Češi ještě čtou, Poláci nikoli

V úvodu slabikáře putujícího moderní českou literární krajinou se tak nádherně vyznáváte z lásky k Praze, až srdce zjihne. Vzpomenete si ještě na své první setkání s naší literaturou? Bylo stejně osudové?

Skutečně je to pro mě osobní záležitost. Když jsem se v roce 1988 dostal na varšavskou sociologickou fakultu, zamiloval jsem se do jedné dívky. Byla to spolužačka z prvního ročníku a zároveň nadšená čtenářka Milana Kundery. Doporučila mi, abych si od něj něco přečetl, dokonce mi půjčila román Život je jinde. A třebaže náš románek nakonec nevyšel a neviděli jsme se téměř čtyřicet let, jsem jí dodnes vděčný. Na stránkách knih tohoto vynikajícího spisovatele jako bych vstoupil do zcela nového světa. Velice rychle jsem si sehnal i další a postupně se začetl do dosud neznámých autorů, jako byl třeba Bohumil Hrabal.

Stránky Pražského slabikáře dávají znát, že právě Hrabal je vaším oblíbeným českým autorem. Co vás na něm láká nejvíc?

Nepřestává mě ohromovat stylem vyprávění. Nedělá mu problém protáhnout větu klidně na dvě tři strany, aniž by ztratil čtenářovu pozornost. Kupí přitom jednu historku za druhou, dokonce mezi nimi plynule přechází a člověk by si ho takhle dokázal užívat až donekonečna. Na pohled se to zdá přirozené, vlastně svým způsobem prosté, přestože ve skutečnosti je za tím velká autorská sofistikovanost. Málokdo dnes dokáže psát tak, aby publikum do prózy vtáhl a udržel si ho i po dvou stech stranách.

Aleksander Kaczorowski, foto: Michaela Merglová

Vaše postřehy obohacuje řada anekdot vážících se nejen k Hrabalovi, ale i k dalším velkým jménům naší nedávné literární historie. Primárně se sice obracíte k mladším generacím Poláků a Čechů, ačkoli mnohé určitě překvapí i jejich přímé pamětníky. Našly se takové, které překvapily i vás?

Měl jsem velké štěstí, že jsem svého času potkal Egona Bondyho, jednoho z dobrých přátel Bohumila Hrabala. Právě on mi vyprávěl, jak v 50. letech ještě s výtvarníkem Vladimírem Boudníkem chodívali do bytu v libeňské ulici Na Hrázi. Setkávali se tam čistě ve třech, protože se chtěli bavit pouze spolu: ne o ženských, nýbrž o filozofii, estetice, literatuře. Bylo to pro mě jako zjevení. Náhle mi historky ze života oblíbeného autora z první ruky potvrzoval člověk, který Hrabala znal a byl mu přítelem v onom klíčovém období pro jeho tvorbu.

Vidíte v českém a polském literárním prostředí markantní rozdíl v přístupu, anebo jsme si bližší než třeba jiné dvě sousední kultury? 

Hlavní rozdíl nacházím v tom, že česká literatura se může opřít o tradici moderního románu. Je fascinující, když si pozorovatel zvenčí uvědomí, že Milan Kundera, Bohumil Hrabal i Josef Škvorecký psali v jedné a téže době. Jste v mých očích kulturou velkého románu, ale nerozvíjeli jste umění reportáže a žánr non-fiction, což je naproti tomu polské specifikum. Pokud bychom tedy v tomto ohledu naše vklady spojili, dostali bychom jednu skutečně světovou středoevropskou literaturu.

Co podle vás toto rozdělení způsobilo?

V Česku, které tehdy taky nemělo vlastní stát, nevznikaly velké romány v 19. století jako v západní Evropě. Vynikající spisovatelé se zde objevují až v časech po první a především po druhé světové válce. Najednou se zdánlivě odnikud objevila řada velkých autorů. Jak je to možné? Svým způsobem za to paradoxně poděkujme socialistickému realismu, komunistickému režimu a jeho literárním časopisům. Tam se totiž po mladých přispěvatelích, jako byli Hrabal, Kundera, Škvorecký, Lustig, Fuks nebo Ota Pavel, ideologicky vyžadovalo, aby psali jazykem srozumitelným širokým masám. A to je donutilo tvořit způsobem snadno převoditelným i do cizích jazyků. Na západoevropské literární scéně se mezitím próza velkých experimentů a „nových románů“ stala nesrozumitelná jak pro čtenáře, tak pro většinu kritiků. Vzmach českých tvůrců ji ohromil, protože tu najednou byl někdo, kdo píše jednoduchým způsobem, který se zdá velmi realistický.

Zdá? 

Ve skutečnosti to byl spíš realismus estetický. Čeští spisovatelé té doby si velice dobře uvědomovali vliv směrů, jaké do literatury vnesly dada, surrealismus a další avantgardní proudy mladého 20. století. Přesto museli po převratu psát tak, aby mohli dál oficiálně vycházet. A z téhle existenční nutnosti se zrodil překvapivý mix: zdánlivě realistická próza napsaná absolutně čitelným jazykem a zároveň zahrnující několik skrytých vrstev intelektuální hloubky. Platí to v širokém záběru od Milana Kundery až po Bohumila Hrabala — což je na první pohled autor, který čtenářům předkládá hospodské historky. Když jim však nahlédnete pod povrch — takříkajíc pod pivní tácek —, zjistíte, že to byl velký filozof. Právě jeho dílo považuji za dokonalé shrnutí českého 20. století.

Aleksander Kaczorowski: Pražský slabikář, přeložil Martin Veselka
Host, Brno 2022

Když ale tento obraz vezmeme a porovnáme ho s tím, jaká je česká literatura nyní, je vidět zásadní změna. Minulému století dominovali muži, zatímco dnes na kulturní scéně převažují ženy… 

Měl jsem s tím při práci na Pražském slabikáři nemalý problém. Dával jsem přece dohromady knihu o české literatuře dvacátého století — a nevyskytovala se v ní jediná žena, což mi připadalo poněkud šovinistické. Ba hloupé. Jenže bohužel: opravdu se to tak tehdy jevilo. Kdežto kdybych psal tutéž knihu až o století jednadvacátém, byly by v ní zahrnuty zase pouze ženy. Česká literatura získala za posledních pětadvacet let ženskou tvář — a to je úplně nový fenomén.

Čím si ho vysvětlujete? 

Rozhodujícím dílem zajisté přispěly změny v roce 1989, i když pozvolna to ve střední Evropě bublalo už v průběhu celé té dekády, kdy sem dorazila nová vlna feminismu. Ženy o sobě začaly smýšlet jinak a brzy to přetavily i do literární zkušenosti. Přijde mi symptomatické, že muže v téže době jako by postihla impotence. Snad za to může komplex z odkazu velkých „literárních otců“, jaké vidíme v Kunderovi, Hrabalovi nebo Havlovi — bylo a dosud je těžké napsat něco v jejich stínu. Ženy ale takový mindrák nemají. Mohou psát lépe než třeba taková Marie Pujmanová? Jistěže! Potenciál k růstu měly nesrovnatelně větší, takže s většinou toho zajímavého u vás dnes přicházejí ony.

Je patrný rozdíl i v tématech, která nám předkládají? 

Samozřejmě. O české literatuře druhé poloviny 20. století dnes poznamenáváme, že trpí mizogynií, a nejčastějším dokladem toho tvrzení bývá psaní Milana Kundery. Muž sice může stvořit příběh, jehož vypravěčkou se stane žena — tak to dělával třeba i Bohumil Hrabal —, ale vždycky půjde spíš o druh literární invence. I z postavy takové vypravěčky sálá přístup ryze mužský. Jenže ženy mají odlišnou optiku, jsou citlivé na jiné problémy. Ze současné české literatury se tak vlivem feminizace vytratila debata o politice, jelikož to není parketa, o kterou by autorky jevily soustavnější zájem. Zato se hluboce zabývají osobní historií v konfliktu s „velkými“ dějinami“, jak to vidíme u spisovatelek formátu Radky Denemarkové či Kateřiny Tučkové. Jinými slovy nám předkládají náhled na domácí dějiny ze ženské perspektivy, což je očistné a svěží.

Koneckonců už nelze přehlédnout, které pohlaví si dnes knihy častěji kupuje a čte. Nebo je to u vás jiné? Jaké největší rozdíly vidíte mezi čtenáři v Česku a v Polsku? 

Rozdíl je hlavně v tom, že Češi ještě čtou, zatímco Poláci nikoli. Průzkumy ukázaly, že každý třetí Polák nemá doma jedinou knihu. Asi vás to překvapí, ale byť je Polsko téměř čtyřikrát lidnatější, jeho čtenářský trh nepřesahuje ten český. Pod vlivem mnoha faktorů se nemůžeme opřít o tak dlouhou tradici čtenářství, což je pochopitelně závažný problém, který se odráží jak v politice, tak v dalších praktických projevech veřejného života. Ano, i my máme své bestsellery, místy vydávané dokonce ve stotisícových nákladech, jenže to zpravidla bývají knížky pro děti. A napsané ženami.

Kdybyste měl možnost přesunout se ve stroji času o dvacet třicet let kupředu, kam podle vás bude literatura v Česku směřovat?

Odhadoval bych, že jí bude asi ještě zřetelněji dominovat tvorba autorek, důraz na soukromí postav a jejich prožitek intimity. Určitě mezi námi pořád budou spisovatelky typu dnešní Petry Hůlové nebo Radky Denemarkové, jejichž díla budou mít politický přesah, nicméně odhaduji, že hlavní beletristický proud se přesune k literatuře žen, pro ženy a o ženách. A rozhodne-li se tou dobou psát muž, nezbude mu než důkladně popřemýšlet, jak pro ně učinit svůj román přitažlivý — poněvadž v opačném případě už na samém počátku přichází o dvě třetiny čtenářů.

Aleksander Kaczorowski (* 1969) je polský bohemista, novinář a překladatel původem z mazovského Żyrardówa, vystudoval sociologii a slavistiku na Varšavské univerzitě. Pracoval v deníku Gazeta Wyborcza, poté ve vedení týdeníku Newsweek Polska a čtrnáctideníku Forum. V současnosti šéfuje čtvrtletníku Aspen Review Central Europe a přednáší na katedře slovanských literatur své alma mater. Magii našeho hlavního města stopoval i v práci Praskie łowy (2007). Bohumilu Hrabalovi, kterého spolu s texty Egona Bondyho a Josefa Škvoreckého překládá do své mateřštiny, věnoval portrétní monografie Gra v życie (2004) a Słodka apokalipsa (2016). Jeho občanské a umělecké hodnocení výrazných postav poválečné české literatury znají naši zájemci vedle Pražského slabikáře i z knih Ota Pavel: Pod povrchem (2018, č. Host 2020) a Havel: Pomsta bezmocných (2015, č. XYZ 2021). Ta mu také vynesla Cenu Václava Buriana 2016 za kulturní přínos ke středoevropskému dialogu.

Autorka je literární publicistka.