Přijďte na básníky, jsou nezfilmovatelní

Jaké autorky a autory letos budete hostit?

Bylo by vtipný, kdyby někdo odpověděl: Tentokrát jsme oslovili okrajové autory, kteří nikoho moc nezajímají a jejich tvorba po zásluze zapadá. No, i letos jsme šli opačnou cestou, takže začínáme Klárou Vlasákovou, pokračujeme Patrikem Bangou, Petrem Hruškou, Terezou Matějčkovou, Petrou Hůlovou a končíme Petrem Šestákem. Ten bude číst z nového rukopisu Vyhoření, který vyjde na podzim.

Na co se z programu nejvíc těšíš ty osobně? 

Já si vždycky rád povídám s Terezou Matějčkovou. Jak víme z bulváru, její bratr žije s tenistkou Bárou Strýcovou a ta teď v sedmatřiceti letech znovu vyhrála wimbledonskou čtyřhru. To se hodí, protože Terezina poslední monografie se podle jednoho Rilkova verše jmenuje Kdo tu mluvil o vítězství? Takže řeč bude o tenise a filozofii. Filozofii tenisu. Nahrávkách na smeč.

Jan Němec, foto: Marek Malůšek, LFŠ

I letos budou mít čtenářky a čtenáři možnost zapůjčit si knihy z Festivalové knihovny. Můžeš trochu přiblížit, jakou roli knihovna ve Stanu literatury hraje?

Říkáš to správně, mohou si ty knihy půjčit… Dovolil bych si upozornit, že když si z naší červené knihovny něco půjčíš, vyvolá to ve vesmíru dočasnou nerovnováhu, kterou je třeba opět zvrátit tím, že knihu doneseš zpět. Tak jsme to mysleli: dát návštěvníkům možnost sednout si mezi filmy přímo do literárního stanu nebo někde do parku a číst si časopis Host, případně dobrou knížku z Druhého města, Větrných mlýnů či nakladatelství Host.

Jaký je tvůj osobní vztah k Filmovce?

Fakt osobní? Někdy před dvaceti lety jsem tam poznal jednoho ze svých nejlepších kamarádů, Ondřeje Nezbedu, který je teď se mnou i v redakci Hosta. Do Uherského Hradiště je to z Brna kousek, takže jsem vždy jezdil spíš na Filmovku než do Karlových Varů. V určitou dobu se to kvůli práci v karlovarském Festivalovém deníku změnilo, ale poslední roky jsem se zase vděčně vrátil do náruče Filmovky.

Proč by podle tebe měla mít literatura prostor na filmovém festivalu?

On je každý filmový festival zároveň literární už proto, že na začátku všech filmů je scenárista, který sedí u počítače a píše. Akorát pak někdo musí sehnat ty desítky milionů, aby všechno, co si jeden člověk představuje, viděli všichni před sebou na plátně. Mě to třeba dokáže unavit a rád se na chvíli vrátím zpět k jednomu konkrétnímu člověku a jeho vlastním významům na krátkém vodítku. A kromě toho třeba takové básně příliš zfilmovat nejdou. Takže: Přijďte na básníky, jsou nezfilmovatelní.

Jak vnímáš vztah literatury a filmu? Je známo, že příběhy psané paprsky světla tě zajímají. 

Máš pravdu, v Dějinách světla to opravdu je podané takto pateticky. Hodí se to snad k Drtikolovi, k současné kinematografii už míň. Rád se dívám na filmové adaptace knížek a navzdory obecnému mínění musím říct, že mi ne úplně výjimečně přijdou lepší než předlohy. Nedávno jsem si třeba znova pustil skvělý film Isabel Coixet Umírající zvíře s Penélope Cruz a Benem Kingsleym. To je podle novely Philipa Rotha, ale ta není zdaleka tak dobrá jako ten film.

K čemu jsou podle tebe autorská čtení a besedy? Neměla by komunikace ze strany autora končit ve chvíli, kdy jsou poslána tisková data do tiskárny?

Samozřejmě že měla. V nejlepším ze všech možných světů bychom se všichni chovali jako Milan Kundera. Autorská čtení jsou takovým milým ústupkem z nejlepšího ze všech možných světů do reality, kde existují živí čtenáři a ti se bezostyšně zmocňují toho, co napíšeš, a dokonce chtějí vidět, co nosíš za trička. Nezaslouží si to pochopitelně nic než pohrdání. 

I letos budeš několik akcí moderovat. Jak se cítíš v roli moderátora?

Docela dobře. Zní to jako klišé, ale já opravdu i v soukromí druhé spíš poslouchám, než že bych někomu vymluvil díru do hlavy. Když člověk sám mluví, nedozví se nic nového, a čím jsi starší, tím víc sám sebe nudíš. Pokud jsi navíc zvyklý psát, trpíš tím, že mluvené slovo málokdy zachytí věci přesně. U moderování je to vyvážené tím, že se ty věci právě teď dějí. A hlavně se můžeš ptát.

Jak hodnotíš loňský ročník? Můžeš zmínit nějaký specifický moment?

Moc rád jsem moderoval svého kamaráda sociologa Pavla Pospěcha, který předloni vydal skvělou knihu Neznámá společnost. Kdysi jsme spolu — stejně jako ty pár let po nás — studovali sociologii na Fakultě sociálních studií v Brně. Pavel má mimořádnou schopnost jasného výkladu a cit pro výmluvný příklad, analyzuje a nepouští si k tělu ideologie. Myslím, že tak by ta čtení ve Stanu literatury měla vypadat: plný stan, dobrý, mediálně neojetý host a snad i nějaká přidaná hodnota v tom, že moderátor není jen uvaděč.

Co si slibuješ od ročníku letošního?

Doufám, že náš stan bude fungovat zase o něco lépe a lidé se do něho budou vracet. Měl by vypadat útulněji, spojí se v něm program sekce Nové reality s tím literárním. A jsem samozřejmě zvědavý na další hosty, které jsme tady ještě nezmínili, třeba Annu Beatu Háblovou, tradiční slam poetry nebo mladé básníky z edice Omlatina.

Těšíš se na nějaké konkrétní filmy? 

Mám rád ten moment, kdy přijedeš na oblíbený festival a teprve na místě v nějaké kavárně a s tužkou v ruce se začneš pročítat programem. Takže zatím jsem v rychlosti přehlédl jen sekce, na jednotlivé filmy nedošlo. Ale italský neorealismus a Pedro Almodóvar mě určitě nezklamou. Díky jedné milostné scéně v Almodóvarovi jsem někdy v osmnácti pochopil, že homosexualita jako protiklad heterosexuality neexistuje, existuje jen láska.

Je na vstup do Stanu literatury potřeba akreditace? A kde ho návštěvníci najdou?

Literární stan je otevřený všem. Přijďte za námi do Smetanových sadů.

Autor je slamer, básník a dramaturg literárního doprovodného programu na LFŠ.