Tři otázky pro… Daniela Hradeckého
„Poezie je podle mého hlavně čekání. Čekání, až se ozve neúprosný diktát z hlubin nebo výšin duše, nikdo neví, jak to probíhá a proč se to vůbec děje,“ říká básník Daniel Hradecký, který dnes večer bude hostem Měsíce autorského čtení v brněnském Divadle Husa na provázku.
Poté, co jsi během tří let vydal čtyři knihy, z nichž poslední byly Silážní jámy, jsi knihu nevydal. Na čem jsi od té doby pracoval a vyjde brzy něco nového?
Protože jsem básník, pracoval jsem na velkých souborech poezie, to znamená, že jsem pracoval pramálo, neboť poezie je podle mého hlavně čekání. Čekání, až se ozve neúprosný diktát z hlubin nebo výšin duše, nikdo neví, jak to probíhá a proč se to vůbec děje, že je nehodnému autorovi zjeven v zásadě celý text, po často nesmírně dlouhém čekání. V Brně to byl víc jak rok zneklidněného čekání, než se odněkud snesla milost a nová kniha veršů — Náměstí práce, přibližně 1 100 širokých veršů — byla během měsíce hotová. Zběsilost. Následoval oboustranný zápal plic… Nyní ale v nejbližší době vyjde kniha trochu jiné, „lehčí“ poezie ve Větrných mlýnech. Jde o plod nečekaně inspirativního pobytu v šaškecu na jaře a v létě 2021. Nečekaná věc jako výstup dlouhého čekání, jako vždycky.
Už několik let žiješ v Brně. Nechybí ti severní Čechy? A když jsme u MAČ, jak to vlastně v Ústí, Litvínově a v dalších místech, kde jsi pobýval, bylo s literaturou a autorskými čteními?
Jakousi rusáckou chandrou po domově trpím velmi hluboce, nečekal jsem to. Jakápak chandra, hrome? Jenže potom jsem si připomněl, že jedna moje prababička z otcovy strany byla Rusanda z Omska… Moje severní Čechy mi velmi chybí v tomto brněnském vyhnanství, ale chybím já severním Čechám? Nikdo nechybí, říká Pessoa. A jak je to v Sudetách s literaturou a autorskými čteními, na to se mne raději ani neptej. Poušť, kde jsou vodní toky a studny sice vyznačeny na mapách, ale to je víceméně všechno. Můj soukromej, nejspíš falešnej dojem.
Daniel Hradecký, foto: Václav Maxmilián
V posledních měsících se psalo o Pavlu Růžkovi a jeho poslední, už posmrtně vydané knize Bez tebe. Vím, že jste byli dobří kamarádi. Co říkáš na to, že se jeho psaní setkalo s takovým ohlasem?
Pro autora pozdě. Víc jak deset let po Pavlově smrti se toho najednou chopí Jáchym Topol a jiní báječní šíbři a už to jede. Což je dobře a já Růžkovu trilogii považuju za jednu ze zásadních mimometropolitních próz posledního třicetiletí… Ale pro autora — pozdě. Žádná katarze. Rozvrácená láska a smrt. Ale právě z těchto zdrojů často vytryskne z černé země to nejlepší. Což je, troufám si tvrdit, právě Růžkův případ.
Narozen 1973 v Mostě. Absolvoval gymnázium v Litvínově. V letech 1994—2007 pracoval jako archivář Ústavu archeologické památkové péče severozápadních Čech. Píše poezii (Muž v průlomu, 2004; V cirkuse Calvaria, 2009; 64, 2013; Přibližování dřeva, 2019; XXX | Jezero, 2020) a prózu (Trosky jednoho deníku, 2016; Tři kapitoly, 2020). V roce 2021 vydal román ve verších Silážní jámy.
Autor je redaktor Hosta.