Vrchotovy Janovice: Sidonie, Rilke a Kraus

Zámek a park

Panské sídlo existuje ve Vrchotových Janovicích již sedm set let, ale nejvíce je spojováno s jeho poslední majitelkou, baronkou Sidonií Nádhernou z Borutína (1885—1950). Než však zámek zakoupil Sidoniin otec, mělo za sebou panství bohatou historii. Nepravidelný, zhruba trojúhelníkový půdorys dnešního zámku je znamením, že vznikl přestavbou středověkého sídla, a to kamenné gotické vodní tvrze obehnané příkopy. Malý hrad patřil od poloviny 14. století pánům z Janovic, kteří tu sídlili až do roku 1453. Tehdy hrad získal Štěpán Vrchota z Vrchotic, po němž Janovice dostaly své jméno — dříve byly zvány také Herbortovy. Za Štěpána byl hrad pozdně goticky upraven. Po několika méně významných majitelích získali panství v roce 1540 páni z Říčan, kteří v letech 1579—1589 přestavěli hrad na renesanční zámek.

Vrchotovy Janovice

Na přelomu 16. a 17. století získal Janovice Jan z Vrtby. Jeho syn Sezima přišel k dalšímu majetku díky pobělohorským konfiskacím a jako stoupenec císaře Ferdinanda II. byl roku 1624 povýšen do hraběcího stavu. Další přestavba zámku, pozdně barokní (rokoková), byla provedena v letech 1750—1766 Františkem Arnoštem mladším z Vrtby. Stropy schodiště a přilehlé stěny vyzdobil roku 1762 dekorativní malbou s rokokovými motivy František Theodor Dallinger a řezbář Lazar Widmann doplnil výzdobu drobnými alegorickými plastikami. Roku 1807 přešlo panství odkazem na hraběte Františka Josefa Vratislava z Mitrovic. Právě jeho potomci přestavěli zámek v letech 1857—1858 do současné romantické novogotické podoby. V té době se okolí zámku měnilo na přírodně krajinářský anglický park. Mitrovičtí se ale těmito aktivitami finančně vyčerpali a jejich zadlužený velkostatek koupil v roce 1879 rytíř Karel Nádherný z Borutína.

Rodina Nádherných žila na zámku — s výjimkou období druhé světové války — až do roku 1948. Karel Nádherný se oženil s Amélií Klein von Wisenberg a měl s ní tři děti, syna Jana a dvojčata Karla a Sidonii. Jan spáchal v roce 1913 sebevraždu, když se dozvěděl, že trpí nevyléčitelnou chorobou. Karel zemřel roku 1931 na komplikace po operaci slepého střeva. Poslední majitelkou tak byla baronka Sidonie Nádherná, která dále zvelebovala park.

Za německé okupace se Vrchotovy Janovice dostaly do oblasti cvičiště vojsk SS. Na zámku proto sídlilo velitelství a v obci postupně vznikl výchovný tábor pro uprchlíky z totálního nasazení v Německu, koncentrační tábor pro osoby, mezi jejichž předky nebo příbuznými byli Židé, a koncentrační tábor pro politické vězně. Po roce 1945 se na zámku i v parku vystřídala sovětská i československá armáda, po vyvlastnění v roce 1950 zde byl umístěn sklad textilu a sbírky okresního archivu. Údržba však byla zanedbávána a objekt pustl.

Vrchotovy Janovice

Na konci padesátých let zámek zachránilo Národní muzeum v Praze. V roce 2006 byl ale objekt kvůli havarijnímu stavu uzavřen. Rekonstrukce trvala rok a v červnu 2007 se zámek znovu otevřel veřejnosti. Najdeme v něm tři stálé expozice: Společnost v Čechách 19. století, Rilke, Kraus a Vrchotovy Janovice a ve sklepních prostorách České zvonařství. Prohlédnout si můžeme stovky originálních předmětů ze sbírek Národního muzea — obrazy, šaty, nábytek, hračky, rozmanité vzácné i kuriózní předměty, portréty významných osobností a také některé jejich osobní věci, třeba kytaru Karla Havlíčka Borovského. Opomenout nelze ani bustu Sidonie Nádherné od Clary Westhoffové Rilkeové, manželky básníka Rainera Marii Rilkeho, a Sidoniin portrét od Maxe Švabinského z roku 1906.

Sidonie

Baronka Sidonie Nádherná z Borutína, mecenáška a organizátorka kulturního života, vzdělaná šlechtična s všestrannými zájmy, se narodila roku 1885 na janovickém zámku do rodiny, která zbohatla při průmyslovém podnikání a získala i šlechtický titul. Zámek proměnila v umělecký salon, který navštěvovaly významné osobnosti, jako třeba spisovatel Karel Čapek, malíři Viktor Stretti a Max Švabinský, skladatelka Dora Pejacsevichová, rakouský architekt Adolf Loos, umělecký kritik biskup Antonín Podlaha, umělecká historička a vnučka prezidenta T. G. Masaryka Anna Masaryková, zakladatel průhonického parku Sylva-Taroucca a mnozí další.

Sidonie jako šlechtická dcera bohužel nemohla studovat, respektive nesměla. O její vzdělání se starala domácí učitelka slečna Josa Jirušová, kreslení ji učila Lotte Sykorová. Skutečný kontakt se vzděláním jí ale zprostředkovával hlavně bratr Jan, který jí vozil knihy a diskutoval s ní o literatuře, filozofii a umění. Tyto zájmy oba sourozence velmi sblížily, bratrovu ztrátu pak Sidonie nesla velmi těžce. Matku naopak jejich zájem o moderní literaturu a myšlení znepokojoval; nepochopení mezi matkou a jejími mladšími dětmi se léty prohlubovalo.

Portrét Sidonie Nádherné od Maxe Švabinského z roku 1906

Kromě umění a kultury bylo velikou zálibou Sidonie cestování. Navštívila Paříž, Vídeň a další rakouská města, Berlín, Nizozemsko, Belgii, Mnichov, Budapešť, Istanbul, Chorvatsko, Řecko a Irsko, opakovaně Itálii, mimo Evropu pak Egypt, Tunis a Palestinu. V roce 1920 se provdala za hraběte Maxe Thun-Hohensteina, který trpěl psychickými problémy a zemřel v roce 1935 v ústavu pro choromyslné. Manželé však spolu nežili, Sidonie opustila Maxe již po osmi měsících a v roce 1933 proběhl rozvod. I přes početné přátele a ctitele se Sidonie cítila osamělá. Otce ztratila již v roce 1895, matku v roce 1910, pak i oba bratry. V roce 1949, když byl majetek rodiny vyvlastněn komunisty po únorovém převratu, odešla Sidonie ilegálně do exilu v Anglii, kde následujícího roku zemřela. V roce 1999 byly její ostatky převezeny z Anglie na rodinný hřbitov v janovickém zámeckém parku.

Rilke a Kraus

Slavný rakouský básník Rainer Maria Rilke (1875—1926), pražský rodák, autor Sonetů Orfeovi či Elegií z Duina, popsal Sidonii v dopise své manželce Claře, že je to krásná baronesa „vyhlížející jako miniatura zhotovená v posledním okamžiku, rok před velkou revolucí“. Rilke přijel do Janovic poprvé v roce 1907 a poté ještě dvakrát. Moc rád měl také Sidoniina staršího bratra Jana. Pobyt v Janovicích si Rilke užíval a rád se toulal parkem, v dopise pak Sidonii děkoval za „krásné, bohaté a šťastné dny“. Sidonie se zase ve svém deníku ptala, zda básníka miluje, ale nakonec dospěla k závěru, že tomu tak není. Jejich korespondence však trvala až do Rilkeho smrti.

Stolek Karla Krause v parku

Mnohem častějším návštěvníkem v Janovicích, kam jezdil pravidelně přes dvacet let až do své smrti, byl rakouský novinář, dramatik, básník a kritik Karl Kraus (1874—1936), rodák z Jičína, vydavatel Pochodně (Die Fackel) a autor monumentálního knižního dramatu Poslední chvíle lidstva. Sidonii poznal v září 1913 ve Vídni a již v listopadu poprvé navštívil Janovice. V parku pak měl dokonce svůj kamenný stolek s výhledem na zámek, u něhož často seděl a psal nebo si povídal se Sidonií. Kraus ji považoval za svou „věčnou nevěstu“. Vraceli se k sobě a zase rozcházeli, zdá se, že nemohli být spolu, ale ani bez sebe. Měli se vzít, ale rozmysleli si to; jedním z těch, kdo Sidonii sňatek s Krausem rozmlouval, byl i Rilke… Díky Krausovi se Sidonie naučila v roce 1914 řídit automobil a pro řízení se nadchla; brzy byla jednou z prvních držitelek řidičského oprávnění v Rakousku-Uhersku. Už rok předtím si zapsala do deníku: „K. K. mi otevřel nové království, nové možnosti. Jak skvostně to učinil.“

Naslouchání

V čem vlastně spočívá význam Sidonie Nádherné? Alena Wagnerová, autorka vynikající biografie Sidonie Nádherná a konec střední Evropy (Argo, 2009, v překladu Vratislava Slezáka), se domnívá, že na to „nám chybějí kategorie, do nichž by se její počínání dalo zařadit“. Sidonie nenapsala ani román, ani vzpomínky, její „dílo“ bylo založeno na něčem zcela jiném, těžko hmatatelném, a to „na jiném vnímání, na chápání světa jako sociálního pole, kde si každý hledá své místo a svůj úkol a v daném rámci pak svou činností přispívá k jeho rozvoji“. Asi nejlépe to vyjádřil v jedné ze svých janovických básní Karl Kraus: „Když sluch mi přeješ, hned naleznu své slovo.“ Tedy naslouchání? „…naslouchání, všeobjímající naslouchání lidem, rostlinám, zvířatům, přírodě a pečlivé rozvíjení všeho, co zde již bylo v zárodku přítomno, vytvořilo janovický park a jeho samozřejmou krásu. Krása vzniklá činností nesloužící žádnému účelu, ale jen sobě samé, se tu stala etickou kategorií, naslouchání jinou formou tvorby a dílem,“ píše Alena Wagnerová.

Dodám ještě, že Alena Wagnerová věnovala knihu i Sidoniinu bratrovi Janu Nádhernému — v jeho pozůstalosti narazila na unikátní konvolut několika desítek dopisů pražských lehkých žen a dívek z prvního desetiletí 20. století a v knize Bol lásky prodejné (Argo, 2013) pak načrtla portrét Jana Nádherného, velmi zajímavé, výrazné osobnosti s bohatým společenským a kulturním životem a se silným sociálním cítěním projevujícím se mj. právě ve vztahu k služebnicím lásky.

Zámek Vrchotovy Janovice s bohatou a pohnutou historií, zajímavými majiteli a pěknou expozicí stojí za návštěvu, stejně jako procházka ve velkém parku, který patří k našim nejkrásnějším.

Autor je knihovník, publicista, recenzent, editor a spisovatel.