Co dalšího byste si ještě chtěl pořídit? Máte seznam?

Seznam nemám. Ale mám rád Karla Čapka, chci si dokoupit jeho souborné dílo. Dokupuji si třeba Demlovy spisy, které připravuje Martin C. Putna. Spíš drobnosti. Ve Vídni jsem si v úžasném knihkupectví König nedávno koupil — protože mě zajímá architektura — monografii Giona A. Caminady, švýcarského architekta žijícího ve Vrinu, kde jsem ho před časem i nahodile potkal a domlouval s ním vydání jeho textů. To už asi neuskutečním… Vezl jsem si knihu zpět vlakem a říkal si, jestli jsem normální… V mém věku? Potřebuji to? Zrovna v tomto knihkupectví bych si koupil mnohem více knih, ale některé jsou velmi drahé. Na stará kolena bych měl víc přemýšlet, mám toho tady ale tolik, co bych potřeboval a měl přečíst, že už si nemusím nic moc pořizovat.

Říkáte si někdy, že jste to přehnal?

Teď, když přemýšlím o tom, že skončím s nakladatelstvím — ještě mám asi pět rozdělaných knih — tak si říkám, jak jsem mohl utratit takové peníze za knihy… Za ty, co jsem vydal, i za ty, co jsem nakoupil. Je v tom opravdu hodně peněz. Jak v jednom rozhovoru s vaším kolegou říkal můj předchůdce: jsem vlastně milionář…

foto: Jakub Pavlovský

Listoval jste každou knihou, kterou tady máte?

Určitě jsem každou prohlédl, nejdůležitější přečetl, snažím se jich co nejvíce přečíst, samozřejmě některé monografie člověk nepřečte, dívá se na obrázky. Dělám to tak, že když jdu například na Sudkovu výstavu, doma si vytáhnu knihy, co o něm mám, a věnuji se tomu tématu třeba týden. Můj obrovský sen je ale návštěva Florencie, města, které považuji za hlavní město světa, to, co tam je možné vidět, je neuvěřitelné. Ve Florencii jsem byl před lety jen dva dny, ale můj sen je si pronajmout byt alespoň na měsíc a procházet se florentskými kostely, kláštery, muzei, městem. Dopředu bych si vše co nejvíce nastudoval… V Karolinu před lety vyšla knížka Florencie: kulturněhistorický místopis města od Jaromíra Adamce, jsou v ní podrobně popsané procházky, dům od domu, přibližně na čtrnáct dní. Nic takového jsem ještě nezažil, tu knihu bych si vzal samozřejmě s sebou. O Itálii, Florencii a hlavně o renesanci mám velké množství studií a monografií — o umělcích, architektuře. Díky Florencii jsem se utrhl naposled, když jsem byl v Kutné Hoře v červnu na Mezinárodním hudebním festivalu. V místním antikvariátu měli knihu, kterou jsem nemohl sehnat a jako nová mi utekla — z nakladatelství Lidové noviny Vzestup a pád rodu Medici od Christophera Hibberta. Stála hodně peněz, ale nešlo ji tam nechat.

Jaký je to pocit, sedět v obklopení knih?

Někdy tady takhle večer sedím, pustím si muziku, rožnu si lampičku — nechci z toho dělat nějaký unikát —, pohled nahoru přes patro má své kouzlo, a říkám si, ty bláho, tolik knih. Kdy to všechno přečtu, vstřebám? Mám z nich radost. Mám pocit, jako by to byli přátelé, se kterými můžu kdykoliv komunikovat. Je to blízkost, když cokoliv vytáhnu, cítím, že jsem v jiném světě — ač ve skladu. Dělám si každodenní radost. Ale je to závazek…

Pavel Jungmann (* 1956) vystudoval gymnázium a nástavbu na Střední odborné škole knihovnické. Následně ho za rozšiřování samizdatu málem v posledním ročníku vyloučili z oboru informační studia a knihovnictví na Univerzitě Karlově. Po škole pracoval jako vedoucí v antikvariátu v Gottwaldově, kde se začal přátelit s lidmi kolem Stanislava Devátého. Aktivně se zapojil do činnosti proti totalitnímu komunistickému režimu. Stal se jedním ze zakládajících členů a také mluvčím Společenství přátel USA (SPUSA). Staral se o redakci a grafickou podobu samizdatového Magazínu SPUSA, spolupracoval na tisku mnoha dalších samizdatových materiálů a protestních dopisů adresovaných státním institucím a spoluorganizoval akce disentu. Také pomáhal Stanislavu Devátému při útěku přes hranice do Polska. V roce 1989 se stal jedním ze zakládajících členů Občanského fóra ve Zlíně. Dlouhá léta provozoval knihkupectví, galerii a kavárnu Archa. Později studoval dálkově dějiny umění na Masarykově univerzitě v Brně. Posledních deset let se věnuje již jen stejnojmennému nakladatelství Archa.

Autor je editor H7O.